Mlčky sleduji, jak mladý alfa popadne oba za krk, každého jednou rukou, a odtrhne je od sebe, zatímco hřímavým hlasem Alfy rozkáže: „Podřiďte se!“

Oba se vzpírají, ale nakonec klesnou na kolena a hlasitě na sebe vrčí.

„Právě jsem vám řekl: žádné pěstní souboje. A sotva vystoupíte z autobusu, už se do sebe pouštíte. Kvůli čemu?“

„Bere mi tašku!“

„Nebere! Tvoje taška je tamhle!“

Nemůžu si pomoct a plácnu se do čela, když poslouchám jejich hádku. Žádné rvačky, žádné drogy, žádné znásilňování a žádní opilci pod obraz. Zní to jako smečka, která po vás jen chce, abyste byli zodpovědní, rozumní a starali se jeden o druhého. A tady jsou dva nejmladší bojovníci, kteří se do programu kvalifikovali, a chovají se jako malé děti.

Projdu k batohu, který vypadá stejně jako ten, o který se přou, a kleknu si k němu. Důkladně ho prohlédnu a nakonec najdu štítek se jménem Tarek. Povzdechnu si a zavrtím hlavou, když batoh zvednu a dojdu k dvojčatům. Mlčky stojím, dokud se nepřestanou hádat a nevšimnou si mě.

„Co sakra chceš!“ vyhrkne Tarek a pevněji sevře batoh, který drží.

„Myslel bych si, že v osmnácti letech budeš dost dospělý na to, aby ses podíval na jmenovku na tašce, než se o ni začneš hádat. Navíc jste dvojčata. Myslel jsem, že všechno, co vlastníte, vypadá stejně.“

Můj hlas je tichý a od přírody submisivní. Naučil jsem se to tvrdou cestou – mluvit tak, abych nikoho nedráždil, protože otec využíval jakékoli hlášení o neúctě jako logický důvod, proč mě nechat dotáhnout do své pracovny, aby mě mohl zbít; jako dítě v pracovně, v tréninkovém centru poté, co jsem mu před čtyřmi lety rozbil stůl.

Sáhnu ke štítku na batohu, který držím, a otočím ho v ruce, abych ukázal jméno na jmenovce, a pak se podívám na Tareka s mírně nakloněnou hlavou. Naposledy zavrčí a pak batoh, který drží, vší silou hodí Tyranovi do hrudi. Alfa Draven je oba pustí a poodstoupí, když se postaví.

Tarek ke mně rychle přistoupí, vytrhne mi batoh z ruky a zamíří k hromadě zavazadel, ze které jsem ho vzal. Lehce si povzdechnu a v hromadě hledám svůj druhý batoh a sportovní tašku. Bohužel je nevidím dost rychle a někdo jiný už musel aspoň jednu z nich popadnout.

Začnu se rozhlížet po zdrojích vody. Posledních osmnáct měsíců jsem obcházel různé smečky v programu pro bojovníky se dvěma stejnými adepty, takže už znám jejich hry. Teprve když autobus odjede, uvidím svou sportovní tašku a celý její obsah vysypaný v blátě. Povzdechnu si a projedu si rukou své čokoládově hnědé vlasy, zklamaný sám ze sebe. Mohl bych se vsadit, že dvojčata posloužila jen jako návnada, aby mě odlákali.

Pomalu kráčím k vodě a zkouším, jak hluboká je, protože si nejsem jistý, zda zvládnu tu bolest, kdyby se mi do četných řezných ran a popálenin po celém těle dostala voda, zvláště do toho velkého puchýře na levém stehně.

Nevidím zbytek skupiny, ale poznám, že další dva z nich se hádají o zavazadla. Jsou to celkem jednoduchá pravidla, ale Karmínový tesák je tak brutální smečka, že v ní každý žije tak, že o všechno bojuje. Alfa Draven je za chvíli donutí k poslušnosti, než se ozve další hřímavý hlas. Mocný a nezaměnitelně patřící hlavnímu alfovi. Zastavím se na okraji vody, protože se zdá být hlubší, než jsem čekal vzhledem k vzdálenosti, do které byly mé věci hozeny.

„To stačí! Za všechny ty roky, co spolupracuji s Karmínovým tesákem, jsem ještě nepotkal skupinu, která by se tak ráda hašteřila kvůli něčemu tak prostému, jako jsou zavazadla! Zvlášť když je všechno označeno jménem a příjmením, než se to naloží do mého autobusu. Teď se všichni srovnejte do řady, rameno na rameno! Dravene!“

„Ano, otče.“

Překvapuje mě, jak klidný Draven je vzhledem k otcovu křiku.

„Pomoz tomu mladému muži u té tůně. Nikdy jsem neviděl takovou neúctu k členovi smečky jako tuhle.“

„Ano, pane.“

Zastavím se jen pár stop od okraje vody. Alfa posílá vlastního syna, aby mi pomohl? Jsem šokován a zmaten jejich laskavostí k úplnému cizinci na jejich území. Slyšel jsem historky o tom, jak se z jejich území už žádný psanec nevrátil. O tom, že Karmínový zenit je brutální, jak jen to jde. Přesto jsem za těch třicet minut, co jsem tady, zažil víc péče a laskavosti než v kterékoli jiné smečce, kde jsem dosud byl. Možná nebudu muset odejít jako psanec. Možná bych mohl jít sem. Vypadají mile.

„Hej. Kael, že?“ osloví mě Draven a dotkne se mé paže, čímž mě vytrhne z myšlenek.

„Ano, pane,“ vykoktám ze sebe sotva slyšitelně. Už od dětství mám potíže mluvit s výše postavenými vlky. Vždycky bylo snazší prostě mlčet.

„Pojďme vylovit ty tvoje věci, ano?“ Mírně přikývnu.

„Ano, děkuji.“

Jdeme zpátky k tůni. Mírně se zachvěju, když začne pofukovat slabý vítr. I když pocházím z oblasti, kde v zimě běžně sněží, od toho bičování snadno prochladnu.

Právě když se chystám vstoupit do vody, alfa Draven mě popadne, což mě tak vyděsí, že vyjeknu. Trhnu sebou nad vlastním selháním, že jsem ten výkřik nepotlačil, a proklínám svou úzkost, že se tak rychle zhoršila. Alfa Draven ztuhne a krajinou se rozhostí ticho.

„Jsi v pořádku?“ Přikývnu a začnu koktat.

„J-jsem v pořádku. Jen mě n-nová místa znervózňují. O-omlouvám se.“

Sotva se dopracuji k tak prosté odpovědi, zbytek smečky vybuchne smíchy. Jasně slyším, jak se mi dvojčata posmívají.

„Alfův syn je takové mimino.“

Zatnu pěsti a potlačím zavrčení, když alfa Draven začne znovu mluvit.

„Vypadáš, že už teď mrzneš, takže...“ ztlumí hlas, zuje si boty a sundá si ponožky i kalhoty. „Půjdu pro tvou tašku a všechno, co je kolem ní, přinesu ti to sem, pak se vrátím a zbytek ti hodím. V zimě tu obvykle víc sněží než prší, ale zatím je tahle zima mírná. Poslední týden silně pršelo a tohle je nejnižší bod u cvičiště. Cokoliv, co kleslo ke dnu a co nahmatám, se objeví, až voda vyschne. Dohlédnu na to, aby se ti to vrátilo, jakmile to najdeme.“

Zatímco domlouvá, už se brodí k mé sportovní tašce. Obvykle s sebou nosím jen ji a dva batohy. Nejdůležitější věci mám vždy v batohu, který mám u sebe. Právě když alfa Draven přináší mou tašku s hrstí mého oblečení, smečka se začne smát, což vyvolá další zahřmění alfova hlasu.

„Ticho! Protože se mnozí z vás neumí chovat jinak než jako děti, přesně tak s vámi budu zacházet. Stůjte v řadě bez hnutí. Nepohnete se ani nepromluvíte, dokud nezazní vaše jméno. Všichni přede mnou, vytáhněte klíč k pokoji, který jste právě dostali. Paxsone, posbírej klíče. Donovane a Luciane.“

„Ano, pane,“

ozsve se sborově, zatímco chytám další dvě mokré koule oblečení, které letí mým směrem.

„Donovane, máš klíče od třetího patra?“

Nakloním hlavu, když slyším, jak se alfa Draven dusí smíchem.

„Ano, pane.“

„Dej polovinu klíčů Lucianovi. Takže, protože se neumíte chovat dospěle při přebírání svých věcí a tak moc toužíte ničit věci jiného člena smečky, můj beta Paxson vezme tašku a vyvolá jméno na štítku. Zvedněte ruku a řekněte ‚zde‘, až uslyšíte své jméno, a Paxson vaši tašku předá buď alfu Donovanovi, nebo alfu Lucianovi. Jeden z nich vám předá klíč k vašemu novému pokoji ve třetím patře. Je tam výtah, ale ten používá pouze úklid k doplňování zásob a v případě lékařské pohotovosti. Schody jsou uvnitř na severním konci budovy.“

„Tohle je poslední, co vidím plavat na hladině,“ řekne Draven a hodí mi poslední kusy oblečení. „Zítra se budeme muset podívat znovu. Možná najdeme i to, co se potopilo, až vyjde slunce.“

Mírně přikývnu, vyždímám oblečení v rukou a hodím ho do tašky. Kleknu si, abych ji zavřel, a vtom slyším, jak si Tyran zase začíná pouštět pusu na špacír.