Pohled Elary

„Dnes večer v lese,“ oznámil Zarek a jeho hlas se nesl ztichlou mýtinou, „jsem zjistil, že Elara je mou družkou.“

Shromážděnými vlky projelo zalapání po dechu a vzrušené šuškání. Na každé tváři se zračil šok, u někoho potěšení, u jiných zmatek a u některých zjevná nelibost. Starší vlci si vyměnili vědoucí pohledy, zatímco mladé dívky zběsile šeptaly.

Na prchavý okamžik se mi v hrudi rozhořela naděje.

Změnil Zarek od našeho setkání v lese názor? Ta trestající bolest, která sálala mým tělem od jeho prvního odmítnutí, mírně polevila a dovolila mi se nadechnout.

Pak Zarek zvedl ruku a utišil narůstající příval gratulací a překvapených výkřiků.

„Ale,“ pokračoval a jeho hlas klesl hlouběji a ztěžkl, „toto pouto družství nemohu přijmout.“

Ta slova dopadla jako lavina a pohřbila tu krátkou jiskřičku naděje. Na mýtině se rozhostilo hrobové ticho. Dokonce i praskající oheň jako by utichl.

„Elara nemá vlka,“ řekl Zarek, jeho ledově modré oči se teď upíraly přímo na mě, tón měl věcný a odtažitý. „A během dnešního lovu mě postřelila puškou, kterou jí půjčil alfa.“

Davem projelo další zalapání po dechu. Někteří se na mě otočili s čirou hrůzou, jako bych spáchala nějaký hrozný zločin. Tíha jejich pohledů na mě doléhala ze všech stran.

„Jako budoucí alfa,“ pokračoval Zarek neochvějně, „potřebuji silnou Lunu, někoho, kdo dokáže ochránit naši smečku a zplodit silné potomstvo. Naše smečka nezplodila Alfa krále už dvacet osm let.“

Rozhlédl se a střetl se s očima starších členů smečky, kteří vážně přikyvovali na souhlas.

„V příští volbě Alfa krále musím odevzdat vše, co mám. Pro dobro naší smečky musím toto pouto odmítnout.“

Každé slovo byl nový zářez, hlubší než ten předchozí. Cítila jsem, jak mi tělo chladne, pak pálí a nakonec necitliví. Krev v žilách mi jako by zamrzla, takže bylo těžké se i jen nadechnout. Kdyby se ke mně Kaelen nevrátil, možná bych se pod tíhou Zarekova veřejného odmítnutí zhroutila.

Reakce smečky kolem mě byla okamžitá a smíšená. Šuškání se šířilo jako lesní požár. Někteří přikyvovali na souhlas se Zarekovým pragmatickým rozhodnutím, zatímco jiní vypadali nesví a vrhali na mě soucitné pohledy.

Vesperin hlas se ozval nad šumem, jasný a triumfální. „Má pravdu! Luna bez vlka by z nás udělala terč posměchu pro všechny smečky. Jak by nás vůbec mohla vést?“

Několik dalších přikývlo, povzbuzeno Vesperinou otevřenou podporou.

To se nemůže dít. Ne takhle. Ne před všemi.

Alfa Varkas vykročil vpřed, jeho výraz byl vážný. Položil Zarekovi těžkou ruku na rameno a zkoumal synovu tvář.

„Zareku, jsi si jistý, že tohle je to, co chceš?“ zeptal se. „Možná bychom měli počkat. Elaře se vlk ještě může projevit. Mohla by to být jen otázka času.“

Zarek rezolutně zavrtěl hlavou. „Nemohu to riskovat, otče. Neudělám rozhodnutí, které by mohlo poškodit budoucnost naší smečky.“ Jeho výraz mírně změkl, když pohlédl směrem ke mně. „Elara je dobrý člověk. Nikdy jsem jí nechtěl ublížit. Vždycky ji budu chránit jako sestru.“

Jako sestru.

Ta slova otočila nožem ještě hlouběji. Nechtěla jsem jeho ochranu. Chtěla jsem...

Kaelen vypadal rozpolceně, jeho pohled těkal mezi Zarekem a mnou. Po chvíli viditelného vnitřního boje mi jemně stiskl rameno.

„Měl bych si s ním promluvit,“ zamumlal. „Tohle je... tohle je příliš náhlé.“

Než jsem stačila odpovědět, Kaelen přešel k Zarekovi. Vyměnili si pár tichých slov a pak společně odešli od ohně, hlavy skloněné ve vážném rozhovoru.

Šumění hlasů prořízl zvuk tříštící se keramiky. Na okraji mýtiny stála moje matka a talíř čerstvě upečených sušenek byl teď rozesetý ve sněhu u jejích nohou. Tvář měla bledou, oči rozšířené šokem a zděšením. Ale nikdo nevěnoval pozornost rozbitému talíři ani zbytečným sušenkám – všechny oči zůstaly upřeny na odehrávající se drama.

Moji rodiče přispěchali ke mně. Máma mě objala a přitiskla si mě k hrudi, jako bych byla ještě dítě. Táta stál vedle nás strnule, čelist měl zatnutou a oči mu planuly sotva potlačovaným vztekem.

„Jak se opovažuje,“ zasyčel tichým a nebezpečným hlasem. „Jak se opovažuje ti tohle udělat veřejně a bez varování.“

Přes závoj slz, které mi začaly kalit zrak, jsem v davu zahlédla Vesperu. Rty měla zvlněné do spokojeného úšklebku, oči se jí leskly pomstychtivým potěšením nad mým veřejným ponížením. Naklonila se ke svým kamarádkám a něco jim pošeptala, čemuž se zasmály a jejich pohledy šlehly po mně.

Bolest v mé hrudi se proměnila a vykrystalizovala v něco tvrdšího, ostřejšího. V odhodlání, chladné a neústupné jako aljašský led.

Pokud mě Zarek nechtěl, dobře. Pokud si smečka myslela, že jsem slabá, protože nemám vlka, dobře. Ukážu jim všem, z čeho přesně je Elara Hawthorneová stvořena – s vlkem nebo bez něj.

Ale nejdřív jsem musela uniknout těm soucitným pohledům a zlomyslnému šuškání. Potřebovala jsem dýchat vzduch, který nebyl prosycen vůní jehličí, sněhu a divočiny – jeho vůní.

Jemně jsem se vymanila z matčina objetí a hřbetem ruky si otřela slzy.

„Musím být sama,“ zašeptala jsem, hlas překvapivě pevný navzdory bouři, která ve mně zuřila.

Máma přikývla, v očích měla pochopení. Táta vypadal, že se chce přít, ale pohled mámy ho umlčel.

S takovou důstojností, jakou jsem v sobě dokázala posbírat, jsem se otočila a odešla od vatry, pryč od oslavy, která se stala mým veřejným hanobením. Nutila jsem se držet hlavu vysoko a záda rovně.

Jsem víc než jejich úsudek. Jsem víc než jeho odmítnutí. Jsem víc než ten vlk, kterého nemám.

Tahle mantra se mi opakovala v mysli, zatímco jsem mizela ve stínech území naší smečky a nechávala za sebou záři ohně i oči, které byly svědky mého největšího ponížení.

Za sebou jsem stále slyšela Vesperin smích, který vítr přinášel jako vzdálené vytí vlka.