Pohled Elary

DRUHÝ DEN.

Dvě čárky na těhotenském testu na mě zírají a potvrzují, že jsem skutečně těhotná.

No, to věci rozhodně komplikuje.

……Sakra.

Kdybych teď nebyla taková emociální troska, skoro by se mi chtělo té ironii smát. Celá smečka EbonGrove si nepřeje nic jiného, než aby nechvalně známý svobodný alfakrál Zarek zplodil dědice.

A teď ho má.

Ale tohle dítě není zrovna dědicem. Nosím králova bastarda! Přesně jako já, když jsem byla štěně, i tohle dítě je předurčeno k tomu, aby bylo nechtěné.

Má ruka bezděčně jemně pohladí břicho, zatímco mé oči najdou na stole starou fotografii mé babičky.

Moje babička a já jsme nesdílely krev, ale byla to ta nejbližší rodina, jakou jsem kdy poznala. Byla kuchařkou v sídle smečky, kde jsem žila jako sirotek, a starala se o mě, jako bych byla její vlastní.

V paměti slyším její jemný, chraplavý hlas.

*

„Ach, Elaro, zase si půjčuješ peníze od krále? Říkala jsem ti, jsem stará. Neutrácej své peníze za doktory, co se snaží napravit můj stav. Teď se starej o sebe, slyšíš?“

Pamatuji si, jak jsem se snažila zadržet slzy, když jsem se dívala na její jemnou a vrásčitou tvář: „Babičko, neříkej takové věci. Jsi moje rodina. Já mu to splatím, jen musím víc pracovat a brát si směny navíc…“

Obklopilo mě její teplo, když si mě přitáhla do velkého objetí. Tohle bylo mé nejoblíbenější místo na světě, být v její náruči. Utišila mě a pohladila mé zářivě zrzavé vlasy.

„Už žádné slzy, dítě. Jednou budeš mít mnohem větší rodinu a ti tě budou potřebovat…“

*

Dala bych cokoli za to, aby tu babička teď byla se mnou. Nic už nedává smysl.

Ale v jedné věci měla babička pravdu. Teď už rodinu mám.

Tohle malé miminko, co ve mně roste, mě potřebuje.

Ale z vlastní zkušenosti vím, jaké to je vyrůstat jako outsider. Být součástí smečky v jistém smyslu, ale nikdy nebýt skutečně přijata. Neustále poslouchat šepot starších a urozených, kteří vědí, že k nim ve skutečnosti nepatříš, že nikdy nebudeš jednou z nich.

To svému dítěti nemůžu udělat.

Musím opustit smečku EbonGrove.

To znamená opustit svou práci, opustit Zareka… navždy.

„Možná změní názor, až se o miminku dozví?“ nabídne Lyra, tišší než obvykle. Musí vědět, jak křehká teď jsem.

„Bastard? O tom pochybuji. On není zrovna známý tím, že by se něčeho vzdával, když už s tím začal…“

Hlas se mi vytrácí, v srdci cítím čerstvou bolest. Zarekovo dravé odhodlání a rozhodnost jsou dva z důvodů, proč jsem se do něj zamilovala.

„Ale tvůj osudový druh tě neodvrhl,“ oponuje Lyra.

„Musí formálně odmítnout družské pouto, než si bude moci vzít jinou.“

Za ta léta jsem slyšela příběhy o bolesti z přetrženého pouta druhů. Bolesti, která zasahuje hluboko, emociálně, duchovně, i fyzicky.

Co když to ublíží miminku?

...Jen jeden člověk to se mnou může probrat. I když mi ublížil, není pochyb o tom, že je to spravedlivý alfakrál.

Musím si promluvit se Zarekem.

***

Navenek jsem zosobněním klidné, vyrovnané a profesionální Bety, když přijíždím k Zarekově kanceláři. Uvnitř… no, na to teď nemůžu myslet.

Vejdu do kanceláře alfakrále a uvidím Vexii, jak sedí na pohovce na straně místnosti.

Její módní outfit a uhlazený účes jsou symbolem jejího vysokého původu. Kdyby to byl kdokoli jiný, musela bych přiznat, že ti dva tvoří velmi pohledný pár.

Ale mám naléhavou záležitost k projednání. Přistoupím k alfakráli, který sedí za svým velkým dřevěným stolem, a otevřu ústa, abych promluvila.

„Elaro, jsem rád, že jsi dorazila.“ Přeruší mě svým hlubokým a drsným hlasem. „Vexia potřebuje někoho, kdo by ji tu provedl a pomohl jí se zorientovat. Postarej se o to a pak počkej na mé instrukce.“

Má ústa zůstávají otevřená, tentokrát spíše v šoku.

Vexia se na mě vítězoslavně usměje, v očích má záblesk něčeho jako škodolibost. Než se na ni Zarek stihne znovu podívat, je to pryč a ona vypadá naprosto přátelsky.

Téměř chci ten rozkaz odmítnout, ale vím, že po tom, co jsem ho po zásnubách neposlechla, není moudré pokoušet štěstí. Prostě si budu muset najít čas na soukromý rozhovor s ním později.

Zvládnu to.

Kvůli svému dítěti to zvládnu.

Vedla jsem Vexii kancelářemi a snažila se na ni nedívat, abych zůstala v klidu. Okázale zívala a vypadala, že ji většina prohlídky vůbec nezajímá.

„A tohle je moje kancelář,“ ukázala jsem na místnost, kde jsem strávila většinu posledních tří let jako zastupující Luna a vyřizovala záležitosti, které by běžně připadly Luně smečky.

„Zatím.“

Zasmála se, byl to lehký a vzdušný zvuk, který byl v rozporu s jedovatostí jejích slov: „Jsem si jistá, že ti najdeme nějaký pěkný kumbál na košťata, který budeš moct používat jako kancelář, až se vrátíš k tomu být obyčejnou Betou.“

Lyra zavrčela, ale v duchu jsem ji utišila, protože nás přišla pozdravit jedna z asistentek.

Starší vlčice se na Vexii zdvořile usmála a potřásla jí rukou, než se ke mně otočila a zašeptala: „Všichni jsme si mysleli, že to budeš ty, víš. Měl si vybrat tebe. Tvá dosavadní práce jako Luny byla dokonalá!“

Zrudla jsem a jemně gestem naznačila starší vlčici, aby už nic neříkala, když jsem zachytila Vexiin pohled. Byla rozzuřená. Vypadala, že je připravena vytasit drápy.

Ukazuje se, že šeptání u vlkodlaků moc nefunguje – ty jejich nadlidské smysly a tak.

Bohužel se to opakovalo, když jsme s Vexií potkávaly další zaměstnance kanceláře. Téměř každý se mi snažil věnovat laskavé slovo útěchy, když jsme procházely kolem. Vexia vypadala, že každou chvíli vybuchne.

Jedna ze sekretářek nás našla v konferenční místnosti a polohlasem mi řekla: „Byla jsi tak dobrou kandidátkou na Lunu.“

Tohle byla poslední kapka.

„Ona NENÍ Luna! Nikdy nebyla Luna A NIKDY Lunou nebude! Tak DRŽ HUBU, TY KRÁVO!“

Vexia zešílela vztekem, její pronikavý hlas se neklidně odrážel od stěn.

Lyra zavrčela a připravovala se na boj. Nutila jsem svůj mozek vymyslet cestu ven z téhle situace, která by nezahrnovala potenciální ublížení mému dítěti.

Náhle do dveří vletěl Zarek a dožadoval se vysvětlení, co je to za hluk.

V mžiku se Vexiina tvář změnila z hrozivého hněvu v ubohé vzlykání.

Ukázala na mě dlouhým, špičatým prstem: „Ona… Ona na mě křičela! Vykládala všem služebným, že ONA by měla být Lunou! Nazvala mě krávou a řekla mi, abych držela hubu!“

Oči jí zrudly slzami.

Vexia se vrhla Zarekovi na hruď a on ji majetnicky objal. Jako by ji chránil. Předem mnou.

Jako bych já, jeho Beta, jeho zastupující Luna, hrála takové dětinské hry. Jako bych riskovala destabilizaci pověsti rodiny Alfy ve smečce. Jako bych kdy takhle projevila neúctu ke svému alfakráli, bez ohledu na to, jaký to byl v posledních dnech tvrdohlavý osel.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ovládnout své emoce. Alfakrál mě zná lépe. Prohlédne její manipulace.

Věří mi.

Měl by mi věřit. Je vyloučené, abych udělala něco takového…!

„Elaro,“

Zarekův hlas byl tak silný, až jsem nadskočila, zvuk mého vlastního jména mě zasáhl jako elektrický proud.

Chladně řekl: „…Co jsi jí to provedla?!“