Pohled Vandera

Nikdy jsem sem nechtěl přijít.

Nebýt mé matky, nikdy bych nesouhlasil s tím, že doprovodím strýce Draxona ke smečce Rimeveil. Prosila mě, abych ho podpořil, říkala, že je na čase „upřednostnit smečku“ a „opustit minulost“.

Opustit minulost? Myslela tím mého otce.

Je to jen pár měsíců, co jsme ho pohřbili, a Draxon už seděl v jeho křesle a nesl titul Alfy, jako by mu patřil odjakživa. Shromáždění Tempestroar stálo za ním. Stejně jako moje matka.

„Jsi ještě mladý, Vandere,“ říkala mi. „Tempestroar potřebuje po útocích Tuláků stabilitu. Tvůj strýc ji teď může nabídnout. Má víc zkušeností.“

To všechno už jsem slyšel. Pořád dokola. Stabilita. Síla. Přežití.

Pravda ale byla prostší – moje matka Draxona milovala, propadla bratrovi svého manžela. Chtěla klid. I kdyby to znamenalo zradit všechno, za čím můj otec stál. I kdyby to znamenalo předat smečku Draxonovi a chtít po mně, abych se u toho usmíval.

Takže jsem tu byl, ne jako právoplatný Alfa Tempestroaru, ale jako tichý, poslušný host, který následuje Draxona jako jeden z jeho strážců. Jen další syn mrtvého Alfy.

Území Rimeveilu se ani v nejmenším nepodobalo teplým, sluncem zalitým plážím Tempestroaru. Zima na Aljašce působila prázdně a šedivě, jako by se ten chlad nezakusoval jen do kůže, ale usazoval se hluboko v kostech. Sníh padal pomalu a těžce a utápěl svět do ticha jako přikrývka, o kterou nikdo nestál.

Banket jsem vynechal.

Draxon říkal, že Alfa Varkas dnes večer pořádá oslavu, prý na počest konce loveckého festivalu. Hostina plná pečeného masa, dobrého vína a politických úsměvů.

Ne, díky.

Zamířil jsem k zamrzlému jezeru na okraji území Rimeveilu. Bylo to daleko od teplých světel velkého sálu. Tady by mě nikdo nehledal. Svlékl jsem se a skočil do vody, nechal ten šok, aby mnou projel naskrz. Studený, ostrý, čistý.

Býval to můj otec, kdo mě učil plavat v ledových proudech. Říkával: „Když přežiješ tohle, přežiješ cokoli.“ Pamatoval jsem si, jak se smál, hlasitě a svobodně, a jak se ten smích rozléhal nad hladinou.

Teď zbyly jen kruhy na vodě a můj dech.

Když jsem se vynořil, uslyšel jsem křupání kroků ve sněhu. Svaly se mi napjaly, instinkty se zbystřily. Poblíž břehu stála postava v modrých šatech, ruce měla pevně zkřížené na prsou. Její stříbrné vlasy se v měsíčním světle třpytily jako jinovatka.

Zpočátku mě neviděla. Plakala, tiše a jemně, ramena se jí chvěla. Zamračil jsem se. Nikdo by tu neměl být takhle sám. Obzvlášť ne někdo oblečený tak, jako by patřil na banket.

„Slečno,“ zavolal jsem a připlaval blíž k břehu, „nerad vás ruším, ale myslím, že sedíte na mém oblečení.“

Trhla sebou, polekaná. Její pohled se střetl s mým a viděl jsem, jak jí ve tváři blesklo podezření. Rychle se pohnula, oči se jí zúžily, ramena ztuhla. Chytrá.

„Kdo jste?“ vyštěkla.

„Smečka Tempestroar,“ řekl jsem klidným hlasem. „Přijel jsem s Alfou Draxonem.“

Neuvolnila se. Ani trochu. Dobře.

„Proč nejste na banketu?“ zeptala se. „A proč plavete? Ta voda je ledová.“

„Mohl bych se vás zeptat na totéž,“ odvětil jsem. „Proč někdo jako vy pláče o samotě u jezera v takových šatech?“

„Do toho vám nic není,“ odsekla.

Uchechtl jsem se a setřásl si vodu z vlasů, zatímco jsem vystupoval na zasněžený břeh. Vypískla a otočila se zády, přičemž mi poslepu přes rameno podávala oblečení.

„Tady,“ zamumlala.

„Díky,“ řekl jsem a přetáhl si košili přes hlavu.

Po chvíli se zeptala: „Vaše smečka má hodně bojovnic, že?“

To mě zaskočilo.

„Spoustu,“ odpověděl jsem pomalu. „Proč?“

„Jen tak,“ vyhrkla až příliš rychle.

V jejím hlase byla bolest, kterou se snažila pohřbít. Nenaléhal jsem. Přesto ve mně něco na ní probouzelo tichý neklid. Nezanala mě. Já neznal ji. Ale na krátkou vteřinu jsme byli jen dva lidé na útěku před něčím větším, než jsme my sami.

„Jste krásná, víte to?“ řekl jsem. „Neztrácejte čas tím, že se budete s někým srovnávat.“

Mírně se otočila, jako by chtěla něco říct, ale než stihla promluvit, ozval se mužský hlas.

„Elaro!“

Dívka sebou trhla a otočila se. K ní se blížil vysoký muž – tmavovlasý, s ostrým pohledem. Možná bratr. Nevypadal, že by mě viděl rád.

„Kdo je to?“ zeptal se a měřil si mě pohledem.

„Jen bojovník z Tempestroaru,“ odpověděla rychle.

Chytil ji za ruku. „Utekla jsi, máma s tátou šílí. Pojď se mnou zpátky.“

Nechala se odvést a prostě tak zmizela mezi stromy jako sen, který mi proklouzl mezi prsty.

Sehnul jsem se pro boty a pod patou jsem něco ucítil.

Zlomenou sponku do vlasů.

Stříbrnou se zeleným drahokamem. Prasklou tam, kam jsem na ni šlápl.

Musela být její.

Strčil jsem si ji do kapsy kabátu. Jestli ji ještě uvidím, vrátím jí ji.

Zpátky v domě pro hosty, který Alfa Varkas připravil, jsem se sotva stihl otřít ručníkem, než dovnitř vtrhl Draxon, páchnoucí alkoholem a vlastní důležitostí.

„Mám skvělou zprávu!“ oznámil.

Zůstal jsem sedět a nasadil masku zdvořilého zájmu. „O co jde?“

Ušklíbl se a svalil se na židli naproti mně. „Jsi už moc dlouho sám, Vandere. Někoho jsem ti našel. Krásná. Silná. Z Rimeveilu.“

Zvedl jsem obočí. „Ty si teď hraješ na dohazovače?“

„Je dokonalá,“ řekl a strčil mi před obličej telefon. „Jmenuje se Vespera. Je to jejich nejlepší bojovnice.“

Žena na obrazovce měla rudou rtěnku a upnutý oblek, který nenechával moc prostoru fantazii. V očích jí plála arogance. Všechno na ní křičelo ambicemi.

„Ne,“ řekl jsem stroze. „Nemám zájem. Pokud to není moje družka, neztrácej čas.“

Draxonův úsměv pohasl. „Nebuď hloupý. Tohle je důležitější než ty. Jde o politické spojenectví. Rimeveil potřebuje podporu a my taky. Myslíš si, že Tuláci skončili?“

Vstal jsem a přešel k oknu. Znovu sněžilo. Tichý, nekonečný sníh.

„Už jsem ti přenechal místo Alfy,“ řekl jsem. „Svoje manželství ti taky nedám.“

Odfrkl si. „Myslíš, že máš ještě na výběr? Nemůžeš vést Tempestroar ze stínu navždy. Tohle je ta nejlepší nabídka, jakou dostaneš.“

„Nikoho si nevezmu jen proto, abych ti udělal radost,“ řekl jsem, aniž bych se otočil. „Teď odejdi. Potřebuju si odpočinout.“

Něco si zamumlal pod vousy a zamířil ke dveřím. „Promluvím si s tvou matkou. Ta pochopí, jak je to důležité.“

Odešel a práskl za sebou dveřmi.

Opřel jsem se o okno a sledoval, jak sníh pokrývá stromy. Uvnitř mě zuřila válka – válka mezi loajalitou, žalem a odporem. Tohle nebyl život, který jsem chtěl. Možná byl čas přestat čekat, až se věci vrátí do starých kolejí.

Možná moje nejlepší možnost... byla opustit smečku Tempestroar.