Pohled Elary

Otec mi věnoval sotva letmý pohled, odešel z cvičiště a nechal mě tam samotnou. Zaváhala jsem a pak vyrazila za dvojčaty Alfů, prakticky jsem za nimi utíkala. Zastavili se, když uslyšeli zvuk mých kroků, a otočili se; oba tázavě nadzdvihli obočí. Položila jsem si ruku na hruď a mírně zakašlala, jak jsem se snažila popadnout dech.

„Chtěla jsem vám poděkovat,“ zasípala jsem, jakmile jsem konečně našla hlas. „Vím, že jste mi tam nemuseli pomáhat, ale...“ hlas mi zanikl při pohledu na výrazy v jejich tvářích.

„Vypadalo by to špatně, kdybychom nezasáhli,“ přerušil mě Zaric a střelil pohledem po svém bratrovi. „Porušila pravidla smečky a jen zbabělec by se proměnil a zaútočil na někoho v lidské podobě,“ dodal kousavě.

Zrudla jsem. Varek si mě zamyšleně prohlížel. „Jak to, že netrénuješ s námi ostatními?“ zeptal se nečekaně a já na něj zamrkala.

Bylo to poprvé, co se mě na něco zeptali z vlastní zvědavosti nebo zájmu. Vyvedlo mě to z míry. Znamenalo to, že o mně chtějí vědět víc?

„No, ehm, můj otec pro to nevidí důvod, protože Vespera byla ta, která měla větší šanci převzít jeho pozici, tedy dokud... no víte,“ ukázala jsem na ně oba a zrudla ještě víc, „dokud jste se nerozhodli, že se stane vaší vyvolenou družkou.“

„Ale to neznamená, že by ses neměla učit bránit nebo se snažit trénovat,“ Zaricův hlas byl chladný a jeho výraz neúprosný. „I ti, kteří mají ve smečce nízké postavení, musí pomáhat s její ochranou. Myslíš si, že jsi něco víc než ostatní?“ zeptal se ledově.

„Ne,“ vyhrkla jsem a dívala se na ně oba, přičemž jsem v jejich očích neviděla nic než odsouzení. „Samozřejmě že ne. Já... já...“ dál jsem koktala a moje úzkost narůstala, jak se nade mnou dál tyčili.

Proč nechápali, že nic z toho, co dělám, není moje volba? Byli snad tak slepí k mému životu a okolnostem, ve kterých jsem byla nucena žít? Měla jsem vědět, že honit se za nimi takhle nemá cenu.

„Až se staneme Alfy smečky, to se změní,“ Varekův hlas byl tišší, ale o nic méně krutý. „Budeš muset docházet na povinný výcvik a s největší pravděpodobností i na hodiny navíc, abys dohnala všechno, co jsi zameškala. Už teď jsi důvodem, proč byl zabit jeden z našich nejmilejších členů smečky; opravdu chceš být zodpovědná za smrt dalšího?“ byl bezcitný a já se při tom obvinění otřásla.

„Já svou matku nezabila,“ můj hlas byl slabý. „Nebyla to moje chyba,“ protestovala jsem, i když jsem věděla, že to nepomůže. Nikdy to nepomohlo.

Varek vypadal mírně nesvůj, ale Zaric se na mě jen ušklíbl.

„Prosím tě, všichni jsme slyšeli, co jsi za potížistku. Myslíš si, že jsi nad pravidly, že se na tebe žádné nevztahuje,“ udělal ke mně neslušné gesto a v očích mu začalo plát. „Myslíš, že nám Vespera neřekla o tvé pravé povaze a o tom, jaká jsi mrcha?“ vyštěkl.

Vespera. Samozřejmě, ona to podala tak, že problém jsem já. Kdyby tak tihle dva věděli, jaká je její skutečná povaha, ale jako všechny ostatní, i je úplně obalamutila. Zahnala jsem slzy a podívala se na Vareka, který se jen vyhýbal mému pohledu. Z nějakého nepochopitelného důvodu mě jejich názor na mě bolel.

„To si o mně opravdu myslíte?“ zeptala jsem se a u srdce mě píchlo.

Proč na tom tak záleží, co si myslí? Proč mě to zajímá? Všichni mě považovali za vražedkyni nebo slabocha, ale proč tak bolelo pomyšlení, že si to samé myslí i dvojčata Alfů? Odkdy na jejich názoru tak záleželo?

„Nemá smysl hrát roli nevinné oběti,“ Zaric si mě chladně měřil. „Podle Vespery se k ní chováš jako k otrokyni a ne jako k sestře. Až si ji vezmeme za družku, velmi rychle zjistíš, jaké to je, když tě někdo komanduje,“ usmál se a z toho úsměvu mě zamrazilo až v morku kostí, „a jaké to je, když musíš dělat všechno, co se ti řekne. Doufám, že jsi na to připravená,“ dodal, než se ke mně otočil zády a rázně odešel.

„Já nejsem...“ začala jsem a pak zmlkla.

Nejsem ten zlý člověk, za kterého mě máte, chtěla jsem zakřičet. Jsem jen já. Proč to nevidíte? Trvalo mi vteřinu, než jsem si uvědomila, že Varek tam stále stojí a dívá se na mě, zatímco já si ho nejistě měřila.

„Neměl bys následovat bratra?“ můj hlas byl mírně kousavý.

Kašlu na něj. Kašlu na něj i na Zarica. Byli stejní jako všichni ostatní v téhle zatracené smečce. Pravda je nezajímala. Záleželo jim jen na tom, aby se stali Alfy a vedli smečku. Byla jsem pro ně jen nepříjemnost a břemeno. Cítila jsem, jak potlačuji slzy a zatínám nehty do dlaní, jak jsem se nadechovala a vydechovala, abych se uklidnila.

„Alespoň věz, že tvůj boj byl docela dobrý na někoho, kdo nebyl na jediném tréninku,“ nabídl nakonec Varek a na rtech se mu objevil letmý úsměv, než zmizel, a on se otočil a rozhodně se vydal za bratrem.

Mamrkala jsem. To mě Varek Vandor právě pochválil? Určitě jsem se přeslechla. Ale slyšela jsem to na vlastní uši. Pochválil mě, sice neochotně, ale přesto jsem uvnitř pocítila malou jiskřičku štěstí. Sledovala jsem jejich záda, neschopná od nich odtrhnout oči, a žasla nad tím, jak pohledný pár tvoří, vděčná, že tu nikdo není, aby mě viděl, jak se na dvojčata takhle dívám. Nebo jsem si alespoň myslela, že jsem sama. Ta chvilka štěstí netrvala dlouho.

Ucítila jsem, jak mě ruka štípla do paže, což mě přimělo hlasitě vydechnout a otočit hlavu. Setkala jsem se s Vesperinýma chladnýma očima.

„Ani tě nenapadne se k mým druhům znovu přiblížit,“ zavrčela, zatímco jsem se snažila její ruku z paže setřást, oči se jí zúžily. „Nemyšli si, že nevidím, co děláš, jak se snažíš získat jejich soucit, aby si tě všimli,“ zasyčela, zatímco já na ni ohromeně zírala.

„Vespero, já jen...“ hlas se mi vytratil, nebyla jsem si jistá, proč cítím potřebu se bránit tak nesmyslnému obvinění.

„Chováš se jako děvka,“ utáhla sevření a já bolestí prudce nasála vzduch. „To jsou moji druzi, Elaro, moji,“ zdůraznila, zatímco kolem procházeli členové smečky, aniž by se zastavili a nabídli pomoc. „A jestli se na ně ještě jednou podíváš špatným způsobem, budeš toho moc litovat,“ vyštěkla.

Znovu mě silně štípla, jako by chtěla svá slova podtrhnout, a já sebou trhla. Pustila mi ruku a já se za ni chytila, mnula si bolavé místo a sledovala, jak jasně červený flek pomalu bledne do růžova.

„Příště už nebudu tak milá,“ varovala mě Vespera, zvedla hlavu a dívala se na mě svrchu. „Měla by sis pamatovat, Elaro, že až budu Luna, tvá samotná existence bude záviset na mně, takže by mě na tvém místě moc neštvala. A co se týče toho, co jsi udělala chudince Tazii...“ zakroutila hlavou a pak její ruka bleskově vystřelila a zasáhla mě do nosu. Zlomila jsem se v pase a chytila se za něj, krev mi stříkala na trávu i na oblečení.

To bolelo. Podívala jsem se na ni se slzami stékajícími po tvářích. Ušklíbla se: „Tazia tě nechává pozdravovat.“

Sledovala jsem ji přes slzy, jak odchází, držela si nos a potácivě vstala. Děsila jsem se dne, kdy se stane Lunou. Kdo ví, jakému mučení mě vystaví, až bude oficiálně u moci. Jediný člověk, který kdy viděl její špatnou stránku, jsem byla já. Vespera Kravanová nebyla žádný anděl, ale smečka si to rozhodně myslela. Škoda že dvojčata neviděla tu stránku Vespery, kterou jsem viděla já. Možná by pak věděli pravdu a pochopili, že nejsem tak špatná, jak si mysleli.