Bylo už po poledni, když se Dominic konečně probral ze svého postkoitálního kómatu. Čekal, že vedle sebe najde Elenu; nebylo by to poprvé, co jeho známosti na jednu noc zůstaly déle, než byly vítány.

Když se však otočil na bok a zjistil, že její místo je prázdné, byl zvláštním způsobem zmaten.

Posadil se a zasténal. Bušení v hlavě mu ještě zhoršovalo ostré světlo pronikající okny od podlahy ke stropu, jak jeho komorník stiskl spínač na zdi, aby roztáhl žaluzie.

„Proboha, Davisi, musíte?“

„Omlouvám se, pane, byl jste povolán do rodného domu. Váš otec si přeje vás okamžitě vidět.“

„Vyřiďte mu, že ho dnes nemůžu vidět,“ zasténal Dominic a vděčně přijal lék na kocovinu a dva aspiriny. Měl tušení, že pokud to půjde podle otcova, bude potřebovat něco silnějšího než aspirin.

„Potřebuje vás doma za hodinu,“ řekl Davis a otočil se k odchodu.

Dominic ho zastavil: „Vyřiďte za mě Elenu.“

„Už odešla, pane.“

„Jak to myslíte, odešla?“ zeptal se Dominic, ohromen komorníkovým oznámením.

„Přesně tak, pane.“

„Ztropila scénu?“ Vždycky to dělaly. Nepřekvapilo by ho, kdyby to udělala i Elena.

„Ne, pane. Zdálo se, že spěchá pryč. Prakticky z domu vyběhla. Kdyby to bylo na ní, odjela by Uberem–“

„To nedává smysl,“ zavrtěl Dominic hlavou. Obvykle si ženy domů nevodil; život na závodní dráze ho dostatečně zaměstnával. Ale ty, které si přivedl, a zvlášť poté, co zjistily, čím se živí, musel vždycky k odchodu přimět. Někdy musela zasáhnout i ochranka.

„Jste si jistý, že to byla Elena? Hnědé vlasy, drobná, roztomilá, takhle vysoká?“ ptal se a rukou ukazoval její výšku.

Davis přikývl.

Dominic si byl jistý, že mezi ním a komorníkem došlo k nějakému nedorozumění. Napřáhl ruku pro župan, zmaten tímto obratem událostí. Přehodil ho přes sebe a vyklouzl z postele.

Seběhl dolů, zkontroloval obývací pokoj a jídelnu. Když Elenu nenašel, vyšel na terasu, přesvědčen, že se líně povaluje ve vyhřívaném bazénu.

Ale po té nenápadné knihovnici nebylo nikde ani stopy, a to mu hlava nebrala. Nečekal, že by se Elena vyplížila, zatímco spal. Měl by být rád, že mu ušetřila trapné řeči po náhodném sexu, ale nebyl. Možná proto, že na něj nepůsobila jako někdo, kdo se sebere a odejde – ne s tou náturou a tím odvážným způsobem, jakým ho svedla.

Očekával, že si začne myslet, že jejich jednorázová, neopakovatelná zkušenost by mohla vést k něčemu trvalejšímu. A aby ji jemně odmítl, byl už rozhodnutý vzít ji na nákupy, nechat ji vybrat ten nejzářivější diamantový náhrdelník, jaký najde, a vysadit ji u jejího mezonetu někde v zapadlé čtvrti. Celá ona působila dojmem „garsonky v mezonetu“.

Kdo si sakra myslí, že je? soptil Dominic, když se vracel do hlavní ložnice. Představa, že žena, která byla hluboko pod jeho úroveň – vzhledem i bohatstvím – uznala za vhodné využít ho pro sex a pak ho nechat být, ho naplňovala hněvem, jaký dosud nepoznal.

Sedl si na kraj postele a vzpomínal na minulou noc.

Nutno přiznat, že to nebyl nejlepší sex jeho života. Ale líbil se mu způsob, jakým na něj reagovala. Bylo šílené pomyšlení, že se právě poznali, ale její tělo ho znalo. Pod jeho doteky ožívala a líbilo se mu, jak vzdychala jeho jméno tak, jak to žádná žena předtím neudělala. Vypadala v jeho náručí šťastná. Takže to, že utekla bez jediného poděkování nebo sbohem, bylo přinejmenším zdrcující.

Cítil se využitý a zvláštním způsobem zrazený. Dvě emoce, o kterých si nikdy nemyslel, že je po náhodné známosti pocítí.

Davis se vrátil s dalšími šokujícími odhaleními, když na postel položil Elenino oblečení. „Tohle tu nechala.“

„Cože! To tak spěchala, aby ode mě byla pryč, že odešla nahá?“ Dominic už skoro křičel.

Kdo byla ta žena, ale co je důležitější, bylo jeho milování tak hrozné, že nemohla počkat ani na to, aby si na sebe hodila nějaké šaty? V tu chvíli se Dominic cítil zranitelný a trochu nejistý. Žádná žena se takhle po noci strávené s ním nevytratila.

„Ne, pane, měla na sobě vaši košili a svůj kabát,“ vysvětlil Davis. „Paní Flintová její šaty vyprala, když odešla.“

Dominic si po Davisových slovech oddechl. Aspoň nebyl tak hrozný; neutekla nahá. Ale–

Zlostně se podíval na staršího muže: „Říkáte, že odešla v mé košili?“

Davis přikývl a omluvil se. Dominic zavrtěl hlavou. Byla odvážná, ta Elena. Musí ji najít a přimět ji, aby se vysvětlila.

Zabodl pohled do jejích šatů a růžových krajkových kalhotek. Co s nimi má proboha teď dělat?

Stále s kocovinou a rozhodně bez nálady bavit svého otce, se Dominic vrátil do tepla postele a znovu usnul, zvláštně uklidněn vůní jejich milování s Elenou, která se stále vznášela nad prostěradly.

Davis ho znovu probudil někdy po patnácté hodině s posledním varováním od otce. Pokud se do hodiny neobjeví, Arthur Dominic Sterling III. nebude mít jinou možnost než přijet a vyříkat si to s ním osobně.

Dominic věděl, že nežertuje. Neochotně se vyvlekl z postele a dal si sprchu, přičemž pod konejšivými proudy vody strávil nesmyslně dlouhou dobu, aby nenáviděné setkání ještě o chvíli oddálil.

Říci, že on a jeho otec mají vztah plný lásky i nenávisti, bylo slabé slovo. Když mezi nimi bylo všechno v pořádku, byli nejlepšími přáteli. Ale když to bylo špatné, jako tomu bylo v posledních několika týdnech, člověk by přísahal, že jsou nepřátelé.

Zdrojem jejich konfliktu byl plán nástupnictví ve firmě. Jeho otec se rozhodl odstoupit z funkce generálního ředitele a Dominic měl už v pondělí nastoupit na jeho místo.

Stále podrážděný tím, že byl předvolán, Dominic vystoupil ze sprchy, osušil se a při utírání před zrcadlem si poprvé všiml cucfleku na krku. Elenina troufalost ho znovu rozzuřila. Jako by nestačilo, že ho opustila, musela si ho ještě i označkovat.