Pohled Elary

„Čas vstávat, Elaro,“ ozval se Kaelenův hlas, tlumený skrze dřevo.

Zasténala jsem a převalila se v posteli. Hlava mi třeštila, jako by do ní někdo mlátil perlíkem, a oči jsem měla pálivé a oteklé od včerejších slz.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Kaelen a nahlédl do pokoje.

„Fajn,“ zalhala jsem ochraptělým hlasem.

Opřel se o rám dveří s rukama zkříženýma na prsou. „Hele, dneska přijede na návštěvu Draxon, nový alfa smečky Tempestroar. Jako rodina bety se očekává naše účast na dnešním banketu.“

„Myslíš, že jsem ve stavu, kdy se můžu nastrojit a usmívat se na nějakého cizího alfu?“

„Chceš se tu schovávat věčně? Jsi silnější než tohle, Elaro. Přijď tam, vypadej úžasně a dokaž všem, že nejsi zlomená.“

Vykročil vpřed a položil mi na postel elegantní černou dárkovou krabici.

„Tohle jsem pro tebe vybral. Vezmi si to na sebe.“

Zírala jsem na tu krabici a bolest v hrudi se znovu rozhořela. Kaelen měl pravdu, nemohla jsem je nechat vidět, jak se hroutím.

„Dobře,“ zamumlala jsem. „Půjdu.“

Ten večer jsem stála před zrcadlem a uhlazovala si vypasované nebesky modré šaty, které Kaelen vybral. Obepínaly mé křivky a hedvábná látka zachycovala světlo. Vlasy jsem zkrotila do volných vln a nanesla dost make-upu, abych zakryla stopy svého zhroucení.

Vypadala jsem... reprezentativně.

V hodovní síni to bzučelo hovory a cinkáním sklenic. Dlouhý stůl byl obtěžkán pečeným masem, čerstvým chlebem a džbány vína. Rodiče mě doprovázeli, když jsme usedali; Kaelen seděl naproti nám.

Rozhlédla jsem se po místnosti a žaludek se mi sevřel, když jsem u čela stolu spatřila Zareka. Jeho zlaté vlasy se pod lustry jen leskly. Na zlomek vteřiny se naše pohledy střetly, než jsem jím trhla stranou a soustředila se na talíř před sebou.

Alfa Draxon, ramenatý muž s prošedivělými vousy, vstal, aby pronesl přípitek.

„Na smečku Rimeveil a na Zareka, skvělého mladého vlka, ze kterého bude jednou sakra dobrý alfa.“

Pak se na Zareka zazubil. „Pověz mi, už jsi našel svou družku?“

Vidlička mi ztuhla na půli cesty k ústům. Zarekův pohled na mžik sklouzl ke mně, byl chladný a nečitelný.

„Našel,“ řekl vyrovnaně. „Ale nemyslím si, že je vhodná.“

Místností projelo zašumění a já cítila, jak se na mě upírají všechny oči. Než jsem stačila ten úder vstřebat, prořízl ticho Vesperin hlas, ostrý a škodolibý.

„Alfo Draxone, dovolte mi představit tu nevhodnou ženu, co sedí přímo naproti vám. Elara nemá vlka a nikdy by pro naši smečku nemohla porodit silné dědice.“

V místnosti zavládlo ticho. Tvář mi hořela a vidličku jsem svírala tak pevně, až mi zbělely klouby.

„Vespero, dost,“ vyjel po ní alfa Varkas tónem dost ostrým na to, aby sebou trhla.

Draxonovy oči sklouzly ke mně, hodnotily mě. „Škoda, je krásná.“

Chtěla jsem zmizet. Propadnout se do země a už se nikdy nevrátit.

Draxon se otočil zpět k Zarekovi ležérním tónem. „Napadlo mě tohle. Nemusíš svou družku odmítat. Mohl bych ti ze své smečky poslat silnou, krásnou válečnici, která by ti dělala ploditelku. Posílilo by to alianci mezi našimi smečkami. Co ty na to?“

Slovo „ploditelka“ mě zasáhlo jako facka.

Ploditelka? Nějaká žena, co bude nosit Zarekovy děti, zatímco já – co? Budu u toho sedět a dívat se?

Tátův hlas prořízl tu mlhu. „Alfo Draxone, ten návrh je nevhodný.“

Ale alfa Varkas se k mé hrůze naklonil dopředu s přemýšlivým výrazem.

„Vlastně to není špatný nápad. Elaře na Zarekovi vždycky záleželo, že?“ Podíval se na Zareka. „Co si o tom myslíš, synu?“

Zarekovy oči se znovu střetly s mými a na okamžik jsem měla pocit, že vidím záblesk zaváhání. Pak promluvil, hlas měl pevný. „Mohlo by to fungovat. Pokud by Elara souhlasila, mohla by být stále budoucí Lunou a zajistili bychom smečce silné dědice.“

„Nesouhlasím!“ vyštěkla jsem a hlas se mi třásl vztekem. „Ani teď, ani nikdy!“

Nečekala jsem na odpověď. Otočila jsem se a vyběhla ven, hluk banketu slábl za mnou, jak jsem prorazila těžké dveře do chladného nočního vzduchu.

„Elaro, počkej!“ Zarekův hlas mě pronásledoval, a než jsem se dostala daleko, jeho ruka mi sevřela paži a donutila mě se zastavit. „Tohle je nejlepší řešení. Byla bys Luna. Co víc chceš?“

Vymanila jsem ruku z jeho sevření a zlostně se na něj podívala. „Co víc? Ty si myslíš, že bych se o svého druha dělila? Přihlížela tomu, jak spíš s jinou ženou a máš s ní děti? Za jakou ženu mě vlastně považuješ?“

Čelist se mu zatnula. „Byla by to jen ploditelka, ne manželka. Jakmile by otěhotněla, už bych se jí nedotkl.“

Rozesmála jsem se, byl to hořký, zlomený zvuk.

„Jsi neuvěřitelný. To raději přijmu tvé odmítnutí, než abych žila takhle.“

Oči mu ztemněly, ale nedala jsem mu šanci odpovědět.

Otočila jsem se a utíkala pryč, podpatky se mi bořily do sněhu, jak jsem prchala k jezeru a slzy mi kalily zrak.

***

Jezero bylo zrcadlem hvězd, jeho hladina se v mrazivé noci sotva vlnila.

Zhroutila jsem se na břeh a mé vzlyky se rozléhaly v tom tichu. Bolest v hrudi byla nesnesitelná, byla to klikatá rána, která se odmítala zavřít.

„Slečno, nerad vás ruším, ale sedíte mi na šatech.“

Ztuhla jsem a prudce se otočila. Z vody se vynořoval muž, jeho postava byla v měsíčním svitu napůl zahalená stínem. Srdce mi bušilo a udělala jsem krok zpět, okamžitě ve střehu.

„Kdo jste?“ vyštěkla jsem a pátrala pohledem ve tmě. Tulák? Nedokázala jsem mu rozeznat tvář.

„Klid,“ řekl klidným, téměř pobaveným hlasem. „Jsem ze smečky Tempestroar, doprovázím alfu Draxona.“

Zamračila jsem se, pěsti stále zaťaté. „Tak proč nejste na banketu? A proč proboha plavete? Ta voda je prakticky led.“

Uchechtl se, byl to hluboký, hřejivý zvuk.

„Mohl bych se vás zeptat na totéž. Proč taková hezká holka pláče uprostřed noci u jezera?“

„Do toho vám nic není.“

Připlaval blíž ke břehu, a když začal vylézat, zahlédla jsem pod jeho pasem kousek nahé kůže. Tvář mi začala hořet, hodila jsem k němu jeho šaty a otočila se k němu zády, abych mu dopřála soukromí.

„Tady,“ zamumlala jsem.

„Díky,“ řekl a já slyšela šustění látky, jak se oblékal.

Zoufale jsem chtěla změnit téma, a tak jsem vyhrkla: „Vaše smečka – Tempestroar. Máte tam hodně silných a krásných válečnic, že?“

„Spoustu,“ řekl. „Proč se ptáte?“

Hruď se mi sevřela, před očima mi bleskla představa Zareka, jak spí s nějakou dokonalou válečnicí. Litovala jsem, že jsem se zeptala.

„Jen tak,“ zamumlala jsem.

Přistoupil blíž, hlas mu změkl. „Vy jste taky krásná, víte to? Proč se s někým srovnáváte?“

Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale než jsem stihla cokoli říct, nocí zazněl Kaelenův hlas.

„Elaro!“ Kaelen ke mně doběhl, oči se mu zúžily při pohledu na muže za mnou. „Kdo je to?“

„Jen válečník z Tempestroar,“ řekla jsem rychle.

Kaelen mě chytil za ruku. „Utekla jsi a máma s tátou šílí. Pojď se mnou zpátky.“

Nechala jsem se jím odvést a ohlédla se na toho cizince. Jeho tvář byla ve tmě rozmazaná.