Pohled Elary

Nervózně jsem sebou šila pod pohledem doktorky, která mi s odporným křupnutím vrátila nos na místo. Au. Pálilo to, ale dýchalo se mi mnohem lépe. S vděčným úsměvem jsem si utřela krev z obličeje žínkou, kterou mi podala. Dr. Maura nebyla nadšená, když si mě prohlížela. Její modré oči byly zúžené nelibostí, jak mě záměrně zkoumala a pohledem ulpívala na několika modřinách, které se stále ještě hojily.

„Tenhle měsíc jsi na klinice už potřetí,“ řekla a našpulila rty, „s těmi tvými takzvanými zraněními, která jsi utrpěla, Elaro. Není něco, co bys mi chtěla říct?“ zeptala se, založila si ruce na prudi a probodla mě pohledem. Těžce jsem polkla a v ústech mi vyschlo.

„Ne, to byla nehoda při tréninku,“ zakoktala jsem. „Nikoho to není chyba.“

Byla jsem hrozná lhářka. Měla jsem pocit, jako by mi její oči propichovaly samotnou duši.

„Hmm,“ zamumlala. „A to vymknuté zápěstí předtím?“ nadzdvihla obočí. „Nebo to zlomené žebro měsíc předtím?“ hlas jí stoupal, zatímco já zrudla a podívala se do země. „Je nad slunce jasné, že ti někdo, nebo několik někoho,“ opravila se se zavrčením, „ubližuje záměrně. Proč to neřekneš Alfovi a Luně?“ dožadovala se. „Takovýhle chování by se ve smečce Purpurového měsíce nemělo tolerovat.“

Věděla jsem, že to myslí dobře. Dr. Maura byla jedním z mála členů smečky, kteří mě nepovažovali za monstrum nebo za někoho, kdo do smečky nepatří. Zdálo se, že jí na mně upřímně záleží. Ale Alfa a Luna tohle dovolovali. Jestli tím, že před chováním členů své smečky zavírali oči, nebo že ho otevřeně povzbuzovali, to jsem nevěděla. Ale říct jim o zneužívání, kterému jsem čelila, by věci jen zhoršilo, zvlášť když jsem věděla, že by jim to bylo jedno. Vzhledem k tomu, že Luna Vanya bývala blízkou přítelkyní mé matky, mě to bolelo obzvlášť. Kdysi mi byla blízká, když jsem byla malá, ale jako všichni ostatní mě obvinila z toho, co se ten den stalo, a obrátila se proti mně.

„Děkuji vám, doktorko Mauro, ale nechci věci dělat ještě horší, než už jsou,“ řekla jsem potichu.

„Jak by to mohlo být horší, Elaro?“ doktorčin hlas byl jemný, oči plné obav. „Zatím je to možná jen jedno zranění tu a tam, ale ty nemáš vlka, a to znamená, že tvé hojení je pomalejší a bolestivější. Co se stane, až se to začne stupňovat? Až to bude víc než jen drobná zranění?“ ptala se ustaraně.

Nuceně jsem se usmála. „Teď jsou to jen hloupé naschvály,“ řekla jsem jí tiše, „a je to přestane bavit.“

Nevypadala mými lžemi přesvědčeně. „Možná bych si měla promluvit s tvým otcem,“ začala, a já spěšně zvedla ruku a zastavila ji v řeči.

To bylo to poslední na světě, co jsem potřebovala. Otec by na mě zuřil a chtěl by vědět, co jsem na klinice vůbec dělala.

„Ne, prosím,“ prosila jsem. „To je to poslední, co potřebuju. Akorát mě uvidí jako slabou a ubohou. Dcera Bety, co se nechá neustále zraňovat a šikanovat,“ zavrtěla jsem hlavou. „Bude lepší, když to nebude vědět,“ vyhrkla jsem.

Stěží jsem jí mohla říct, že za mnoha mými zraněními stojí můj otec a moje nevlastní sestra. Viděla jsem, jak se kousla do rtu a vnitřně se sebou bojuje, a já na ni dál upírala prosebný pohled.

Povzdychla si. „Dobrá, ale jestli to bude pokračovat, nebudu mít jinou možnost než informovat Alfu Kaelena a Lunu Vanyu,“ varovala mě. „Jako vůdci smečky mají právo vědět, když je jeden z členů takhle týrán. Bez ohledu na to, co si myslíš ty.“

Přikývla jsem a rychle vypadla z místnosti, než stačila říct cokoli dalšího. Věděla jsem, že v budoucnu budu muset být s návštěvami kliniky opatrnější. Budu je muset omezit nebo tam úplně přestat chodit, aby Dr. Maura nesplnila své hrozby. Prošla jsem hlavními dveřmi a zamířila ven s hlavou hluboko skloněnou. Podařilo se mi dorazit domů bez incidentu, jen abych uvnitř našla Morrigan, která na mě čekala s panickým výrazem ve tváři.

„Kde jsi proboha byla?“ začala, než si všimla krve na mém oblečení ze zlomeného nosu a modřin v obličeji.

„Panebože, běž se umýt, než se něčeho dotkneš,“ vložila se do toho divoce gestikulujíc a krčíc nos. „Nechci, abys tu něco ušpinila,“ dodala spěšně.

V jejím hlase nebylo po nějakém soucitu s mým zraněním ani stopy, narozdíl od obav, které měla o svůj dům. Povzdychla jsem si a chtěla ji obejít, ale ona mě zastavila a znovu mě popadla za paži.

„Co je?“ zeptala jsem se a snažila se na ni nezavrčet.

„Tímhle tónem se mnou nemluv,“ vyštěkla a zlostně se na mě podívala. „Obleč se do něčeho slušného, protože se musíme za chvíli sejít s Alfou a Lunou. Chtějí tě vidět,“ dodala, těžce dýchajíc a vypadajíc ještě roztěkaněji.

„Mě?“ zeptala jsem se a vytřeštila na ni oči. „Proč by se sakra chtěli scházet se mnou?“ dožadovala jsem se odpovědi.

Co se to dělo? Alfa a Luna sotva věděli, že existuju. Proč by žádali o schůzku zrovna teď? Udělala jsem něco, co si zasloužilo trest? Provedla Vespera něco, aby mě dostala do dalších problémů? Kousla jsem se do vnitřní strany rtu a pocítila strach.

Morrigan vypadala frustrovaně. „Nevím, co po tobě chtějí,“ řekla ledově. „Vím jen to, že se musíš dát do pořádku a že se musíš chovat nejlépe, jak umíš.“ Střelila po mně odsuzujícím pohledem. „A varuju tě předem, že o tom, co se tady děje, budeš mlčet, jestli je ti život milý,“ pohrozila.

Málem jsem se zasmála. Jako by je to zajímalo natolik, aby s tím přestali. Ale Morriganina tvář byla vzteky skoro fialová a já usoudila, že bude lepší ji dál nedráždit ani neprovokovat.

„Fajn,“ odpověděla jsem s pokrčením ramen. „Můžu už jít? Nebo tam máme přijít pozdě?“ zeptala jsem se trochu kousavě.

Nos mi stále bolestivě tepal, takže jsem se cítila vzpurně. Macecha stiskla rty a bojovala o zachování klidu. „Jdi,“ řekla stroze a vypadala vyčerpaně. „A pohni si,“ dodala nahlas, „nechci je nechat čekat.“

Protočila jsem panenky. Kdybych věděla, že se se mnou Alfa a Luna chtějí sejít, pospíchala bych domů dřív. Takhle jsem rychle vyběhla po schodech do koupelny a pustila sprchu. Neodvážila jsem se předstoupit před Alfu a Lunu, aniž bych se umyla.

Když jsem se vrátila dolů, Morrigan přecházela sem a tam, vypadala zběsile a kousala se do rtu.

„Konečně,“ řekla, popadla mě za paži a táhla mě z domu směrem ke smečkovému domu. „Čekají na nás.“

„Kvůli čemu?“ zeptala jsem se, vytrhla si paži z jejího sevření a šla vzdorovitě vedle ní.

„Bůhví. Celé roky po tobě ani pes neštěkl a najednou tě chtějí vidět a mluvit s tebou,“ mumlala Morrigan. „Doufám, že se v nich najednou neprobudilo svědomí, co se tebe týče,“ dodala se zamračením.

Neřekla jsem nic. I kdyby se v nich náhodou probudilo svědomí nebo cítili lítost, nehodlala jsem jim odpustit, že mě opustili, když jsem je nejvíc potřebovala. Moje matka je považovala za své nejlepší přátele, a když zemřela, nechali mě napospas smečce a mé takzvané rodině. Zbytek cesty jsem ušla v mrazivém tichu.