Je pro mě těžké přestat bojovat, protože se mě zmocnila panika. Zavřu oči ve snaze soustředit se na dech. Hrudník mám stažený a dech je krátký a rychlý. Bojuji, abych se vymanil z jeho sevření, když slyším, že se blíží někdo další.

„Všechno v pořádku, tati?“

Hlas je mnohem hlubší než hlas alfy Dravena, což mě nutí přemýšlet, kdo to k nám přišel.

„Budu s ním potřebovat pár minut o samotě. Luciane, potřebuji, aby tě zbytek skupiny následoval dovnitř do třetího patra. Done, ty uzavírej řadu. Chci ticho. Ani slovo nebo zvuk, když budou procházet kolem, jinak všichni pocítí následky neúcty jednoho člověka.“

„Ano, pane.“

Můj odpor trochu poleví, když alfův syn odstoupí a zamíří zpět ke skupině.

„Kaeli, vím, že jsi mě právě potkal, takže tu není žádná důvěra, ale potřebuji, abys přesně plnil mé pokyny. Naučím tě dechové technice, která ti pomůže se uvolnit. Jak se budeš uvolňovat, ucítíš, že povoluji sevření tvých paží.“

Přikývnu na jeho nabídku, protože jsem úplně ztracený a neovládám se.

„Nejdřív chci, aby ses rychle, ale zhluboka nadechl a pak stejně rychle vydechl. Prostě ten dech odhoď. Chci to třikrát. Pak přejdu ke třem mnohem pomalejším nádechům. Připraven.“

Přikývnu, abych ukázal, že pokynům rozumím.

„Dobře, rychle nádech, a teď ho odhoď.“

Následuji jeho příkladu a prudce se nadechnu, než vydechnu téměř stejně rychle. Právě když se nadechuji potřetí, promluví znovu.

„Chci, abys sledoval můj hlas, budu ti říkat, co máš dělat. Výborně. Teď nádech... 2... 3... 4... a výdech 2... 3... 4... znovu nádech 2... 3... 4... a výdech 2... 3... 4... znovu.“

Právě když procházím třetím cyklem, cítím, jak se alfovo sevření mění. I když mě stále drží, je to mnohem jemnější, až uklidňující, jak cítím, že mi palci jemně tře hřbety obou rukou. Nechá mě ještě párkrát se nadechnout o samotě, než promluví.

„Už teď poznám, že jsi velmi submisivní, takže chápu, že je to pro tebe těžké, ale potřebuji, aby ses na mě podíval. Navaž se mnou oční kontakt, než ti pustím ruce.“

Pomalu otevřu oči, zatímco se stále dívám dolů. Není to poprvé, co mi bylo přímo řečeno, abych navázal oční kontakt s alfou. Můj otec to dělá neustále. Problém je v tom, že můj otec mi to přikáže a pak mě vzápětí potrestá za strach, který mi vidí v očích.

Znovu pevně zavřu oči, když se vplíží vzpomínky na poslední setkání s tátou, a zopakuji si cvičení, kterým mě alfa právě provedl.

„Kaeli,“

Alfa Valkor promluví tím nejtišším hlasem, jaký jsem kdy slyšel alfu použít.

„Nemůžu ti pomoct, když nebudu vědět, co se děje. Promluvíš si se mnou?“

Zavrtím hlavou, zatímco zapuzuji flashback, a pomalu znovu otevírám oči. Zvednu hlavu a navážu oční kontakt, jak žádal, ale neudržím ho.

„Omlouvám se, alfo.“

Zašeptám, zavřu oči a odvrátím se, čekajíc na trest, který přijde. Každý alfa, který na mě takhle sahal, mi vždycky způsobil bolest. Vím, že cítí můj třes, když ho slyším si povzdechnout.

„Dobře, Kaeli. Pojďme tě dostat dovnitř. Možná bude o něco příjemnější si promluvit, když to nebude tak napřímo.“

Sotva zašeptám poděkování, když cítím, že jeho ruce opouštějí mé zápěstí. Otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe, abych se zorientoval. Teprve když se krátce střetnu s pohledem alfy Dravena, dostanu informaci, kterou potřebuji. Mírným gestem ruky mě nasměruje k ubytovně pro adepty a jde za mnou, když se vydám tím směrem.

(Pohled Demetria)

Jsem hluboce zamyšlený, když se synem následujeme toho mladého muže k ubytovně. Je to patnáct let, co jsem smečku zdědil. Je docela neobvyklé, aby se smečka předávala takhle, pokud vládnoucí alfa nepadne v bitvě, zatímco jeho děti jsou ještě malé. Pak se zodpovědnost za převzetí moci nad smečkou stává povinností nejstaršího dítěte. Ani jedna z těchto věcí se u mě a smečky nestala. Vím, že zjištění, že jsem intuitiv, mělo co do činění s otcovým rozhodnutím předat smečku mně.

Jsem nejmladší ze čtyř sourozenců. Mí starší bratři a sestra kupodivu nesdíleli stejnou vizi pro smečku Karmínového zenitu jako můj otec. Bylo to nalezení mé týrané družky v osmnácti letech, co nakonec změnilo mé představy o udržování útočiště pro ty, kteří to potřebují. Jsem alfou teprve patnáct let, což je pro většinu alf zanedbatelná doba. Dravenovi byly teprve tři roky a Lucianovi něco málo přes rok, když otec zemřel ve spánku. Může trvat hodně času, než zabijete vlkodlaka bez stříbrné kulky do srdce, ale nejsme nesmrtelní a stárneme.

Otec už nějakou dobu zpomaloval a já přebíral stále více jeho povinností. Když ho Měsíční bohyně konečně povolala domů, měl to být pro smečku plynulý přechod. Netřeba dodávat, že nebyl. Máma odešla za ním o pár let později.

Jako většina alf se snažím udržovat pro svou smečku dvě oddělené pověsti. Nulovou toleranci pro neohlášené vlky na mém území. Jako všichni alfové chci, aby tato pověst byla co nejtvrdší. Něco ve stylu: vstoupíš na mou půdu neohlášený a už tě nikdo nikdy neuvidí. Ale ti, kteří mě skutečně znají, chápou, že vidím rozdíl mezi vlkem v nesnázích a potížistou. Lidé s těmito interními znalostmi často doporučují mou smečku jako dočasné útočiště, dokud se věci nevyřeší pro přestup do jiné smečky. Někteří se dokonce rozhodli stát se trvalými členy mé smečky.

Dravenovo škubnutí za naše pouto přivede mé myšlenky zpět k současné situaci.

„Co se s ním děje? V autobuse mi řekl, že v tomhle není nováčkem a že je starší. Myslím, že říkal třiadvacet. Než vystoupil z autobusu, začal bojovat se svou úzkostí.“

„Nechci dělat unáhlené závěry, protože teprve dorazil a je možné, že má prostě jen těžkou úzkost.“

„Ale ty máš podezření na něco jiného?“

„Ano. Mám podezření, že v jeho minulosti může být zneužívání, ale větší obavou je, zda zneužívání není i v jeho přítomnosti.“

„Myslel jsem, že zneužívání končí, jakmile se dítě stane dospělým.“

„To se bohužel stává jen v případě, že je dítě schopno najít ze situace cestu ven. Pokud je to skutečně syn alfy Varaka, pak dostat se z Karmínového tesáka, aniž by se stal psancem nebo zabil kohokoli, kdo ho týrá, by bylo nesmírně obtížné. Není to jako tady, kde si po dosažení jednadvaceti let můžeš požádat o přestup, nebo jako u samice, která může odejít do smečky svého druha.“

„Takže používá program pro bojovníky jako cestu ven?“

„Možná.“

Ukončím spojení se synem, když vcházíme do bytového komplexu. Kael se zastavil asi pět stop za dveřmi a nechal nám dost místa, abychom mohli vejít. Vypadá zmateně a vysoce rozrušeně.

„Kaeli.“

I když je můj hlas klidný a vyrovnaný, už jen to, že ho slyší, mladého muže silně vyleká.

„Zapomněl jsem se tě zeptat, jestli jsi proti tomu být oddělen od svých spolubojovníků. Je to zcela na tobě.“

„Mám tam jen jednoho opravdového přítele, takže nejsem až tak moc součástí té skupiny.“

„To jsem si myslel. Pojď tudy.“

Gestem ukážu doprava a začneme procházet k řadě dveří umístěných na východní straně komplexu.