Kapitola 4: Je o odstín temnější

Elora

Sledovala jsem, jak si Kaelen přejíždí rukou po svém tmavém strništi. Ta tetování a prsteny stačily k tomu, aby mě donutily sevřít nohy k sobě. Je tak přitažlivý, jen z jeho rukou jsem byla celá vlhká.

„Můžeš na ni dohlížet,“ řekl Kaelen tiše, ale protože má hluboký hlas, znělo to jako dunění.

„Něco vymyslím,“ řekl můj bratr a tím téma uzavřel.

Ronan a já jsme nakonec skončili u lehké konverzace, zatímco Kaelen nás, a hlavně mě, ignoroval. Když dojedl, omluvil se a zmizel.

„Prcku, chtěl jsem se tě zeptat, ale nejsem si jistý, jak to načít. Mluvila jsi vůbec s matkou a otcem?“ Žaludek se mi sevřel jen při zmínce o nich a on to ví.

„Ne, vůbec ne, roky ne. A ty?“ Představa toho mi najednou byla velmi nepříjemná.

„Ne, ale byl jsem tak dlouho mimo zemi a budoval si kariéru, jen nechci, aby mi uteklo něco důležitého. Nikdy jsi mi přesně neřekla, jak jsi skončila tam, kde jsi byla.“ Podíval se na mě, než dopil druhou sklenku vína.

To je ten důvod, proč to tak drsně vytahuje? K večeři jsem si víno nedala, ale možná jsem měla.

„Odkdy vzpomínáme na minulost? Jsme tady a teď, myslím, že bychom v tom měli žít,“ řekla jsem a mávla rukou směrem k tomuto luxusnímu místu.

Na vteřinu vypadal zamyšleně, ale nakonec souhlasil, že je hloupé vyhrabávat naši nepříjemnou minulost. Když jsme dojedli, vstali jsme a já se pokusila všechno uklidit. Zasmál se a zastavil mě.

„Oni přijdou a všechno to udělají,“ řekl.

„Kdo jsou oni?“ byla jsem zmatená.

„Kuchyňský personál, který to přinesl.“ Zatvářil se na mě stylem ‚to je snad jasné‘. Vešli jsme společně do obývacího pokoje, ale já se pořád ohlížela na ten nepořádek.

„Jsi si jistý? Je mi trapné nechat někoho uklízet náš nepořádek…“ zamračila jsem se.

„Na tohle si musíš zvyknout, protože takhle jsem v posledních letech žil, sestřičko. Už žádné živoření,“ pošťouchl mě hravě.

Byla jsem zvyklá uklízet, protože jsem v dětství doma chodila po špičkách a dbala na to, aby moje přítomnost byla neznatelná, když byl otec poblíž a měl náladu. Vždycky jsem dbala na to, aby byl dům čistý, a moje matka taky – pořád po něm uklízela, pulírovala a vařila mu. Hodně toho na mě naložila, když mi bylo dvanáct, a pořád mám ve zvyku po sobě uklízet a ve společném prostoru se dělat neviditelnou. Tohle bude zajímavá změna tempa. Skoro mě to znervózňuje. Měla jsem pocit, že mi bratr vidí do hlavy, když mě sledoval, jak jsem se zamyslela. Skoro jako by chtěl říct: Já nejsem otec.

Všechno jsem to ze sebe setřásla a pro dnešek se omluvila. Nemůžu trávit večer s ním a jeho kamarádem, ne když jeho nejlepší přítel ignoruje moji přítomnost, zatímco já nedokážu vnímat nic jiného než tu jeho. V Chicagu nebudu mít žádné přátele, upřímně řečeno, od střední školy jsem neměla nejlepší kamarádku a to skončilo špatně. Většinu času trávím sama nebo mám jen povrchní přátelství, jako když jsem o víkendech občas zašla ven u nás ve městě. Nikdo tak blízký, aby mi napsal esemesku, jestli jsem ráno v pořádku přistála, nikdo, kdo by byl dost blízký na to, aby mi kupoval dárky k narozeninám nebo věděl o mně nějaké intimní detaily. Někdy svůj telefon ztrácím, protože je pořád tichý a nikdo mi nepíše ani nevolá. Jen můj bratr, když jsme byli od sebe, nebo o víkendech, když chtěl nějaký známý někam zajít.

Ani si nemyslím, že mě měli rádi jako člověka, myslím, že se jim líbil můj vzhled, jestli to dává smysl. Tak to ve městě chodí, hlavně u lidí od módy – image je všechno. Nevlastním ani jedny tepláky, dokonce ani pyžamo. Můj otec nenáviděl zanedbaný vzhled až do té míry, že i moje noční prádlo byly hedvábné pyžamové soupravy a věci toho typu. Ne že bych v tom mohla opustit pokoj, ale město mi nepřipadalo tak zvláštní, protože si myslím, že tohle místo možná ovládají narcisté.

Vím, že tepláky a mikina musí být hrozně pohodlné, ale tenhle luxus jsem prostě neměla. Ale teď se chci vzbouřit a jít si ty tepláky koupit. Můj život je divný.

***

První noc jsem si v pokoji potichu četla knihu. Telefon mi nezazvonil, nikdo v domě na mě nezavolal. Sama – můj normální život. Budu s Kaelenem Vossem bydlet celý měsíc, přežiju to vůbec? I tady v posteli jsem si pořád představovala jeho pohlednou kostru obličeje a urostlou postavu. Jak černé má ve skutečnosti vlasy a jak úchvatně krásné jsou v porovnání s nimi jeho oči. Modrá jako žádná jiná, jedinečná v jeho dokonalosti. Pořád jsem si ho představovala, jak stojí pod tím schodištěm v rozkročeném postoji s těma hříšnýma očima, které si mě prohlížely od hlavy k patě. Ale pak už se na mě nepodíval. Proč?

Jsem si jistá, že je to proto, že na něj vůbec neudělal dojem. On je sexy a mužný a já jsem… ošklivá. Kéž bych byla jeho liga, líbí se mi jeho temná aura. I když vím, že by se mi asi líbit neměla. Je tak bohatý a já o něm chtěla vědět všechno a zároveň jsem se před ním chtěla schovat. Je tajemný, vysoký, temný a pohledný. Není to recept na katastrofu? Pravděpodobně, ale v zvědavosti není nic zlého. Jsem si jistá, že všechny ženy jsou na něj zvědavé. Vím, že on a můj bratr musí mít po celém Chicagu stovky žen díky svému bohatství a vzhledu, to radši ani nechci vědět.

Myšlenky mi utichly, když jsem zaslechla ozvěnu hlubokého hlasu, buď v rozhovoru s mým bratrem, nebo v telefonu. Byl příliš daleko, abych rozuměla slovům, ale pak jsem uslyšela kroky a srdce se mi s každým blížícím se krokem zvláštně rozbušilo. Když jsem slyšela, jak prochází kolem mého pokoje do svého, říkala jsem si, jak to vypadá uvnitř, nebo jestli si sem tento týden přivede nějakou ženu. Doufám, že ne, protože kdybych ho slyšela šukat jinou ženu, myslím, že bych umřela. Je to bratrův kamarád, neměla bych si ho chtít představovat nahého, ale já už si ho nahého představila a nevím, kolik má vlastně tetování. Moje představivost mi ale říká, že jich je hodně, a to ho dělá jen drsnějším, než už tak vypadá. Muž, který mluví málo, je obvykle muž, který zná hodnotu toho, co říká.

Viděla jsem typy mužů, kteří mluví příliš mnoho, můj otec byl jedním z nich. Vždycky ve své skupině vlivných přátel vyhledával pozornost a rozesmíval je, když pili skotskou a kouřili cigarety. Můj otec je také pohledný muž, takže to nebyli jen muži v místnosti, kdo mu věnoval pozornost; byl hlučný, upovídaný a předváděl se.

Kaelen Voss zůstává tichý, naprosto klidný, nesnaží se nikoho ohromit.

Neptá se, jestli se mi líbí jeho sídlo, ani se nechlubí impériem, které vybudoval.

A tahle zdrženlivost je nějakým způsobem znepokojivější než otcova hlučná moc – protože muž, který nemusí ukazovat sílu, je ze všech nejnebezpečnější.

Obzvlášť ten, který prošel výcvikem u speciálních jednotek armády.

Můj bratr si nese své stíny, ale Kaelenovy jsou temnější.

Kaelen Voss není jen nebezpečný.

Je to tichá bouře – která čeká na úder.