Pohled Seraphiny

Nikdo neřekne ani slovo, když mě vedou do velkého sálu sídla smečky. Vím, že tady se bude konat obřad, i když nazývat to obřadem je urážkou toho slova. Nejsou tu žádné dekorace, žádné oslavy, jen hrstka nezúčastněných svědků stojících vpředu s mým otcem a dalším mužem, kterého jsem v životě neviděla.

Viktor Valerius. Vím, že je to on, je to tu jediný cizinec. Je to zvláštní, měla jsem vědět, že bude pohledný.

To je krutá realita. Bohové a bohyně zřejmě své stvůry obdařují uhrančivou krásou, skoro jako by říkali, že svět by je měl obdivovat, zatímco vám vypalují smečku.

Viktor je vysoký, tyčí se nad všemi ostatními v místnosti. Jeho tělo tvoří zjevně převážně svaly, vidím jejich obrysy pod oblečením. Když se pohne, jako by z něj vyzařovala moc. Je celý v černém, jako by chtěl splynout se stíny. Přes ramena má přehozený tmavý kožený kabát, který mu splývá až k botám. Když přešlápne, kabát se lehce zavlní. Nikdy jsem toulavého vlka neviděla, jen jsem o nich slyšela, a způsob, jakým je Viktor oblečen, se ani zdaleka nepodobá lidem z téhle smečky.

Je to temné, kožené a skryté.

Můj pohled sklouzne k jeho tváři. Má ostře řezané rysy, výraznou čelist a vysoké lícní kosti. Jeho rty, i když jsou pevně semknuté, jsou plné. Má zlaté oči, jasné a pronikavé způsobem, jaký jsem nikdy neviděla, pokud se tedy někdo právě nemění ve svého vlka. Vypadá jako predátor stopující svou kořist.

Když přijdu blíž, nijak nereaguje. Žádný úsměv mým směrem, žádné změkčení pohledu. To samo o sobě mi říká vše, co potřebuji vědět. Je mu jedno, kdo jsem. Vím však, že je vším, co se o něm v příbězích vyprávělo.

Je to bestie, zabiják a noční můra zabalená do přitažlivé slupky, která vás nutí myslet si, že je v bezpečí, i když ve skutečnosti není. Jen čeká na svou chvíli, aby vás kousek po kousku rozsápal.

Udělá krok ke mně a mé tělo okamžitě ztuhne. Na vteřinu si myslím, že mi něco řekne. Neudělá to. Jen si mě prohlíží. Jeho výraz je nečitelný, ale způsob, jakým jeho pohled klouže po mém těle, připomíná kupce, který hodnotí, co přesně si pořídil. Nutím se neucuknout a neodvrátit zrak.

Pokud to udělám, uvidí ve mně slabost, a pokud mám být napříště jeho manželkou, neměla bych se před jeho pohledem krčit.

Co ale neudělám, je, že nepromluvím. Ještě netuším, jaká má v tomto ohledu pravidla.

Kněz zahájí rituál, jeho hlas je monotónní a tichý. Chová se, jako by předčítal polední menu a chtěl to mít co nejdříve za sebou. Není v tom ani špetka radosti, žádné uznání, že jde o svatbu, která nás spojuje. Ale opět – tohle není pouto zrozené z lásky nebo z toho, že bychom byli druhové. Sakra, není to ani ze spojenectví. Je to transakce, nic víc.

Dělám, co se ode mě očekává, a říkám, co je vyžadováno. Bez váhání. V okamžiku, kdy jsou vyřčena poslední slova, je obchod okamžitě stvrzen.

Nejsem si jistá, co jsem čekala, ale Viktor se mě nedotkne. Před ostatními si mě nijak nenárokuje. Nepřijde žádný polibek, jak by rituál vyžadoval. Místo toho se otočí a podá mému otci peníze. Pak po mně krátce střelí pohledem, otočí se a rázuje ke dveřím, aniž by se ohlédl, zda ho následuji.

Jeho rozkaz je jasný. Mám jít za ním, nepřenít se, na nic se neptat, prostě ho následovat. Podívám se směrem k otci, ale ten se mi do očí nepodívá. Svým způsobem to respektuji. Proč plýtvat energií na pohled na něco, co už neexistuje?

Prodal mě a v jeho světě to znamená, že už nejsem. Už se mnou nemusí ztrácet čas.

Nemám jinou možnost, a tak se otočím a začnu si razit cestu ven, za svým manželem, do neznáma.

Venku je chladný vzduch. Snadno proniká tenkou látkou mých šatů. Ve vzduchu visí pach vlhké země a spáleného dřeva. Zastavím se před schody a vidím služebnou, která stojí pár stop ode mě. Podává mi malou tašku a já vím, že jsou v ní ty nové šaty, které jsem dostala, aby se neřeklo.

„Vaše věci,“ řekne tiše. V jejím hlase není laskavost ani lítost, jen povinnost. Bez slova si tašku vezmu. Je příliš lehká. Nic moc v ní není, ale na druhou stranu, já nic neměla. Jsou v ní jen věci, které on uznal za nezbytné.

Těžce polknu, otočím se a ještě jednou se podívám na smečku. Nikdo mě nesleduje, jak odcházím, nikdo se nepřišel rozloučit, a proč by také měli? Je jim to jedno. Stráže pokračují v obchůzkách, omegy spěchají dokončit jakoukoli práci, kterou začaly – život zde plyne dál, jako bych nikdy neexistovala. Ostatně podle zdejších lidí bych ani existovat neměla.

Nemělo by mě mrzet, že se nikdo neloučí nebo mě nevyprovází pohledem, ale mrzí mě to. Žila jsem tu třiadvacet let a nikdo neřekne ani sbohem.

Zvuk hluboce vrčícího motoru upoutá mou pozornost a můj zrak spočine na autě, které parkuje přímo u schodů. Je drahé a sem se vůbec nehodí. Je vyleštěné a leskne se, není to nic, co by toulavý vlk obvykle vlastnil. Tak jak to, že ho má?

Teď se nemůžu ubránit otázce, kam mě to veze. Viktor nemá smečku, nemá půdu ani království, kterému by vládl. Tak proč má auto, které přímo křičí bohatstvím? Kdo přesně je ten muž, kterému jsem byla prodána?

Viktor kráčí k vozidlu bez jediného zaváhání nebo pohledu na cokoli kolem. Vím, že jakýkoli život jsem tu měla, skončil; není cesty zpět. Svírám tašku pevněji, nutím nohy k pohybu a následuji ho do auta.