Pohled Elary

Cesta domů ze Svátku lovu byla jako v mlze. Sotva jsem vnímala sníh křupající pod botami nebo vítr bičující mou uplakanou tvář.

Hruď jsem měla jako vyhloubenou, nezbylo v ní nic než syrová, tepající prázdnota tam, kde mělo být srdce.

Máma mě dovedla ke dveřím našeho srubu. Známá vůně borovicového nábytku a skořice, která obvykle přinášela útěchu, se teď zdála vzdálená, jako by patřila do života někoho jiného.

„Pojďme tě zahřát,“ zašeptala jemným hlasem, když mi pomáhala z vlhkého oblečení do měkkého flanelového pyžama.

Beze slova jsem vlezla do postele, schoulila se na bok a přitáhla si kolena k hrudi.

Můj druh, můj vlk, má důstojnost – všechno pryč během jediné noci.

Máma se posadila na okraj postele a prsty mi pročesávala stříbrné vlasy se stejnou něhou, jakou projevovala, když jsem byla dítě. To gesto, tak známé a laskavé, jen způsobilo, že slzy tekly rychleji.

„Tohle není tvoje chyba, Elaro,“ zamumlala a hlas se jí mírně zlomil. „Nic z toho není tvoje chyba.“

Začala jsem tiše plakat, tělo se mi otřásalo každým tichým vzlykem. Máma se mě nesnažila utišit ani nenabízela prázdné fráze. Prostě mě dál hladila po vlasech.

Nevím, jak dlouho jsem plakala, ale nakonec zvuk otevírání a zavírání vchodových dveří oznámil tátův příchod. Jeho těžké kroky se přiblížily k mému pokoji a brzy jsem ucítila, jak se matrace prohnula, když se usadil na druhé straně postele. Jeho velká, mozolnatá ruka mi spočinula na noze, teplá a pevná.

„Moje malá bojovnice,“ řekl tiše a použil přezdívku, kterou mi dal, když jsem byla malá a trvala na tom, že ho a Kaelena budu následovat do lesa na trénink.

Jak mé vzlyky postupně ustupovaly v občasné škytnutí, uvědomila jsem si, co chybí. Nebo spíš kdo.

„Kde je Kaelen?“ zeptala jsem se, hlas ochraptělý od pláče.

Krátké ticho, které následovalo, mi řeklo vše, co jsem potřebovala vědět, než kdokoli z rodičů promluvil.

„Je se Zarekem,“ řekla nakonec máma.

„Vážně?“ Ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala, dal můj bratr přednost svému nejlepšímu příteli přede mnou. Svému alfovi před svou sestrou.

„Samozřejmě, že je,“ zašeptala jsem.

Tátova ruka na mé noze mírně sevřela. „Je rozpolcený, Elaro. On nechce—

„Nedělej pro něj omluvy,“ přerušila jsem ho. „Ne dneska.“

Máma s tátou si nade mnou vyměnili pohled, jejich tichá komunikace byla stejně jasná, jako kdyby mluvili nahlas. Nebudou na mě tlačit, ne teď, když jsem byla úplně na dně.

***

Musela jsem upadnout do neklidného spánku, protože další věc, kterou jsem vnímala, bylo, že mě probudil zvuk hlasů na chodbě před mým pokojem.

„—myslíš, že by mu bylo?“ To byl můj otec, jeho hluboký hlas vibroval sotva potlačovaným vztekem.

„Chápu tvůj hněv,“ ozvala se Zarekova odměřená odpověď, „ale měl jsem své důvody. Tohle nemá nic společného s osobními city.“

Pod přikrývkou jsem ztuhla, každý sval se napnul při zvuku jeho hlasu. Pouto družství, ač odmítnuté, bolestivě pulzovalo v reakci na jeho blízkost, jako zlomená končetina, která nebyla správně srovnána.

Opatrně, abych nevydala ani hláska, jsem se posunula blíž ke dveřím a napínala sluch, abych slyšela jejich rozhovor.

„Musím vyhrát příští volbu Alfa krále,“ pokračoval Zarek, „a rozhodně na to mám sílu. Byl jsi u toho, když moje matka umírala – její poslední přání bylo, abych se stal Alfa králem. Nemůžu ji zklamat.“ Následovala krátká pauza a pak dodal tvrdším hlasem: „Elaře se neprojevil vlk a její střelecké schopnosti jsou horší než u průměrného lidského válečníka. Jak bych ji mohl přijmout jako svou družku? To jsou prostě fakta.“

„To není její chyba!“ zavrčel můj otec. „Její vlk se objeví, až bude připraven, a ten incident se střelbou byl čistě náhodný. Sám ji vycvičím v boji – dokáže chránit smečku stejně dobře jako kterýkoli vlčí válečník.“

„Luna bez vlka nemůže chránit smečku,“ odpověděl Zarek hlasem, který mě přiváděl k šílenství svou vyrovnaností, „ani nemůže zajistit silné potomstvo.“

„Tak mi řekni,“ dožadoval se můj otec a jeho hlas klesl do nebezpečných hloubek, „jaký máme důvod v téhle smečce zůstávat? Pokud se mé dceři nedostane respektu a ochrany tady, proč bychom neměli odejít?“

Odejít?

Opustit jediný domov, který jsem kdy poznala?

Ta myšlenka byla zároveň děsivá i zvláštně osvobozující.

„Tati, prosím, nebuď tak impulzivní,“ vložil se do toho Kaelenův hlas.

„Pamatuj, kdo jsi – jsi beta smečky Rimeveil. Jak můžeš mluvit o opuštění smečky tak ležérně? Vím, že je to vůči Elaře nespravedlivé, ale pomoct Zarekovi vyhrát příští volbu Alfa krále je také mým životním cílem.

Slibuju, že jí pomůžu najít druha z druhé šance. Tahle bolest je dočasná. Copak nechceš vidět smečku Rimeveil silnější? Copak si nepamatuješ, jak zničující byly naše ztráty ve velké bitvě proti upírům před sedmi lety? Zarekova matka, naše Luna...“

Rozhovor utichl v napjatém tichu.

Sevřela jsem přikrývky pevněji, zmínka o válce s upíry probudila vzpomínky, které jsme se všichni snažili pohřbít.

Tolik členů smečky tehdy zahynulo, včetně Zarekovy matky, která se obětovala, aby zachránila několik vlčat, včetně mě a Kaelena.

Náhle jsem se zastyděla za své slzy, jako by má bolest byla tváří v tvář tomu, čím si naše smečka prošla, nějak sobecká.

Chovala jsem se dětinsky, když jsem se cítila tak zrazená?

Zklamala jsem celou smečku tím, že jsem nepřijala Zarekovo odmítnutí s tichou důstojností?

„Elaro?“ zavolal Zarek tiše přes dveře a vytrhl mě z myšlenek.

Ze vší síly jsem dveře zabouchla. Opřela jsem se zády o dveře a pomalu se sesunula, až jsem seděla na podlaze.

Slyšela jsem ho těžce si povzdechnout, následoval zvuk vzdalujících se kroků.

Jak jsem tam ležela ve tmě a zírala do stropu, přemýšlela jsem o volbě Alfa krále.

Každé čtyři roky mezi sebou o tento titul soupeřili alfové z přibližně padesáti smeček po celé Severní Americe. Právě před třemi měsíci byl korunován nový Alfa král.

Alfa král hájil zájmy své vlastní smečky a spojeneckých smeček a zaváděl pravidla, která je zvýhodňovala. Každá smečka chtěla, aby jejich alfa zastával tuto pozici, což vyžadovalo nejen získání hlasů, ale také prokázání nadřazené síly. Mocná Luna mohla posílit bojové schopnosti alfy.

Chápala jsem důležitost volby Alfa krále. Co jsem nedokázala pochopit, bylo, proč mě Zarek musel veřejně ponížit.

Zítra se ke mně budou všichni chovat jako k nule, jako k vtipu. Představa, že se budu muset postavit smečce – že uvidím Vesperinu samolibou tvář, že budu snášet soucitné pohledy a šeptané poznámky – mi způsobovala fyzickou nevolnost.

V hlavě mi bleskla myšlenka – možná bych odtud měla prostě zmizet.