ELOWEN.

Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem si mohla dovolit věřit, že by mě mohl skutečně milovat? Připadala jsem si jako blázen, jsem to, co říkají všichni, co řekla Vespera. Jsem nikdo a nikdy pro Killiana nebudu ničím jiným než někým, kdo mu na požádání zahřeje postel.

Ustoupím od něj o krok, potřebuji odstup, abych mohla jasně přemýšlet. „A-ale myslíš jako tvoje, jako bokovka?“ zašeptám.

Jeho pohled změkne, povzdychne si, přistoupí blíž, chytí mě za pas a přitáhne si mě k sobě.

„Samozřejmě. Záleží mi na tobě, ale oba víme, že nemůžeš být Luna, dokonce ani mít mláďata. Takže by ses měla považovat za šťastnou, že si tě i tak nechám. Nikdo jiný tě nebude chtít, ale já pořád ano,“ řekne tiše. „Omlouvám se, jestli jsem tě dnes večer vyděsil, Elowen, já jen… vypadáš nádherně. Jsi moje malá omega.“

Jeho slova bodala a já měla pocit, jako by muž, kterého jsem obdivovala, mizel, ale proč je potom jeho pohled tak něžný?

Možná přeháním…

Hluboko uvnitř tomu ale nevěřím, jsem raněná.

Ozval se zvuk blížících se kroků a v Killianových očích se mihl záblesk podráždění, než ode mě odstoupil. Já naopak cítím, jak mě zaplavuje úleva, když se objeví babička Callista.

„Ach, tady jsi, Elowen! Pojď, mám pro tebe dárek.“ Její oči přebíhají mezi námi oběma, než mi pokyne, abych si pospíšila, a já jsem poprvé v životě vděčná, že se od Killiana dostanu pryč.

Jdu za babičkou Callistou a ani si neuvědomuji, že se mírně třesu. Tisíckrát jsem si představovala svůj první polibek, ale nebylo to tak, jak jsem čekala… nikdy jsem si nepředstavovala, že bude plný takových muk. Tisíckrát jsem snila o tom, že budu Killiana líbat, ale teď, když se to stalo, to bolelo víc než jen pouhé zbožné přání. Tak dlouho jsem ho chtěla a myslela si, že mě bude milovat; byla jsem naivní, protože on mě nemiluje. Miluje představu mě jako své postranní děvky a nic víc, protože jsem omega… předmět, který použije, když se mu nebude chtít uspokojovat se sám, že?

Jeho omluva mi vrtala hlavou a naplnila mě touha utéct do svého pokoje.

„Pohni sebou!“ řekne babička Callista úsečně.

„Ano, babičko Callisto!“

Pospíchám za její rázovnou chůzí, až skončíme v místnosti, kde jsem slyšela mluvit ji a alfu Varkase.

„Takže, ten dárek je: zítra večer se koná ples na hradě Alfy všech alf a my jsme samozřejmě pozváni. Myslím si, že by se slušelo, abys jela taky.“

Žaludek se mi svírá; tak brzy, zbavují se mě tak brzy. Nedostanu ani šanci rozloučit se s jediným domovem, který jsem kdy poznala. Nebýt toho dřívějšího rozhovoru, neměla bych obavy… ale vzít mě na ples o úplňku, kdy jsou všichni vlkodlaci neklidnější a hladovější… Vím, že takhle mě plánují odstranit ze smečky.

„Babičko, bu-bude to v pořádku, když pojedu? Chci říct, jsem jen omega.“

„Budeš v pořádku, půjdeš jako má asistentka a dobře se na tebe kouká. Nikomu to nebude vadit. Šaty ti nechám poslat, očekávám, že budeš připravená v devět večer, přesně!“ řekne tónem, který nepřipouští žádné námitky.

„Ano, paní,“ odpovím a skloním před ní hlavu.

„Teď už běž, užij si oslavu, já půjdu spát.“

Otočím se a zaváhám, část mě se jí chce zeptat, co se se mnou stane teď, když jsem omega bez vlčice, ale nenajdu k tomu odvahu, a místo toho opustím místnost a popřeji jí dobrou noc…

-----

Následující den jsem se probudila vyčerpaná, nespala jsem dobře, celou noc jsem se převalovala a většinu noci strávila sledováním stínů, které na strop vrhaly mé roztažené závěsy. Nevím, jak se po tom všem Killianovi postavím, bude se na mě zlobit za to, co jsem udělala? Vždycky na mě byl tak hodný…

Posadím se a přitisknu si peřinu k hrudi. Moje ložnice je na vzdáleném konci domu a bez přímého slunečního světla je to jeden z nejchladnějších pokojů v sídle. Teď mě napadá, jestli jsem sem nebyla umístěna záměrně, abych nerušila budoucího alfu.

S vědomím, že nemůžu zůstat v posteli, se rozhodnu strávit den úklidem po včerejší oslavě. Jak se Killianovi vyhnout lépe než takhle?

Hodiny plynou, ale já se nezastavím a ujistím se, že v sídle umyji každé okno kromě Killianova a alfova pokoje. Konečně jsem dokončovala okno v podkroví, když můj pohled padl na Killiana, který je na cvičišti za zahradou sídla. Je svlečený do půl těla a trénuje s jedním z bojovníků.

Pozoruji ho, srdce se mi svírá nad tím, co se stalo včera v noci, a tiše si povzdechnu, zatímco pomalu slézám ze stoličky, kterou jsem použila, abych dosáhla na střešní okno. Sednu si na stoličku, hodím hadr do kbelíku a rozhlížím se po půdě.

Krabice jsou naskládané na straně, stejně jako nějaké bedny a kufry s věcmi, které se nikdy nepoužívaly.

Někdy se mu budu muset postavit.

„ELOWEN!“

Trhnu sebou při hlasu babičky Callisty, rychle popadnu kbelík i hadry a vyběhnu z místnosti.

„A-ano?!“ zavolám, spěchám dolů ze schodů a cuknu sebou, když si ukopnu palec o roh zdi. Palcem i celým chodidlem mi projede bolest a já jen tak tak potlačím nadávku, která mi chce vyletět z úst.

Pospíchám za roh, nohama pleskám o dřevěnou podlahu a pak smykem zastavím, když ji uvidím stoupat po schodech a mířit ke mně. Zpomalím tempo, po včerejšku jsem ostražitá.

„Tady jsi,“ mlaskla a podívala se na mě s nesouhlasem. Snažím se si uhladit oblečení a otřít prach, nechci, aby byla zklamaná mým neupraveným stavem.

Její zamračení se prohloubí, když se podívá na mé bosé nohy a mé vlasy, ve kterých, jak vím, musely být pavučiny z půdy. Trapně přešlapuji z nohy na nohu, zatímco ona tiskne rty k sobě, její zklamání je zřejmé.

„Běž se osprchovat, zavolala jsem kosmetičku, aby tě dala do pořádku… Víš, Elowen, investovala jsem do tvé výchovy hodně času. Možná jsi omega, ale dostalo se ti výchovy dámy, na to nezapomínej. Nechci, abys mě dnes večer zklamala.“ Sklopím zrak a cítím, jak mě její slova zasahují hlouběji než obvykle; pálí mě, jak mě kárá jako zlobivé dítě.

„Ano, babičko,“ odpovím a pevně svírám kbelík.

Povzdychne si, přistoupí a plácne mě po rameni.

„Co jsem říkala o tom hrbení?“

„O-omlouvám se!“ Narovnám se, vystrčím bradu, upravím si postoj a vypnu ramena.

Kývne směrem k mému pokoji. „Lepší. Teď běž.“

Chvatně spěchám pryč, neschopná snášet její soudivé oči – toužím utéct. Babička Callista na mě nikdy nebyla tak úsečná, říkám si, jestli ji nepřemáhají její starosti? Nebo je to tím, že jsem zklamáním a ona mě teď vidí takovou, jaká skutečně jsem; vidí omegu, a ne tu dívku, kterou vychovala jako svou vnučku?