Kapitola 6: Nechceme žádné problémy

Kaelen

Po úspěšné schůzce jsem neměl zrovna nejlepší náladu. Řekl jsem Vittoriovi a Ronanovi, že bychom měli zajít do zadního salonku ve Viridian Lounge na karty. V určitých podnicích provozuji nelegální hry, ale jsou exkluzivní a vklady jsou vysoké. Bylo tam hodně chlapů, které známe, ale i pár takových, které ne. Pokud se někdo objeví na jedné z mých her, obvykle se za něj musí někdo zaručit, a i když na skládacích židlích a stolech není nic špatného, tohle není ten typ podzemní herny.

Je tu bar s těmi nejlepšími cigaretami a tvrdým alkoholem, design je navržen tak, aby působil temně a elegantně. Ne každý v zadní místnosti je vždy jedním z deseti hráčů. Někteří jsou tu jen kvůli pití a soukromým rozhovorům, ale středobodem je stůl s neustále probíhající hrou. Když jsme my tři vešli, všichni uznale přikývli a my jsme zamířili k baru. Kynul jsem barmanovi, aby nám nalil whisky, zatímco jsem očima přejížděl místnost a okamžitě jsem si všiml tří nových chlapů.

„Kdo jsou?“ naklonil jsem se k Vittoriovi.

„Nevím, nejspíš přišli s ostatními.“ Opřel se o barový pult a rozepnul si knoflík u saka.

Vittorio má mohutnou postavu a v puse má sakra vždycky párátko. Převalil ho z jednoho koutku do druhého a dál je sledoval.

„Toho znám,“ řekl Ronan, naklonil se ke mně a nenápadně kývl směrem k jednomu z těch tří.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se, ne proto, že by k nám nemohli chodit noví hráči.

Dokud na to měli, mohli hrát, ale museli někoho znát. Nechcete, aby se k vašemu stolu vloudili federálové nebo jiní potížisté. Vím, že moji lidé vědí, co dělají, a ty chlapy by si prověřili, ale přesto jsme byli zvědaví.

„Pracuje pro Viktora Morzana. Ty další dva neznám.“ Ronan pokrčil rameny a vzal si od barmana sklenici. Přestali jsme mluvit, když k nám přišel jeden z našich mužů a sklonil hlavu.

„Šéfové,“ kývl na mě, mého bratrance a pak na Ronana. My jsme mu kývnutím odpověděli a pokynuli mu, aby nám šel z cesty.

Bavili jsme se o běžných věcech, náš rozhovor nijak nevybočoval.

„Co to bylo?“ Ronan se naklonil dopředu, což mě přimělo se narovnat a znovu si zapnout sako.

„Co?“

Ronanovy oči těkaly kolem, jako by něco skenoval a vyhodnocoval. Vittorio zůstal opřený lokty o bar jako roztažený orel a já jsem tiše stál mezi nimi.

„Je to nenápadné, vážně sakra nenápadné, ale sleduj rozdávajícího.“ Ronan předstíral, že si rukou otírá čelist, aby si zakryl ústa, když ke mně mluvil. Mé oči střelily k dealerovi a sledovaly ho.

„Nic nevidím.“ Vittorio pokrčil rameny, ale já jsem se dál díval.

Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by to dělal tak dobře, ale těmhle chlapům říkáme mechanici. Jsou to profesionální podvodníci, kteří manipulují s hrou a rozdávají ze spodu balíčku. Dělají to proto, aby mohli kontrolovat, kdo dostane jaké karty, a obvykle mají partnera, kterému přihrávají ty dobré. Jsou chytří, takže to dělají s lehkostí kouzelníka a je velmi těžké je chytit, pokud nemáte oko jako Ronan nebo já. Mechanici nechají jednoho partnera prohrát nějaké peníze, aby zamaskovali, že ten druhý vyhrává mnohem víc, a po zmanipulování her si zisk rozdělí napůl, aby nahradili ztrátu toho druhého.

V podstatě to byla dlouhá verze mého zjištění, že mě tihle dva chlapi kurva okrádají. Špatný tah z jejich strany. Ušklíbl jsem se, nemohl jsem si pomoct. Vittorio byl stále mimo obraz, ale já jsem ho tam nechal stát, vzal jsem sklenici a přešel blíž ke stolu. Pár z nich se napřímilo, což bylo pochopitelné – má přítomnost znervózňuje spoustu lidí. Nic jsem neříkal, místo toho jsem se ke hře otočil zády a mluvil s někým jiným. Věděl jsem však, že Ronan se bude dívat.

„Ty jsi Morzanův synovec, že?“ zeptal jsem se jednoho z mladíků.

„Ano, pane.“ Byl uctivý, jak se slušelo.

To, že je součástí zločinecké rodiny, neznamená, že má právo být ke mně a mému podniku cokoli jiného než uctivý. Tak to v Gambinově mafii chodí. Projevuješ respekt, dostaneš respekt. Vrátil jsem se k Ronanovi a Vittoriovi. Vittorio si chtěl zapálit, tak jsem mu řekl, ať jde do toho. Na něco jsem čekal, a když hra skončila a došlo k vyplacení výher, několik mužů vstalo s úmyslem odejít od stolu. Dohráli a chtěli uvolnit místo dalším, ale já jsem zvedl ruku.

„Zůstaňte přesně tam, kde jste,“ přikázal jsem.

Pár těl ztuhlo, zatímco ostatní se stále soustředili na karty a nic jiného je nezajímalo. Přistoupil jsem k těm dvěma mechanikům a vytrhl výhru z ruky prvnímu z nich, tomu dealerovi.

„Hmmm, tvůj šťastný večer to zrovna nebyl,“ řekl jsem mu. Ušklíbl se a pokrčil rameny.

„To se občas stává,“ zamumlal a já jsem se zasmál.

„To stává,“ zamumlal jsem a hodil peníze před druhého muže.

„Měl jsi dobrý večer, proč nezůstaneš na další hru?“ lákal jsem ho.

No, nenazýval bych to lákáním, protože můj obličej byl smrtelně vážný a nehybný jako kámen.

„Zkoušel jsem své štěstí, pane. Pro dnešek končím.“ Stále zůstával zdvořilý.

Olízl jsem si rty a přikývl, pak jsem ho popadl za zátylek a udeřil mu obličejem o stůl. Několik lidí odskočilo a všechny oči se upřely na nás. V místnosti nastalo ticho, které přerušovalo jen sténání muže, jehož tvář jsem právě rozdrtil, a Ronan k nám přistoupil.

„Pane, nechceme žádné problémy,“ zvedl dealer ruce v gestu kapitulace.

„Ne? Tak proč se mě sakra snažíte okrást?“ zeptal jsem se a všem se rozšířily zorničky.

Nikdo si ničeho zvláštního nevšiml, takže si všichni byli velmi nejistí tím, co se právě chystá.