Zatímco Dominic projížděl tichými ulicemi Highland Crest, bohatého předměstí severně od Riverwoodu lemovaného žakarandami, nebyly to myšlenky na schůzku s otcem, co mu zaměstnávalo mysl. Pořád soptil kvůli Eleně, ohromen tím, že měla tu drzost ho opustit.

Bylo by to komické, kdyby to nebylo tak ponižující.

Zastavil před masivní černou kovanou bránou rozlehlého sídla v slepé ulici, stáhl okénko a podrážděně stiskl interkom.

Netrpělivě bubnoval prsty do volantu do rytmu rychlé taneční skladby, která otřásala kovovými stěnami jeho Ferrari, zatímco čekal, až ho některý z mnoha hospodyní a komorníků pustí dovnitř. Lamborghini, které řídil včera v noci, bylo v garáži. Matně si vzpomínal, jak se jeho řidič Stephen před odchodem zmiňoval o tom, že potřebuje údržbu.

Během několika vteřin brána s vrzáním uvolnila cestu a Dominic vjel na kruhovou příjezdovou cestu obklopenou udržovanými trávníky a dokonalými zahradami. Jeho dětství domov byl v zimních měsících stejně živý jako uprostřed léta. Armáda zahradníků, která sem docházela dvakrát týdně, se o to postarala. Díky své lásce k rostlinám to byla jedna z věcí, na kterých jeho matka trvala. Škoda, že neměla „zelené prsty“, jinak by všechno dělala sama.

Robert stál vzpřímeně a hrdě ve své komornické uniformě u vchodových dveří a čekal, až ho přivítá doma.

„Mladý pane Sterlingu,“ zářil hlavní komorník, když Dominica pevně objal a stiskl mu ruku v pevném podání. Robert byl vždycky srdečný člověk, ale s přibývajícími šedinami na hlavě se stával ještě sentimentálnějším.

„Rád tě zase vidím, Robe!“ Opětoval vřelé přivítání, i když se viděli teprve minulý týden, kdy se Dominic dostavil na povinnou rodinnou večeři, kterou on a jeho dvě mladší sestry museli bez výjimky každý týden absolvovat.

„Nechal jste starého pána čekat, nemá z vás radost,“ uchechtl se komorník a táhl ho dovnitř do domu.

Dominicovi zakručelo v břiše, když ucítil vůni něčeho lahodného – pravděpodobně pečeného kuřete, to mívali v sobotu – zatímco procházel domem kolem gurmánské kuchyně vedoucí do formální jídelny a obývacího pokoje. Kromě Davisova léku na kocovinu od včerejška nic nejedl.

Nakoukl do matčina ateliéru, přímo naproti koupelně pro hosty.

Louise Sterlingová seděla před malířským stojanem a hleděla na obrovskou tryskající fontánu za oknem. Její šednoucí černé vlasy jí splývaly po zádech v dlouhém francouzském copu, který kontrastoval s bledě růžovou saténovou halenkou, kterou měla na sobě přes bílé bavlněné kalhoty. Nohy jí zdobily jemné balerínky ladící s košilí. Podle jejích svěšených ramen a prázdného plátna Dominic usoudil, že inspirace dnes není nazbyt.

„Tady je!“ řekl s náznakem úsměvu v hlase. „Nejkrásnější žena na světě!“

Matka se otočila a na tváři se jí objevil široký úsměv, když ho uviděla stát ve dveřích. Ale její bledě zelené oči zůstávaly vlhké od slz. Rychle si je otřela a vtančila do jeho rozpřažené náruče.

„Tady je on, nejkrásnější syn na světě!“

Dominic ji políbil na tvář; její luxusní, a přesto důvěrně známá vůně ho polechtala v nose. Byla to jedna z prvních vůní, které si pamatoval z dětství, hřejivá a konejšivá. Kdyby měl popsat lásku jedním slovem, byla by to vůně jeho matky.

„Pořád boj s malováním?“ zeptal se, když se od sebe odtáhli.

Louise přikývla, ale nic neřekla, v očích měla smutný výraz, když se do něj zavěsila a společně se vydali do pracovny na konci chodby.

„Možná si jen potřebuješ odpočinout,“ navrhl Dominic. Ale ona už si odpočívala, a to už skoro půl roku.

„Možná bych měla skončit a najít si jiný koníček.“

„Hej, kreativita se nedá uspěchat,“ utěšoval ji a stiskl jí rameno.

Arthur Dominic Sterling III. seděl za velkým mahagonovým psacím stolem uprostřed místnosti, husté obočí stažené v přísném mračení, zatímco zkoumal dokument v ruce. Jasné sluneční světlo proudící obrovskými francouzskými okny za ním ho koupalo v jemné záři a dodávalo mu téměř nadpozemský vzhled. Ale po pravdě řečeno, ten muž si svými úspěchy u svých vrstevníků vydobyl postavení boha.

Pozorovat otce bylo jako vidět sebe sama za nějakých čtyřicet let. Se svými zrzavými vlasy, světlou pletí a modrýma očima byli jako věrné kopie. Jejich vysoké atletické postavy byly další věcí, kterou sdíleli.

Ale tím veškerá podoba končila.

Arthur byl známý a zbožňovaný pro svou štědrost, soucit a vizionářské vedení.

Dominic naproti tomu dával zapravdu všem klišé o zrzcích a jejich ohnivé povaze. K tomu, aby vybuchl, stačilo málo, což vysvětlovalo, proč ho Elenin kousek tak vytočil.

V osmadvaceti letech už dosáhl v kariéře mnoha úspěchů. Přesto jeho neustálé skandály propírané v bulváru zastiňovaly všechny jeho úspěchy, a on tušil, že to je skutečný důvod, proč Arthur III. urychlil svůj plán nástupnictví.

„Kde máš brýle, proč je nepoužíváš?“ zeptal se Dominic, zatímco ho matka jemně postrčila vpřed.

Arthur na něj na vteřinu zlostně pohlédl, než si poslušně nasadil brýle visící na černé šňůrce kolem krku.

Dominic se posadil do hnědého křesla Chesterfield nalevo od velkého krbu. Matka se usadila na trojmístné pohovce čelem k ohni. Vzala do ruky časopis Business Insider a nepřítomně jím listovala.

Vypadala malátně, skoro jako by měla plnou hlavu starostí, a Dominic uvažoval, jestli za tím není víc než jen neschopnost malovat.

Natáhl se po její ruce a stiskl ji, očima přitom přejížděl po řadě rodinných fotografií srovnaných na krbové římse, které vystavovaly desetiletí vzpomínek, většinou tří dětí Sterlingových během různých milníků a nejpyšnějších okamžiků jejich životů. První a poslední dny školy, maturitní plesy, promoce. Důležité, definující momenty. Ale v úhledně uspořádané časové ose jich několik chybělo a všechny se týkaly jeho – tou nejčerstvější bylo jeho sedmé turnajové vítězství.

Dominic si opřel paže o vypracované břicho, opřel se v křesle a užíval si oheň; neuvědomil si, že mu je zima, dokud zde nepocítil to teplo.