Kapitola 7: Manažerka salonu

Kaelen

„Okrást?“ mechanik dělal hloupého.

Ronan chlapa popadl a strčil ho zpátky na židli.

„Než tě zabijeme za to, že podvádíš v našem podniku, chci, abys mi ukázal, jak jsi to udělal,“ řekl jsem a jeho oči se ještě víc rozšířily, opakovaně kroutil hlavou a koktal.

„Nevím, o čem mluvíte.“ Vytáhl jsem jeho kumpána, kterému tekla krev z nosu i úst, a posadil ho naproti němu. Celá místnost zkoprněla a sledovala nás.

„Chceš být podvodník a ještě ke všemu lhář, než tě zastřelím? Měj aspoň trochu cti,“ posmíval jsem se mu bez jediného úsměvu.

Ten zakrvácený chlap se snažil si očistit obličej. Ronan udeřil rukama do stolu a donutil ho, aby je tam nechal, zatímco Vittorio přepočítával jeho výhru a strkal si ji do kapsy.

„Kolikrát jste tu už byli? Kolik peněz nám dlužíte za minulé hry?“ zeptal jsem se, ale nedostal jsem žádnou odpověď.

„Kdo se za vás zaručil?“ Rozhlédl jsem se kolem. Jistě, Morzanův synovec sklonil hlavu a zvedl ruku.

„Nevěděl jsem, že jsou to podvodníci,“ zamumlal.

„Věděl to ještě někdo? Mluvte hned, protože se vám nebude líbit moje reakce, když to zjistím později,“ řekl jsem k davu.

Všichni sklopili oči a kroutili hlavami, že ne. Dospělí chlapi a ani jeden z nich se mi nedokázal podívat do očí, když byl ve vzduchu cítit pach vraždy.

„Ronane, vezmi ty dva ven na slovíčko,“ řekl jsem mu.

Chlapi se pokusili rychle vyskočit na nohy v naději na útěk, ale narazili jen do mých vyhazovačů. Jsou to dvě obrovské hory masa. Popadli je a odvedli do oddělené, soukromější místnosti. Rozhlédl jsem se po přítomných a zasunul převrácenou židli na její místo.

„Pokračujte, pánové.“ Pokynul jsem všem, aby se uvolnili a vrátili se k tomu, co dělali.

Věděl jsem, že tihle lidé nebudou dělat problémy; jsou dost chytří na to, aby mě nepokoušeli. Když jsme sešli do suterénu, uviděl jsem ty dva mechaniky neboli profesionální karetní podvodníky; byli neklidní a nervózní. Jeden krvácel po celé té podělané podlaze, zatímco druhý byl skoro na krajíčku.

Hodil jsem mu před nohy balíček karet a řekl mu, ať ho zvedne. Byli jsme v prázdné místnosti, kde nebyl nic než stůl a pár skládacích židlí. Místo, kde se obvykle poflakovali moji vojáci, když čekali na zásilku. Právě teď jsem ho používal k výslechu. Když ten chlap karty zvedl, položil jsem mu stejnou otázku.

„Ukaž mi, jak jsi to udělal.“

Myslím, že mu konečně došlo, jak je situace vážná, takže poslechl a bez hloupých keců začal předvádět. Malíčky se dokázal pohybovat tak rychle, že jste si sotva něčeho všimli. Stačilo mrknutí oka a člověk by si myslel, že blázní; byl pravděpodobně jeden z nejlepších, které jsem kdy viděl rozdávat ze spodu balíčku.

„Co tě přimělo k té hlouposti zkoušet to zrovna tady, v mém klubu? Víš, kdo jsem?“ zeptal jsem se. Oba přikývli a ten, ze kterého kapala krev, si dál čistil obličej tričkem. Chrlili nesmysly, dokud je Ronan neokřikl úderem dlaně o stůl.

„Vážně vás oba chci zabít, ale mám pro vás hlupáky návrh. Vrátíte mi každý cent, který jste kdy z tohoto podniku odnesli, a pak budete pracovat pro mě. Vaše dovednosti teď patří mně.“

*****

Z pohledu Elory

Můj bratr mi řekl, že mi našel práci, což bylo rychlé, vzhledem k tomu, že jsem tu byla teprve dva dny. Dnes jsme se s nimi měli jít seznámit a byla jsem překvapená, když mi řekl, že je to tetovací salon. Tetovat neumím, takže jsem si nebyla jistá, co tam po mně budou chtít. Salon se jmenuje Ironclad Ink a jediné, co jsem zatím věděla, bylo, že ho vlastní dvojčata. Bylo to blízko místa, kde měl bratr podle svých slov kancelář, takže stejná lokalita nám možná umožní vídat se častěji.

Venku visel skvělý nápis a po vstupu dovnitř působil prostor velmi čistě a bíle. Po obou stranách vstupní haly byly starožitně vypadající prvky. Po celém salonu byla dřevěná podlaha, stěny byly čistě bílé a visely na nich zarámované skici různých tetování. Dvě nízké polostěny oddělovaly přední čekárnu od samotného tetovacího pracoviště a za nimi byl pult. Měli tam spoustu zajímavých věcí a místo mělo rozhodně svou nezaměnitelnou atmosféru.

„Mladá?“ zavolal můj bratr, ale salon ještě nebyl technicky otevřený, takže v celé přední části bylo ticho.

Zpoza tmavých dřevěných dveří jsem zaslechla tlumený hlas, než se otevřely a vyšel muž. Byl by o pár let starší než já, měl krátce střižené vlasy, velmi světle hnědé barvy, která byla skoro až špinavá blond. Horní prameny byly delší a rozcuchaně sčesané dozadu, na štíhlé tváři měl udržované strniště a rovný, mírně nahoru směřující nos. Jeho tmavé oči těkaly, jak si mě poprvé prohlížel. Je pohledný.

„Eloro, tohle je ten kamarád, o kterém jsem ti vyprávěl,“ řekl Ronan a oba jsme si podali ruce. Když jsem mu stiskla ruku, všimla jsem si, že má pěkné paže, ale jinak je spíše štíhlý.

„Moc mě těší, tenhle chlapík se o tobě hodně zmiňoval. Jsem rád, že k tomu jménu konečně vidím i tvář, Eloro,“ usmál se široce a okouzlujícím způsobem.

„Děkuji, že jste mě vůbec zvažovali přijmout,“ řekla jsem, on jen mávl rukou a poklepal bratra po zádech.

„Ukážu ti salon, ale teď si na chvíli sedneme, abych ti mohl vysvětlit, v čem by spočívala tvoje práce, ano?“ řekl ten chlap, jménem Zarek, a pokynul nám k dvěma ladícím lenoškám.

Posadila jsem se vedle bratra a on si sedl naproti nám, na úplný okraj sedáku.

„Udělám z tebe manažerku salonu a tvé povinnosti budou zahrnovat administrativní úkoly, jako je sledování výdajů, plánování schůzek pro naše tatéry a jejich klienty a vedení inventáře. Zní to dobře?“ zeptal se mě, ale díval se na mého bratra, jako by čekal na jeho souhlas.

Ronan měl dnes na sobě zase oblek, takže hádám, že takhle teď chodí oblékaný pořád, což bylo vtipné. Opíral se o pohovku a jen mlčky přikyvoval. Bylo zvláštní, že z něj teď vyzařuje taková autoritativní energie. Nejsem zvyklá na tuhle jeho verzi, která vejde do místnosti a lidé u něj hledají schválení. Darius včera udělal totéž.