Pohled Seraphiny

Jsem zmatená – on neřídí, má řidiče. Tuláci by neměli mít loajální lidi, kteří pro ně pracují. Působí to zvláštně a já si říkám, jestli je vůbec toulavý vlk? Je tohle skutečně Viktor, nebo mi otec lhal? Sedadla v autě jsou hladká a kožená, měkčí než cokoli, čeho jsem se kdy dotkla. Doma mi nebylo dovoleno sedat na dobrý nábytek, jen na dřevěné židle.

Vůně v autě patří Viktorovi, jen jemu. Nevšímá si mě, neřekne ani slovo. I když se auto rozjede, sedí v tichosti. Otočím se a dívám se ven z okna, soustředím se na ubíhající krajinu. Mám pocit, jako bych neexistovala, a možná je to tak dobře?

Když nebudu existovat, neublíží mi, že? Aspoň tak se snažím přesvědčit svou mysl. Vím, že je to pošetilé a mylné. Přesto je zvláštní, že mě ani jednou neuznal – ani při svatebním obřadu, ani v autě.

Ticho se dál natahuje, každou sekundu se zdá být hustší a těžší. Svírám svou tašku, nejsem si jistá proč, možná aby mi to pomohlo zůstat nohama na zemi? Netuším, kam jedu, a nemám ani právo se ptát. Přesto mi to celé nedává smysl.

Je to vyvrhel – copak se otec neptal, proč má takové auto a řidiče? Jak mohl nezpochybnit Viktorovu roli jako toulavého vlka?

Nemá smečku, půdu, nic – kde toulavý vlk říká „doma“? Mají vůbec nějaké místo, kterému by tak říkali?

Zkusím to a střelím pohledem k němu. Soustředím se na ostrou linii jeho čelisti, na to, jak se mu při výdechu napínají svaly. Pořád mu hledím do tváře, když jeho oči šlehnou mým směrem; rychle odvrátím zrak, jakmile si uvědomím, že mě viděl.

Na nic se neptám, nemluvím, zůstávám zticha a znovu sleduji krajinu za oknem s vědomím, že jediné místo, které jsem kdy znala jako domov, je teď za mnou.

Auto se dál hladce pohybuje po silnici, jediným zvukem je hukot motoru. Ve vzduchu je stále cítit napětí, nebo jsem to možná jen já? Možná jsem úzkostlivá a právě to ve mně vyvolává ten pocit?

Pořád křečovitě svírám tašku, jako by mě mohla nějak zachránit.

Stromy kolem nás splývají v šmouhu a zdá se, že cestujeme celé hodiny, což je asi pravda, protože obloha už tmavne a slunce klesá k obzoru. Netuším, kam jedeme, ale vím, že je to daleko.

„Existují pravidla,“ prohlásí Viktor a já ztuhnu, šokovaná, že na mě po hodinách ticha promluvil. Neotočím se k němu čelem, jen vnímám jeho hluboký a velitelský hlas. Je to ten druh hlasu, který nemusí křičet, aby měl váhu.

„Nebudeš utíkat,“ pokračuje. „Je mi jedno, na co jsi zvyklá, ale jestli se pokusíš utéct, postarám se o to, abys toho litovala.“

Těžce polknu a nespouštím oči ze skla.

„Budeš mít vlastní pokoj se vším, co budeš potřebovat,“ dodá a já zamrkám, překvapená tím prohlášením. „Nesdílím postel.“

Pomalu vydechnu a snažím se to vstřebat. Měla bych být vděčná, že? Měla by to být úleva, ale není. Nevím proč, ale nepřipadá mi to jako dar z nebes.

„Ale když tě budu chtít, podvolíš se mi.“

Po jeho slovech se mi převrátí žaludek, prsty ještě pevněji sevřu látku tašky. Měla jsem vědět, že to přijde, samozřejmě že ano. To je to, co chce. Tohle není skutečné manželství, je to transakce. Moje tělo je součástí toho obchodu. Snažím se potlačit neklid, který mě svírá v hrdle, a připomínám si, že jsem přežila mnohem horší věci a že tohle není něco, co mohu ovlivnit.

„Bude dobré, když si zapamatuješ, že netoleruji neposlušnost a očekávám od tebe naprostou upřímnost.“ Jeho hlas je stále chladný a bez emocí. Zní to, jako by recitoval seznam požadavků. „Řekni mi, našla jsi svého druha?“

Ta otázka mě vyvede z míry, vůbec se nehodí k předchozímu hovoru. Pravda je taková, že jsem měla pocítit pouto, když mi bylo osmnáct, a nepocítila jsem nic. To je další důvod, proč mnou má smečka pohrdá. „Ne, nemám druha.“

Podívá se na mě zmateně. „Měla jsi někoho? Byla jsi vůbec s někým?“

Zaváhám, prsty se mi zarývají do stehna. Cítím, jak mi obličej plane, a nenávidím se za to, jak se teď stydím. Vím, na co se ptá, a vím, že tu odpověď bude nenávidět. „Ne, neměla,“ odpovím. „Jsem stále panna.“

Hluboko v hrdle vydá zvuk, skoro jako by to bylo uznání. Všechno znovu utichne. Dlouhou chvíli mi nic neříká. Nijak nereaguje, kromě toho prvotního zvuku. Nutím se na něj koutkem oka podívat. Když to udělám, intenzivně mě sleduje a mně přejde mráz po zádech. Jeho zlaté oči šlehnou k mému obličeji a v jeho výrazu je něco nečitelného.

Pak se pohne, nadechne se, jako bych to ani neřekla, a znovu naváže konverzaci. „Kolik ti je let?“

Zaváhám, neodpovím hned – myslela jsem, že to ví? „Je mi třiadvacet.“

V očích mu blikne a vidím, že o něčem přemýšlí. Možná se diví, jak to, že stále nemám druha? Každopádně už nic dalšího neříká. Prostě se dívá ven a udržuje kamennou tvář.

Mám pocit, že na mých odpovědích mu záleželo, ale nevím proč. Nejsem si jistá, jakou ženu si myslel, že si kupuje. Pokud zkušenou, čeká ho šok, protože já nemám zkušenosti vůbec žádné. Žádné.