Pohled Elary

Příštího rána jsem se probudila s nateklýma, zarudlýma očima.

Musela jsem odejít. Ještě dnes.

Ta myšlenka mi dodala příval energie. K čertu s rolí Roditelky. Nebudu tu zůstávat a nechat se dál urážet od Zareka a Vespery.

Nejdřív jsem se ale potřebovala najíst. Včera na banketu jsem se jídla sotva dotkla.

Když jsem scházela dolů, do nosu mě udeřil zvláštní, zvedající se zápach. Šla jsem za ním do kuchyně a našla tam mámu.

„Dobré ráno, mami,“ řekla jsem, když jsem vstoupila do místnosti.

Mírně nadskočila a rychle se otočila, přičemž něco strčila do šuplíku.

„Ach! Elaro, vyděsila jsi mě.“

Pokrčila jsem nos. „Cítíš to? Je to takové... nechutné.“

Oči jí těkaly stranou.

„Ach, tohle. Našla jsem dnes ráno při pečení sušenek nějaká zkažená vejce. Musela jsem je vyhodit,“ řekla tiše. Postavila přede mě kouřící hrnek jablečného čaje se skořicí a talíř perníčků. Měly tvary vlků, medvědů a zajíců. „Upekla jsem tvé oblíbené.“

Sušenky byly ještě teplé, čerstvě z trouby. Vzala jsem si jednu malou ve tvaru vlka. Hrdlo se mi stáhlo.

Bylo jasné, že máma nespala. Stíny pod jejíma očima mluvily za vše. Zatímco já se vyplakala ke spánku, ona zůstala vzhůru a pekla mé dětské oblíbence. Ve mně se probudil pocit viny a zápasil s mým odhodláním odejít.

Pak si ke mně přisedla a chvíli váhala, než promluvila.

„Elaro… Myslím, že bys možná měla zvážit ten návrh Alfy Draxona ze včerejška.“

Sušenka mi vyklouzla z ruky.

„Mami,“ řekla jsem hlasem ostrým nevěřícností, „jak to můžeš vůbec říct? Myslela jsem, že jsi jediný člověk, který mi skutečně rozumí.“

Vypadala zaskočeně, rozrušeně.

„Řekla jsem to jen proto, že pro tebe chci to nejlepší,“ spěchala s vysvětlením. „Někdy, když někoho miluješ, musíš přinášet oběti. A nejsi v tom sama, Elaro. Pořád máš nás… ne?“

Kousla jsem se do rtu a snažila se udržet pevný hlas.

„I když si všichni myslí, že jsem sobecká, nemůžu sdílet svou lásku s někým, koho si sama nevyberu. Neudělám to.“

Máma se mě rychle snažila uklidnit, její hlas změkl.

„Dobře… dobře. Nenutím tě. Jen chci, abys byla šťastná. To je všechno, na čem mi záleží.“

Mlčky jsem přikývla, slova mi uvázla v hrdle.

Byla jsem v polovině druhé sušenky, když se otevřeným oknem v kuchyni rozlehl známý hlas a roztříštil ten okamžik na kousky.

„Kaelene! Trénink za chvíli začíná. Všichni na tebe čekají!“ Vesperin hlas byl ostrý a rozkazovačný.

Po schodech seběhly těžké kroky. Kaelen vběhl do místnosti, ale zarazil se, když mě uviděl u stolu. Ve tváři se mu zračila nejistota.

„Elaro, já—“ začal a udělal krok ke mně.

„Kaelene, dělej!“ ozvala se znovu Vespera.

Naše pohledy se střetly. Viděla jsem vinu, obavu a něco jako lítost. Ale on se podíval k oknu, k čekající smečce, ke svému Alfovi.

„Musím jít,“ řekl a couvl. „Promluvíme si později, platí?“

Přikývla jsem, sklonila hlavu a srkala čaj. Vyrazil ze dveří. Volba byla opět učiněna. A opět jsem to nebyla já.

Mé odhodlání se utvrdilo.

Co mi tu zbývalo?

Žádný trénink.

Žádné skutečné místo.

Jen přihlížení z postranní čáry, zatímco ostatní žijí životy, které mi nebyly dovoleny.

Byla jsem přítěž. Ta bez vlka. Slabý článek, který musí všichni chránit.

Nebyla jsem tu nic. Možná ještě míň než nic.

Máma si přisedla ke mně a jemně mi položila ruku na svou. „Jak se dnes cítíš, zlatíčko?“

Snažila se jsem o úsměv. „Jen unaveně. Špatně jsem spala.“

„To je pochopitelné,“ řekla a palcem mě hladila po hřbetu ruky. „Prošla jsi si mnoha věcmi.“

„Půjdu si na chvíli odpočinout,“ řekla jsem a dopila čaj. „Nedělej si o mě starosti, mami. Měla bys jít pomoct s uzením masa. Vím, že je po festivalu spousta práce.“

Váhala a prohlížela si mou tvář. „Jsi si jistá? Můžu tu zůstat s tebou.“

„Jsem,“ řekla jsem a vložila do hlasu falešný optimismus. „Navíc Kaelen s tátou včera v noci přinesli dva jeleny. To je hromada masa.“

Nakonec přikývla. „Dobrá. Ale později se na tebe přijdu podívat.“

Jakmile vyšla ven, vyběhla jsem nahoru. Srdce mi bušilo. Neměla jsem moc času.

Z okna jsem viděla, jak se smečka shromažďuje kolem udíren. Budou mít práci na celé hodiny. Vzduch brzy naplní vůně nakládaného masa.

Nikdo si nevšimne, že odcházím.

Jednala jsem rychle. Můj batoh z jelenice, který máma ušila s detailním zdobením korálky, byl za pár minut sbalený. Vzala jsem si teplé oblečení, hygienické potřeby a peníze, které jsem si našetřila z letních brigád.

Prsty jsem přejela po kostěné flétně, kterou mi Kaelen vyrobil k desátým narozeninám. Strávil nad jejím vyřezáváním tolik času, aby zvuk byl přesně takový, jaký měl být. Nemohla jsem ji tu nechat.

Vzala jsem si také svůj nejcennější majetek – stříbrnou dýku, kterou pro mě táta ukoval po válce s upíry. Říkal jí Tink, podle zvuku, který stříbro vydává při nárazu do kamene.

„Vždycky budeš chráněná,“ řekl tehdy, „i když tam nebudu moct být já.“

Tenkrát jsem to nechápala, ale teď už ano. Přejela jsem prsty po vyřezávané rukojeti a uložila ji do tašky.

Znovu jsem zkontrolovala okno. Máma věšela pruhy zvěřiny na rošty. Táta nebyl v dohledu. Pravděpodobně byl v udírně se staršími ze smečky.

Vrátila jsem se k pracovnímu stolu a vytáhla čistý list papíru. Bylo toho tolik, co jsem chtěla říct. Omluvy. Vysvětlení. Ujištění.

Ale když jsem držela pero v ruce, nepřicházela žádná slova.

Jak shrnout celý život do jediného vzkazu?

Napsala jsem to prostě.

Mám vás všechny moc ráda, ale nemůžu zůstat. Prosím, nedělejte si o mě starosti a nepokoušejte se mě najít. Budu v pořádku. — Elara

Když jsem vzkaz pokládala na polštář, v očích mě pálily slzy. Ale zamrkala jsem, abych je zahnala. Musela jsem být silná.

Narazila jsem si bílou pletenou čepici, abych zakryla své stříbrné vlasy, které se tak lišily od zlatavých tónů většiny členů smečky. Pak jsem si hodila tašku přes rameno a potichu vykradla zadními dveřmi.

Klíče od dárku k narozeninám – červeného malého auta, které mi táta dal zrovna včera – mě studily v dlani.

Nastartovala jsem motor a pomalu se rozjela po dlouhé příjezdové cestě.

Neohlédla jsem se.