Pohled Cerys

Vzduch páchne po dezinfekci.

Což, když otevřu oči, není překvapivé, protože jsem v nějaké zdravotnické budově. Bílý strop a stěny jsou jasné, ale přinutím se rozhlédnout. Tohle není moje klinika. Je to tu moc velké a pěkné.

Moje klinika je malá, a i když tam není špína, není to tam tak čisté jako tady.

Když se posadím, v různých částech těla mi vystřelí tupá bolest. V hlavě mi pulzuje bolest, která tam předtím nebyla, a moje tělo se cítí tak slabé, že kdybych se pokusila vstát, měla bych s tím potíže.

Omdlela jsem kvůli tomu neúplnému poutu druha?

„Jak ubohé.“

Varna vrazí do dveří a hned za ní moje macecha Ravna. Obě se na mě ušklíbají, jejich oči přejíždějí mé oslabené tělo, zatímco přistupují blíž.

„Nepředstíráš náhodou, že jsi léčitelka?“ rýpne si Varna a horní ret se jí znechuceně ohrne. „Hrát před Kaelenem omdlévání a nechat se odvézt k doktorovi, to už je trochu moc, nemyslíš? Je tohle tvůj zvrácený způsob, jak se ho snažíš svést?“

Zírám na svou nevlastní sestru.

Kde vzala tu myšlenku, že chci svést jejího druha? Jediné, co chci, je uzdravit se a aby mě lidé jako Varna nechali na pokoji. Udělat ze sebe terč jejího hněvu rozhodně není součástí mých plánů.

Ravna vykročí vpřed a vytrhne mi kapačku z ruky. Vykřiknu, rychle přitisknu prsty k ráně, abych zastavila krev a bolest. Moje reakce ty dvě jen rozesměje.

Začíná ve mně vřít vztek a já se na Varnu obořím: „Pokud se omdlévání počítá jako svádění, pak jsi ty vinná z vraždy za to, že jsi mě nechala bez mého svolení označit.“ Varna si odfrkne a já vypálím zpátky: „Jsi vůbec hodna toho být Lunou? Zpochybňuješ mé léčitelské schopnosti, ale s tvým nedostatkem soucitu a duší černou jako uhel si nemyslím, že by pro tebe pozice Luny byla vhodná.“

Varna obrátí oči v sloup, založí si ruce na prsou a probodne mě pohledem.

„Nedovolím ti, aby ses sem vrátila a kazila mi plány,“ zasyčí Varna a moje slova – jako obvykle – úplně ignoruje. „Musíš se držet dál od Kaelena. Je to můj druh a já tě tu nechci.“

„Přišla jsem sem kvůli práci, a ty sice možná budeš příští Lunou, ale Alfa mi dal povolení zůstat,“ řeknu Varně. Ravna si odfrkne, ale já si jí nevšímám: „Nejsem Kaelenova stará láska, tak proč se bojíš?“

Jen na mě zírá, tak pokračuji: „Ty jsi jediná, kdo mi kdy cokoli vzal, Varno, takže by ses měla víc soustředit na své vlastní činy než na moje. Jestli si Kaelen nakonec vybere někoho jiného, bude to tvá vlastní vina.“

Všimnu si, že se moje macecha pohnula od Varnina boku. Než ke mně její ruka stihne dolehnout, zvednu ruku, abych zablokovala facku, kterou mi chtěla uštědřit. Ani ne o dvě sekundy později vejde sestra a její oči těkají ode mě k mé maceše a nevlastní sestře.

Ravna okamžitě svěsí ruku a ustoupí, jak sestra přichází blíž. Naštvané svraštění Ravniných rtů mi říká, že z toho přerušení nemá radost, ale také s tím nemůže moc dělat. Jsem v nemocnici, a kdyby ji tu přistihli, jak mě týrá, pravděpodobně by to mělo následky.

„Jak se cítíte?“ zeptá se sestra. Přistoupí blíž, aby zkontrolovala mé životní funkce, a podle přístrojů vím, že jsem na tom tak tak, abych byla v pořádku.

„Jsem unavená a něco mě bolí,“ odpovím upřímně.

Zkusím na sobě použít léčení, ale jediné, co cítím, je tupé brnění a další vlna vyčerpání. Hádám, že jsem se přecenila.

Sestra přikývne a jemně mě pohladí po paži: „Vaše tělo zesláblo. Podle testů můžeme říct, že jste byla označená a nikdy jste nedokončila pouto druha.“

I když pracuji v lékařství skoro rok, netušila jsem, že jsou tak pokročilí, aby poznali, co mi doopravdy je. Ovšem pracovala jsem s lidmi, takže se to u nikoho z nich neřešilo.

„Ano, to je pravda. Asi před rokem jsem byla označená.“

Nezabíhám do podrobností, ale ani nemusím. Sestra se na mě jen smutně podívá, znovu mě pohladí po paži a pak řekne: „Musíte několik dní, možná i týdnů odpočívat. Nikdy jsem se nesetkala s případem, kdy by byl někdo označený, a přitom zůstal takhle dlouho bez druha.“

„Ne, ne, ne,“ mumlá Varna a přistoupí blíž. „Musíš odejít. Už tu nesmíš zůstat ani o minutu déle.“

Podívám se na svou nevlastní sestru, všímám si jejího zrudlého obličeje a představuji si, jak jí z uší stoupá pára. Je tak vzteklá, ale znovu opakuji, tohle všechno je její vina.

„Když mi řekneš, kdo mě označil, to znamení zruším a okamžitě odejdu.“

To by bylo tisíckrát lepší než být tady s těma dvěma. Kdybych našla toho muže, co mě označil, mohla bych se vrátit na svou kliniku a pokračovat ve svém klidném životě. Životě daleko od toxických lidí, jako jsou Varna, Ravna a můj otec.

„Já vím, kdo je ten muž, co tě označil,“ promluví Ravna a pak se ušklíbne. „Před pár měsíci byl vyhozen ze smečky a stal se z něj tulač. Proč se nejdeš podívat do lesa, jestli tam nenajdeš jeho mrtvolu.“

Podle toho, jak se kření a jak jí v očích hraje zlomyslný záblesk, věřím tomu, že využila otcovu moc Bety k tomu, aby toho muže vyhnala.

„Budete muset odejít, aby si Cerys mohla odpočinout,“ řekne nakonec sestra a vyprovodí Varnu a Ravnu pryč.

Když konečně odešly, sestra dokončí rutinní kontroly a nechá mě o samotě s mými myšlenkami. V mysli se mi tvoří rozmazaný obraz toho muže. Měl široká záda a vypracované svaly... byly vyrýsované, takže možná není mrtvý. Mohl to zvládnout v toulavých krajích, ale i kdyby, dokázala bych ho najít?

„Cerys?“

Ve dveřích stojí dívka zhruba v mém věku a pozoruje mě. Chvíli mi to trvá, ale její známé rysy mi rychle připomenou kamarádku z dětství.

„Marno?“ zeptám se a ona se usměje a vejde do pokoje. Neviděla jsem ji roky, protože jsme spolu nebyli v kontaktu už dlouho předtím, než jsem před rokem odešla.

„Jo, ahoj,“ řekne s malým zamáváním. „Vím něco o tvém znamení druha. Ten muž, co tě označil, není ve smečce.“

„Jak to víš?“ zeptám se zmateně a zvědavě. Posadím se a ona si sedne na kraj postele.

„Viděla jsem o něm nějaké papíry a dokumenty poté, co jsem jednou zaslechla tvou macechu a nevlastní sestru, jak se o tom baví. Je v nebezpečné oblasti mimo smečku,“ řekne mi. „Můžu ti ho pomoct najít, ale budeš muset jít se mnou. Nemůžu ty papíry vynášet z kanceláře.“

Potřeba zjistit, kdo je ten muž, mě žene kupředu. Nechám Marnu, aby mi pomohla z postele a provedla mě chodbami. Jakmile zjistím, kdo ten muž je, vrátím se a budu chvíli odpočívat, než ho půjdu hledat.

„Tudy,“ řekne Marna a vede mě dlouhou chodbou. Ta chodba mi není povědomá, a čím dál jdeme, tím víc se mi žaludek svírá neklidem.

Marna se nakonec zastaví před dveřmi kanceláře a řekne: „Tady to je.“

„Alfova kancelář?“ zeptám se, ale ona zavrtí hlavou.

„Ne, tohle je kancelář Gamy. Má na starosti papírování ohledně tuláků.“

Kancelář Lyřina bratra? Pokud je to pravda, proč mi to Lyra neřekla?

Než jsem se na to stihla Marny zeptat, strčí mě do kanceláře. Klopýtnu, málem upadnu a dveře za mnou prásknou. Prudce se otočím, popadnu kliku a zalomcuji s ní. Ani se nehne.

Zamčeno.

Nalíčila na mě past.

Kdybych si měla tipnout, byla to nejspíš Varna, kdo k tomu Marnu přiměl. Měla jsem vědět, že je to až moc snadné a že Varna předtím odešla bez scény až moc rychle.

Rozhlédnu se po místnosti a na stole si všimnu několika papírů, na kterých je nahoře napsané moje jméno. Chystal se mě majitel této kanceláře vyhodit ze smečky i poté, co mi Kaelen dal povolení zůstat?

Právě když se nakloním nad stůl, abych si papíry přečetla, cvakne zámek a dveře se otevřou. Vzhlédnu a střetnu se očima s nikým jiným než s Alfou Kaelenem, který vchází do kanceláře.

Ledový pohled plný vzteku a jeho ostrá slova mě přibijí k místu: „Ty se opovažuješ vstoupit do mé kanceláře bez povolení?“