„Cassidy, jsem tak rád, že jsi vzhůru.“ Jeho úsměv se ještě víc rozšířil, když vykročil vpřed a natáhl ruku, než si všiml dlahy na mé levé paži. Nechal ji klesnout. „Jsem Barrett Vance – tvůj nevlastní otec.“

Jo. Přesně tohohle jsem se bála.

Naklonil se, jako by mě chtěl poplácat po rameni, ale já jsem ucukla. Nechtěla jsem toho cizího muže s tím oslepujícím, až příliš bílým úsměvem nikde ve své blízkosti.

„Tati, nech toho. Nechce, aby ses jí dotýkal, když je zraněná.“ Chlapec vedle něj přistoupil blíž, chytil staršího muže za rameno a jemně ho ode mě odvrátil. Věnovala jsem chlapci malý, vděčný úsměv.

„Ale nesmysl. Jí to nevadí. Že ne, Cassidy?“ Barrettův úsměv se okamžitě vrátil na místo, když setřásl synovu ruku.

„Ehm… jmenuju se Cassie, ne Cassidy. A mám velké bolesti, takže ano, vadí mi to.“ Snažila jsem se znít silně, ale hlas se mi únavou stále chvěl. Chlapec, o kterém jsem předpokládala, že je jeden z mých nevlastních bratrů, si odfrkl. Barrett po něm střelil pohledem, než se znovu otočil ke mně. Výraz mu ztvrdl právě natolik, že jsem znovu cukla, a chlapec okamžitě udělal další krok vpřed, jako by byl připraven mě před svým otcem úplně zaštítit.

„Ach, správně. Tvoje matka mě varovala před tou dětinskou přezdívkou, na které trváš.“ Barrett si povzdychl, jako by ho už jen to vyslovení obtěžovalo. Pak se mu stejně náhle na tvář vrátil úsměv. „Mám nápad. Doma si říkej Cassie, ale na veřejnosti budeš Cassidy. Je to mnohem důstojnější jméno pro dceru budoucího senátora.“

Zírala jsem na něj jako opařená. To snad nemyslí vážně. Střelila jsem pohledem po tom klukovi – zřejmě mém nevlastním bratrovi – který jen protočil panenky a zavrtěl hlavou. Než jsem stihla cokoli odpovědět, zazvonil Barrettovi telefon. Bez dalšího slova přešel místnost, řekl Camdenovi, ať mi pomůže připravit se k odchodu, a vyšel ven, přičemž za sebou nechal zavřít dveře. Camden. Takže tak se jmenoval.

Dívala jsem se na něj, stále v šoku, zatímco on upíral na zavřené dveře pohled, který by mohl loupat barvu. Něco si zamumlal pod fousy – příliš potichu, než abych to zachytila – a pak se otočil zpátky ke mně. Výraz mu změkl, když si prohlédl mé modřiny a obvazy.

„Omlouvám se, že je můj táta takový kretén,“ řekl Camden. „Naštěstí se tu moc nepohybuje.“ Usmál se a přitáhl si k posteli židli, do které s povzdechem usedl.

„Potřebuješ teď něco?“ zeptal se a jeho hlas byl teď mnohem jemnější. Dlouho jsem si ho prohlížela. Jeho starost vypadala upřímně.

Věnovala jsem mu slabý úsměv a zavrtěla hlavou. „Jsem v pohodě. Díky.“ Upřímně se mi jen ulevilo, že v tomhle divném novém životě by mohl být aspoň jeden člověk na mé straně.

„Fakt se omlouvám,“ zamumlal Camden znovu a hodil po dveřích další naštvaný pohled. „Někdy dokáže být fakt nesnesitelně dominantní blbec.“ Vstal a natáhl ke mně ruku, jako bychom se právě neseznámili za naprosto šílených okolností.

„Ráda tě poznávám, Camdene. Takže ty jsi část mé nové rodiny?“ zeptala jsem se, neohrabaně přijala jeho ruku a lehce ji stiskla, než jsem ji rychle odtáhla s tvářemi v plamenech.

Panebože, ten je sexy. Proč to musí být můj nevlastní bratr? To fakt není fér. Můj vnitřní hlas, vyhladovělý po sexu, mi hned začal připomínat, že vlastně nejsme příbuzní. Jen přes manželství. A možná mi taky připomněl všechny ty romance o nevlastních bratrech v mé čtečce, které jsem rozhodně nevymazala. No dobře, pár jsem si jich nechala.

„Jo. Později potkáš Colton – to je moje dvojče. Naši další dva bratři slouží v zahraničí,“ řekl Camden a prohrábl si vlasy. Čtyři bratři. Tak to jsem naprosto, totálně v háji.

Můj vnitřní hlas už si vesele poskakoval a hledal něco sexy na sebe. Ne. Ne. Nejsem hlavní hrdinka v milostném románu. Nemůžu si nic začít s žádným z nich. Můj vnitřní hlas mi ukázal prostředníček a vítězoslavně pozvedl krajkové prádlo.

Camden přešel ke skříni a vytáhl malou tašku s mými věcmi. Položil ji a začal se v ní přehrabovat, přičemž se mu na jinak trestuhodně pohledné tváři objevila vráska. Po minutě to vzdal.

„Tam nic kloudného na sebe nenajdeš,“ řekla jsem, když tašku zase zapínal.

„Tak jo, sestřičko,“ řekl Camden s uličnickým úšklebkem, „najdeme něco jiného, abys nemusela jet domů v tomhle nemocničním mundúru. Myslím, že ti tu sestra nechala tohle.“ Zvedl složené nemocniční oblečení z nočního stolku.

„Počkej – počkej!“ vypískla jsem a přitáhla si přikrývku blíž k tělu. „Ty mi nemůžeš pomáhat s převlékáním! Jsi můj nevlastní bratr!“

„Dobře,“ řekl klidně jako vždy a posadil se na kraj postele. „Ale jak se chceš obléct se zlomenou rukou a naštíplými žebry, hm?“

Zírala jsem na přikrývku a najednou jsem bojovala s slzami. Bylo toho všeho prostě moc – ta bolest, vyčerpání, posledních pár dní plných chaosu a strachu. Už jsem neměla sílu to v sobě držet.

Mého otce zatkli. Matka mě nechtěla. Hodili mě na krk rodině cizích lidí – rodině, která se očividně neshodla na tom, že mě přijmou. A teď jsem měla předstírat, že je to všechno normální? Oči se mi zalily slzami, které mi začaly stékat po tvářích. Camden stále seděl poblíž, teď už zticha, a pozorně mě sledoval. Když první slza dopadla na přikrývku, naklonil se a jemně mi nadzvedl bradu, dokud se naše pohledy nestřetly.

„Ach, zlatíčko… nechtěl jsem tě rozplakat,“ řekl tiše.

Natáhl se k mé tváři a já jsem cukla. Žebry i paží mi projela ostrá bolest a slzy se vyřinuly nanovo.

„Hej, hej – broučku, mrzí mě to. Nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl Camden rychle a naléhavě. „Přísahám, že u mě jsi v bezpečí. U nás všech. Nedovolíme, aby ti už někdy někdo ublížil.“

Jeho tón se změnil – byl tak upřímný a odhodlaný, že jsem k němu znovu prudce vzhlédla a hledala v jeho tváři jakýkoli náznak lži.

„To neříkej,“ zašeptala jsem. „Takový slib nemůžeš dát.“ Pomalu jsem zavrtěla hlavou a hranou přikrývky si otírala tváře. Nikdy mi nikdo nic takového neřekl. Ani moji rodiče. Ani žádný učitel. Nikdo. Proč by mu na tom mělo záležet?

„Můžu to říct,“ prohlásil Camden pevně. „A taky to dodržíme.“ Naklonil se a políbil mě na čelo.

„Slibuju. Všichni tě budeme chránit. Už na to nejsi sama, zlatíčko. Máš nás všechny na své straně.“