Pohled Elary

Když jsem druhý den vstávala, cítila jsem se zrazená. Šla jsem strnule dolů do kuchyně, jen aby mě přivítal otcův zamračený výraz. Skvělé. Cítila jsem, že se schyluje k něčemu ještě horšímu než včera, i když jsem si nedokázala představit, že by to mohlo být horší.

„Dnes jdeš se mnou na cvičiště,“ vyštěkl bez váhání.

To určitě. „Pamatuj, že neumím bojovat. Jsem neduživá a slabá,“ opakovala jsem sarkasticky.

Buch. Jen tak tak jsem včas uhnula pěsti, která vyletěla proti mně. Vlastně mě překvapilo, že jsem se jí vůbec vyhnula. I otec vypadal mírně ohromeně, i když se to snažil nedat najevo.

„Je ti skoro osmnáct, dneska můžeš trénovat se všemi ostatními. Chci vidět, jestli ti v žilách koluje aspoň kapka betí krve,“ odsekl. „Nepokoušej mě. Příště už tak snadno neuhneš,“ pohrozil.

Neochotně jsem ho následovala ven na pozemky a v duchu jsem přemýšlela, kde je Vespera, a cítila se ukřivděná, že ona nemusí. Pocítila jsem úzkost, když jsem pohlédla k malé skupince členů smečky, kteří byli shluknutí u tréninkového ringu. Varek a Zaric byli mezi nimi, připravovali se na boj a brousili si dovednosti. Jako Alfové museli vědět, jak bojovat a chránit smečku, které se měli stát vůdci.

„Dnes budeme trénovat v lidské podobě, protože ne všichni z nás už dostali své vlky,“ zavrčel otec, vkročil doprostřed všech a významně se podíval na dvojčata a pak na mě, načež jsem zrudla. „Je důležité, abyste se dokázali bránit pro případ, že se z nějakého důvodu nebudete moci proměnit ve vlka, ať už proto, že jste vážně zranění, nebo vám byl podán vlčí mor. To je důležitá lekce. Chci, abyste se rozdělili do skupin,“ začal a ukázal na Zarica a Vareka. „Vy dva se přirozeně postavíte proti sobě. Elaro, ty budeš bojovat tady proti Tazii,“ dodal ledabyle a odešel dřív, než jsem stačila cokoli namítnout.

Nejistě jsem se podívala na Taziu. Byla to jedna z Vesperiných kamarádek a už jsem viděla, jak si mě přeměřuje. Přesunuly jsme se do rohu ringu a Tazie se na rtech už začínal objevovat zlomyslný úsměv. Těžce jsem polkla. Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, že všichni už začali zápasit; dvojčata do sebe šla naplno, tak rychle, že z nich byly skoro šmouhy. Bylo to působivé. Když jsem se podívala zpátky na Taziu, zpotily se mi ruce – věděla jsem, že mi naloží na stříbrném podnose.

„Nemáš šanci,“ zachichotala se Tazia, hodila si vlasy dozadu a pak pomalu zaujala obranný postoj. „Proč mi neukážeš, co v tobě je?“ vyzvala mě s úšklebkem, jistá si tím, že pro ni nejsem žádný soupeř.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou a pak jsem byla nucena se pohnout, jak Tazia zahájila útok. Překvapila mě, její pěst přistála přímo v mém žaludku, ze kterého se mi vydral přidušený zvuk, následovaný jejím kolenem, které mě tvrdě zasáhlo do obličeje. Padla jsem k zemi jako pytel brambor, zatímco ona odtančila dozadu a oči jí jen zářily.

„Bude to ještě snazší, než jsem si myslela,“ zajásala a nahlas se zasmála. „Jsi tak slabá, až je to k pláči,“ prohlásila pobaveně.

K pláči. To slovo mi znělo v hlavě. Dokonce i Tazia, v nejlepším případě průměrná bojovnice, mě považovala za ubohou. Už teď jsem viděla to zklamání a čiré opovržení v otcově tváři, když jsem se pomalu škrábala zpátky na nohy, otírala si oteklý ret a sykala bolestí. Znala jsem základní bojové postoje, ale otec mě na takovýhle boj nepřipravil. Pravděpodobně proto, že nechtěl, abych byla schopná se takovému zacházení bránit. Říkala jsem si, jestli je to lekce, nebo způsob, jak mě donutit, abych souhlasila s tím, že se stanu Vesperinou omegou, aniž bych dál odporovala.

„Jsi připravená na nášup?“ zasyčela Tazia s pěstmi nahoře, pohupovala se na nohou a přenášela váhu dopředu a dozadu.

Kousla jsem se do vnitřní strany rtu a taky zvedla pěsti. Viděla jsem, že několik skupinek přestalo zápasit a zíralo na mě a Taziu, nepochybně proto, aby si na nás mohli společně ukazovat a smát se. Dokonce i dvojčata se se zájmem dívala. Budu vypadat jako idiot, pomyslela jsem si, na okamžik zavřela oči a pak je znovu otevřela. Nedalo se ale nic dělat, jen se snažit a doufat, že mě Tazia nezmlátí moc ošklivě.

„Tohle si užiju,“ Tazia našpulila rty a pak vyrazila.

Projela mnou vlna hněvu. Něco instinktivního převzalo vládu. Šokovala jsem všechny tím, že jsem se vyhnula jejím dalším několika ranám; hlava i tělo se pohybovaly do stran ladnými pohyby. Viděla jsem, jak Tazia v šoku vytřeštila oči, i když zdvojnásobila své úsilí. Sama jsem vyslala úder a ohromeně sledovala, jako by se to dělo zpomaleně, jak se spojil s Taziiným nosem. Ozvalo se odporné křupnutí a krev vystříkla všude kolem. Poslouchala jsem ten zvuk, který vydala, jak zavyla bolestí a zavrávorala dozadu, v šoku se držíc za nos.

Do háje. Zlomila jsem jí nos, aniž bych to zamýšlela. Prostě jsem jen slepě zaútočila. Okamžitě jsem pocítila lítost, jak si Tazia držela ruku na nose a oči se jí zalévaly slzami.

„Moc se omlouvám,“ vydechla jsem, když znovu vykřikla, zatlačila si nos zpátky do pozice, u toho sykla a pak mě probodla pohledem. „Nechtěla jsem ti zlomit nos,“ zakoktala jsem.

„Ty mrcho,“ zařvala nahlas, téměř hystericky, „zlomila jsi mi nos!“ zaječela.

Otevřela jsem ústa k protestu, ale ona se na mě vrhla s planoucíma očima. Zvedla jsem ruce, abych její útok vykryla, a pak jsem kopla a zasáhla ji do břicha. Ohnula se v pase, sýpala a kašlala, z očí jí pomalu tekly slzy. Kopla jsem silně, ze strachu, a ona to schytala naplno. Strašlivě jsem sledovala, jak se pomalu zvedá na nohy.

Byla jsem mrtvá žena a věděla jsem to. Taziiny oči pomalu tmavly a já v nich viděla tu hrozbu.

„Ty si myslíš, že mě můžeš porazit?“ Narovnala se a v očích jí jiskřila nenávist. „Myslíš, že se nechám porazit nějakou malou čubkou, jako jsi ty?“ její tón byl nevěřícný.

Kde k čertu byl můj otec? Pohlédla jsem přes rameno, ale nikde jsem ho neviděla. Viděla jsem však, že dvojčata Alfů začala Taziu sledovat s obavami; Zaric a Varek se začali prodírat davem dopředu.

Nízké zavrčení mě přimělo ztuhnout. Otočila jsem hlavu a pak zůstala jako opařená. Tazia se proměňovala do své vlčí podoby – rostly jí drápy, na končetinách se objevovala srst, oči jí tmavly. Jak se měnila ve vlka, stála jsem tam neschopná pohybu, zatímco ona skočila přímo na mě s vyceněnými zuby. Připravila jsem se, čekala na nevyhnutelné a byla si jistá, že mi za chvíli roztrhne hrdlo. Neměla se proměnit, nikdo z nás neměl, ale ona se tím nenechala zastavit. Nelíbilo se jí, že byla ponížena před všemi, a teď se mstila. Čekala jsem a celou mě zaplavilo napětí, kdy pocítím bolest jejích zubů, jak mě trhají.

„Dost!“ nařídily dva hlasy současně a dvě těla se postavila mezi mě a Taziu. Zamrkala jsem, cítila jsem se omámená a mírně zmatená.

Zaric a Varek použili své alfí hlasy, ty, které nemohl žádný člen smečky ignorovat. Tazia byla nucena se zastavit, dopadla na všechny čtyři a dál na mě vrčela, zatímco Varek a Zaric si zkřížili ruce na hrudi a znechuceně se na ni dívali.

„Proměň se zpátky,“ nařídil Varek se zavrčením a během okamžiku byla Tazia zpět v lidské podobě. Tichounce plakala a snažila se zakrýt. Jiný člen smečky jí rychle podal tričko, aby se zahalila.

„Podvádění je zakázáno,“ zahřměl otcův hlas. „Odejdi a jdi za Alfou pro svůj trest,“ zařval a znělo to znechuceně.

Tazia utekla, aniž by se na někoho podívala, tváře měla jasně růžové.

„Dobrá práce, že jste ji zastavili,“ pochválil otec dvojčata Alfů, když se k němu otočili. „Ale nevystavujte se nebezpečí kvůli někomu, jako je ona. Elara je postradatelná,“ řekl chladně a oni poslouchali. „Zatímco vy dva jako budoucí Alfové nejste. V budoucnu nechte disciplínu a zásahy na mně,“ nařídil.

„Nechtěli jsme vás urazit,“ zamumlal Zaric, zatímco Varek na otce jen zíral s tváří bez výrazu. „Jen jsme zasáhli, abychom předešli dalším zraněním.“

Otec se usmál, ale do očí mu to nedošlo. „Kdyby byla moje dcera zraněná, podnikl bych příslušná opatření,“ ujistil je a lhal, až se mu od pusy prášilo.

Kdyby dvojčata Alfů Taziu nezastavila, nepochybovala jsem o tom, že bych teď byla mrtvá.

Dvojčata Alfů nevypadala otcovým ujištěním přesvědčeně, ale bez dalšího pohledu začala odcházet. Chtěla jsem jim poděkovat, ale hlas mi vypověděl službu.