Camden mi stiskl ruku, přešel ke dveřím a přivolal mou sestru. Ještě jednou se na mě usmál a pak za sebou zavřel dveře.

„Mohla byste mi prosím pomoct s oblékáním?“ požádala jsem. Sestra s laskavým úsměvem přikývla, vzala složené oblečení z nočního stolku a položila ho vedle mě na postel.

„Jistě, drahá. Nejdřív z tebe sundáme všechny tyhle věci.“ Její hlas byl klidný a příjemný, zatímco mě začala odpojovat od drátů, odlepovat vrstvy náplastí a opatrně mi vytahovat kanylu.

Jakmile mě posadila, pomohla mi opatrně přetáhnout nemocniční košili přes zlomenou ruku; její pohyby byly jisté a zkušené. Právě když jsme osvobozovaly rukáv, chodbou se rozlehly zvýšené hlasy. Křik trval ještě několik okamžiků, zněl rozčileně, ale tlumeně, a pak utichl do tíživého ticha. Sestra na mě vrhla povzbudivý pohled, ale napětí ve vzduchu zůstalo.

„Ještě chvíli potrvá, než budeš připravená k odchodu,“ řekla, když mě ukládala zpět do postele. „Musíme projít dost papírování a domluvit následné kontroly.“

„To je v pořádku. Děkuji,“ odpověděla jsem a sledovala, jak uklízí použitý materiál a hadičky. Cestou ven vzala malou tašku s mými věcmi a položila ji na konec postele, abych na ni viděla.

Jakmile za ní cvakly dveře, Camden se odlepil od zárubně, o kterou se opíral. Vrátil se do místnosti a zavřel za sebou. Pohledem mě přejel, aby se ujistil, že se cítím pohodlně, pak přitáhl návštěvnickou židli k čelu postele a s povzdechem do ní klesl. Znovu mě vzal za ruku a hřejivě ji stiskl.

„Takže, jestli jsi to neslyšela, přemluvil jsem tátu, aby mě nechal odvézt tě domů. Chtěl tě vzít na tiskovou konferenci, kterou má za hodinu, ale doktor mu řekl, že tě do té doby nepropustí.“ Camden si prohrábl vlasy a s očividným podrážděním zavrtěl hlavou. „Docela ho vytočilo, když nebylo po jeho, ale odešel, aby se stihl připravit.“

„Počkej… cože?“ řekla jsem pomalu a zamrkala na něj. „Jemu trvá celou hodinu, než se připraví na to, že se postaví před hromadu mikrofonů?“

Uteklo mi tiché uchetnutí a střelila jsem pohledem po Camdenovi, nejistá, jestli je v pořádku vtipkovat o jeho otci. Ale jeho úšklebek mi prozradil, že jsem žádnou hranici nepřekročila.

„Jo,“ řekl se smíchem. „Jen se připrav. Zítra tě bude chtít dotáhnout na pódium a všem vykládat, jak skvěle je o tebe po té tvé ‚strašné nehodě‘ postaráno.“ U té poslední části protočil panenky, ale můj výraz okamžitě zkamenněl.

„Co. To. Má. Sakra. Bejt,“ vydechla jsem a hlas se mi třásl. „Jak jako nehoda? To jsem jako náhodou naběhla tátovi na pěst? To mi jako náhodou zlomil ruku nebo mě náhodou kopl do žeber? Ne, on moc dobře věděl, co dělá.“ Hlas mi stoupal, byl ostrý a plný hněvu, až se mi z očí znovu vyřinuly slzy.

Camden nezaváhal. Vylezl na postel vedle mě, vzal mě kolem ramen a tiše mě konejšil, zatímco jsem vzlykala.

„Proč to dělá?“ vydechla jsem s dušeným hlasem. „Vždyť jsem ho dneska viděla poprvé v životě a zítra už máme být jedna velká šťastná rodina?“

Camden mě hladil po zádech v pomalých, pravidelných kruzích, zatímco jsem posmrkávala do látky jeho mikiny.

„O vaší rodině nic nevím,“ pokračovala jsem a v hrudi mi začala stoupat panika. „Svou matku jsem včera viděla poprvé. Dala mi jasně najevo, že mě u vás v domě nechce. Můj nevlastní otec mě tam chce jen proto, aby ho lidi litovali a volili ho. O svých dalších třech nevlastních bratrech nevím nic, kromě toho, že jeden je tvoje dvojče a ostatní jsou v zahraničí.“

Slova ze mě teď padala čím dál rychleji a dech se mi zkracoval. Camden mě přestal hladit a pevně, ale jemně mě chytil za ruku.

„Dobře, Cassie. Dýchej. Zhluboka dýchej. Jsi v bezpečí, jsem u tebe.“ Jeho hlas byl hluboký a uklidňující. Když jsem nereagovala, pohrozil, že zavolá sestru a doktora. To stačilo, abych se třaslavě nadechla. Svět, který se se mnou točil, se začal pomalu uklidňovat. Camden mě pustil, ale naposledy mě povzbudivě poplácal po ruce, než sklouzl z postele zpět na židli. Těžce vydechl.

„Tak jo. Pěkně popořádku, zlatíčko,“ řekl s křivým úsměvem.

„Nejsem žádné zlatíčko, jsem protivná,“ zamumlala jsem.

„To teda jsi,“ popíchl mě a úsměv se mu změnil v široký křen.

Camden se začal smát, zatímco jsem na něj vrhala vražedné pohledy, a trvalo několik minut, než se uklidnil.

„Dobře,“ řekl už vážněji. „Začneme tím, s čím ti můžu pomoct. Ptej se na cokoli.“

Přitáhla jsem si deku blíž k ramenům. „Pověz mi víc o svých bratrech.“

„Jasně. Griffin je nejstarší – je mu šestadvacet a slouží u armády jako zdravotník. Beckettovi je čtyřiadvacet a je to odstřelovač u speciálních jednotek. Mně a Coltonovi je devatenáct a na podzim nastupujeme do prváku na Stonehavenskou univerzitu.“ Odmlčel se a pak dodal: „Všichni k sobě máme blízko. Voláme si nebo píšeme maily každý týden, ať se děje cokoli. A já s Coltonem odjíždíme do školy až v září, takže budeme celé léto doma.“

„To je dobře,“ řekla jsem. „Jsem ráda, že tu budu mít nějaké přátelské tváře.“

Camden se usmál a dalších dvacet minut mi vyprávěl historky o tom, jak spolu vyrůstali – o kanadských žertících, které si prováděli, o směšných hádkách kvůli cereáliím, o letních výletech, při kterých se někomu vždycky udělalo v autě špatně. Během toho všeho jsem si něčeho všimla – o Barrettovi, jejich otci, se téměř nezmínil. Vždycky mluvil o jejich matce. A po její smrti se u nich střídaly různé chůvy.

Teď už to dávalo smysl, ta zvláštní směs ochranitelství a svobody v Camdenových očích. Vychovávali se navzájem už hodně dlouho.

Nakonec se vrátila sestra s hromadou propouštěcích papírů a léky na bolest. Všechno pečlivě prošla a připomněla Camdenovi, aby dohlédl, že budu hodně odpočívat. Když byla spokojená, usadila mě do kolečkového křesla a vezla mě chodbou, zatímco Camden šel pro auto.

K hlavnímu vchodu jsme dorazili právě ve chvíli, kdy do odstavné zóny vjelo nablýskané černé SUV. Camden vyskočil a bez námahy mě z křesla zvedl a usadil na sedadlo spolujezdce.

„Páni. Pěkný auto,“ řekla jsem a prohlížela si vyšperkovaný interiér plný luxusních obrazovek a svítících tlačítek.

„To je SUV,“ opravil mě s úšklebkem, „ne auto.“

„Chytrolíne,“ zamumlala jsem a zápolila s pásem. Ruka mě bolela a popruh byl zamotaný.

„Tady – ukaž.“ Camden se zarazil a pohledem mě požádal o svolení. Krátce jsem přikývla a on se nahnul ke mně, dávaje pozor, aby mi nezasáhl do zranění. Přitáhl ramenní pás, opatrně ho vedl kolem mé ruky a zacvakl ho.

Jeho prsty se při tom otřely o mé stehno, byl to lehký dotek, který mi do těla vyslal vlnu horka. Ztuhla jsem. Rodina, připomínala jsem si zběsile. Je to tvůj nevlastní bratr. Tohle by tě nemělo vzrušovat.