Budoucí beta Kaelen

Moji rodiče se hádají už celou věčnost, ale bez ohledu na to, co moje matka říká, můj táta neustupuje a já jsem mu za jeho podporu neskutečně vděčný, i když se mi nelíbí, že jsem důvodem jejich hádek.

Zničehonic se rozletí dveře od naší kuchyně a dovnitř vejde alfa Rorgar, následovaný svou lunou Rixou a gammou Tarkem. Můj táta je jeho beta a já jsem budoucí beta smečky Crimson-Crag.

„Žádala jste, abychom sem přišli, beto Helgo, co se děje?“ Proč by moje matka kurva volala alfu?

„S lítostí vám musím oznámit, že budete muset vycvičit nového budoucího betu, protože Kaelen už není schopen převzít místo mého manžela.“

„O čem to mluvíš, mámo? Proč bych nemohl převzít titul bety?“ Alfa, luna i gamma Tark vypadají stejně zmateně jako já. Můj táta ale vypadá, že přesně ví, o co jde, a jeho hněv začíná být viditelný.

„Stydím se vám to říct, vyslovit to nahlas, ale musíte vědět, že dnes ráno jsem přistihla Kaelena při sexu s omegou... S omegou mužského pohlaví.“ Její dramatické chování způsobí, že se mi oči samy od sebe obrátí v sloup, za což si od matky vysloužím varovné zavrčení, ale v tuhle chvíli je mi to už vážně úplně u prdele.

„Je to pravda, Kaelene?“ Alfa vypadá naštvaně, ale já nechápu proč.

„Ano, alfo, je to pravda.“

„Do prdele!“ odplivne si, zatímco já se marně snažím pochopit jeho chování. „Proč bys to dělal, Kaelene?“

„Je to sex, alfo, a nestalo se to poprvé. Sice jsem měl v plánu počkat na svého osudového partnera, ale někdy se věci prostě stanou.“ Vím, že je to můj alfa, ale proč mu vysvětluju svůj sexuální život?

„Tohle je nepřípustné!“ zahučí gamma Tark.

„Odkdy je to, s kým spím, věcí někoho jiného než mě a toho, s kým zrovna jsem?“ Pomalu s těmito lidmi začínám ztrácet trpělivost.

„Je to zakázáno!“ zaječí máma.

„Existuje snad o tomhle nějaký zákon, o kterém nevím?“

„Ne, to ne,“ odpoví mi alfa. Jeho naštvaný výraz se ani nehne.

„Tak v čem je problém?“

„Nestrčím, aby se v mé smečce dělo takové chování, není to normální!“ Oh, tak teď jsem nasraný já.

„COŽE JSTE?“ Alfa ke mně vyšle varovné zavrčení, ale já už jsem moc vytočený na to, aby mě to zajímalo.

„Kaelen se teď alfovi omluví!“ zařve máma, ale já jí nevěnuju pozornost, protože můj pohled je pevně upřený na tvář alfy.

„Co se to tu děje?“ Trist vběhne do místnosti, vypadá hrozně zřízeně a pořádně nasraně. Rychle se s ním myšlenkově spojím, abych ho zasvětil do toho, co se stalo od chvíle, co nás s Covanem přistihla moje matka. Trist okamžitě vypadá naštvaně a já vím, že je to kvůli mně, vždycky mi byl obrovskou oporou. „Tati, jak to myslíš, že to není normální?“

„Na to zapomeň. Ty ale nevypadáš překvapeně, ty o tom víš?“

„Samozřejmě že vím, Kaelen je můj nejlepší kamarád. Vím, že je gay, a vím o něm a o Covanovi.“

„A ty sis nemyslel, že bych to měl vědět?“ Teď je nasraný na Trista a to je ta jediná věc, kterou jsem nechtěl.

„Triste, dej tátovi za pravdu, jestli musíš, vím, že to tak nebudeš myslet, ale ušetří tě to problémů!“ rychle mu v myšlenkách vzkážu.

„Ne!“ křikne nahlas, zatímco se na mě dívá.

„Cože?“ Alfa se na nás oba podívá a dojde mu, že spolu mluvíme přes myšlenky.

„Kaelen nechce, abych s vámi měl problémy, ale já nebudu lhát a nebudu souhlasit s tím, co říkáte!“

„Myslel jsem, že jsem tě vychoval líp, Triste!“ zařve alfa a stojí mě to veškeré úsilí, abych mu nevrazil pěstí.

„Vychoval jsi mě k tomu, abych byl alfa, abych dával smečku na první místo, abych svou smečku miloval, staral se o ni a chránil ji, a přesně to taky dělám!“ Trist přejde místnost a stoupne si vedle mě, vysoký a hrdý, a já jsem mu v tuhle chvíli neskutečně vděčný.

„Jsem tvůj otec a alfa a neočekávám od tebe nic jiného než respekt, Triste!“

„A vždycky ho máš, ale v téhle situaci ne, to nikdy!“

„Na tvém názoru v téhle záležitosti nezáleží, synu, tohle je moje smečka a já určuju pravidla.“

„Takže, co přesně tím říkáte, alfo?“ Jen to, že ho oslovuji alfa, mi na jazyku zanechává hořkou pachuť.

„Nejsem bezcitný člověk, Kaelene!“ Potlačím odfrknutí. „Máš dvě možnosti, můžeš toho chování nechat a budeme pokračovat jako normálně, nebo odejdeš z mé smečky. Volba je na tobě.“

„Nebo mu můžeme vyrvat hrdlo!“ zavrčí mi v hlavě můj vlk Aelfer.

„Ačkoliv to cítím stejně, nemyslím si, že bychom se dostali daleko, Aelfere.“ Zabručí, než se stáhne do zadní části mé mysli.

„Dobře, tak řekněme, že toho nechám a zůstanu tady. Co se stane, když se ukáže, že můj osudový partner je muž?“

„Pak ho odmítneš, najdeš si vlčici, se kterou se spojíš a kterou si vezmeš,“ odpoví alfa pohotově. Zdá se, že má všechny tyhle odpovědi po ruce nějak moc rychle, a nutí mě to přemýšlet, jestli je to opravdu poprvé, co se to stalo.

„Nemůžu tomu uvěřit, upřímně Kaelene, vychovala jsem tě líp, co sis proboha myslel?“ vyprskne na mě máma a ve tváři nemá nic než znechucení.

„Tys mě nikdy nevychovávala, mami, vychovával mě táta. A vychoval mě tak, abych byl beta, abych byl laskavý, chránil svou smečku, abych byl tím, kým jsem, a nenechal nikoho, aby mě za to shazoval. A přesto jsi tady ty a přesně to děláš. Jsou to kecy a ty to víš!“

„V téhle smečce jsou vlčice, které ztratily své partnery, ale přesto chtějí rodinu. Můžeš si některou z nich vzít a skoncovat se všemi těmihle nesmysly,“ dodá rychle alfa. „Jak dlouho mám na rozhodnutí?“ Moje jasné rozhodnutí je odejít. Nezměním se kvůli nikomu a už vůbec kvůli nikomu neodmítnu svého osudového partnera.

Ale potřebuju nějaký čas na to, abych vymyslel plán. Pokud to nepůjde, odejdu ještě dnes, protože budu raději toulavý vlk, než abych žil mezi těmito parchanty, i když nechat tu sestru, tátu a přátele je to poslední, co chci.

„Tři dny.“

„Dobře, alfo.“

„Pojď, Kaeli, jdeme odsud!“ Trist ukáže ke dveřím a oba vyrazíme ven. Alfa Rorgar za Tristem ještě volá, ale ten mě popadne za ruku a dá se do běhu, já ho rychle následuju.

„Chápeš mýho tátu?“ začne Trist řvát, jakmile se zastavíme, a je vidět, že úplně zuří.

„Nebudu lhát, jsem v šoku. U mojí matky jsem to čekal, ale u tvýho táty ne.“

„Stydím se teď být součástí téhle smečky.“ Trist je mým nejlepším kamarádem celý můj život. Je o 6 měsíců mladší než já a bude mi chybět, až odejdu.

„Mně taky, brácho... DO PRDELE!“

„Vím, že odejdeš, ale kam půjdeš?“

„Kurva nevím, ale mám tři dny na to vymyslet plán.“

„Budeš mi chybět, Kaeli.“

„Ty mně taky, ty moje květinko, ale zůstaneme v kontaktu.“ Usměje se na souhlas, zatímco my oba zablokujeme naše myšlenková spojení a vyrazíme do lesa, abychom se proběhli v naší vlčí podobě...

Dva dny. Jen dva dny stačily na to, aby se Trist obrátil proti mně, nejen aby mě začal ignorovat, ale pouhé dva dny stačily na to, aby se z mého nejlepšího kamaráda stal můj nepřítel.

Hluboko v srdci doufám, že je to proto, že nemá na výběr, že ho k tomu nutí jeho táta, protože to bych mu dokázal odpustit, ale vědět, že existuje šance, že je to z jeho vlastní svobodné vůle, to mi kurva ničí duši.

Jediní přátelé, kteří při mně v tomhle všem stáli, jsou Selyne a Covan. A to i poté, co jsem jim řekl, že nemusí, že mě můžou prostě ignorovat a nebudu se na ně zlobit. Stejně při mně stáli a bránili mě, kdykoli byli nablízku. Selyniným rodičům se to nelíbí, ale jí je to jedno a na to nikdy nezapomenu.

Ta ženská, co o sobě tvrdí, že je moje matka, se mnou od toho dne nepromluvila, a upřímně, je mi to naprosto u prdele. Nikdy nebyla pro mě ani mou sestru opravdovou mámou, a popravdě, žádnou ztrátu ze ztráty kontaktu s ní necítím.

Můj táta se však nezměnil ani o píď a kryl mi v tomhle záda od chvíle, co dorazil domů. Postavil se proti všem, aby mohl stát po mém boku, a vím, že se za mě zkoušel přimluvit, abych tu mohl zůstat, ale upřímně řečeno, s tímhle místem jsem skončil.

Nebudu žít tam, kde se mnou jednají, jako bych byl bezcenný a špinavý. Jak můžou být tak úzkoprsí? Je mi u prdele, koho z nich kdo miluje, podporoval bych je bez ohledu na to. Ale vidět tohle, žít takhle, srát na to. Já končím! Myslí si, že můžu prostě přestat být gay, jako by to byla nějaká volba. Není to volba, je to to, kým jsem, a jsem na to hrdý. Nezměním se kvůli nikomu, a proto jsem dnes odpoledne oznámil alfovi, že zítra večer odsud budu pryč, a on to s radostí přijal.

„Ahoj, Kaeli, jsi v pohodě?“

„Ahoj bublinko, jsem v pohodě, jak bylo ve škole?“ Moje malá sestřička Lylah ke mně vzhlédne a její velké zelené oči jen září. Je o 10 let mladší než já a na osmiletou je dost drobná. Zdá se, že jsme oba zdědili gen pro malý vzrůst, ale oba naši rodiče jsou vysocí, takže nevím, jak se to stalo.

Naše matka nikdy nechtěla děti, dala to v průběhu let jasně najevo, ale můj táta potřeboval syna, který by po něm převzal místo bety, takže si umíte představit její úlevu, když se jako prvorozený narodil syn a ona už nemusela nosit další děti.

Naneštěstí pro ni, ale k mé naprosté a dokonalé radosti, otěhotněla s Lylah, když mi bylo deset. A i když ona zůstala pořád tou stejnou odtažitou mámou a všechno nenáviděla, já ne.

Od chvíle, co se Lylah narodila, miluju každou vteřinu strávenou s ní. Vlastně jsme ji s tátou v podstatě vychovali sami, bez většího přičinění mámy, a oba víme, že ta se ve svém přístupu k dětem už nikdy nezmění.

Strávím další hodinu hraním s panenkami s Lylah, než ji uložím do postele a přečtu jí pohádku na dobrou noc, přičemž celou tu dobu bojuju se slzami.

Ona ví, co se stalo, a je jí to všechno úplně jedno, pořád mě miluje úplně stejně. Ale neví, že zítra odejdu, a stydím se přiznat, že se chovám jako zbabělec.

Ale prostě jí to nemůžu říct do očí, protože by mě to zlomilo a donutilo by mě to chtít zůstat. Bůh ví, že chci zůstat kvůli ní, ale nemůžu. Vrátím se pro ni, až bude starší.

Napsal jsem jí dopis, který najde, jakmile budu pryč, a jen doufám, že to pochopí. Doufám, že mě nebude nenávidět, ale na druhou stranu, jestli bude její nenávist znamenat, že jí nebudu chybět, tak by to možná nebylo tak zlé.

Jakmile usne, políbím ji na čelo a zamířím zpátky do svého pokoje, pořád bojujíc se slzami. Nechám je téct, budu brečet nad tím, že ji dlouho neuvidím, možná už nikdy, ale ještě ne. Teď musím zůstat silný a bojím se, že až se zlomím, nebudu schopen přestat, takže to všechno držím v sobě a začnu si balit tašku na odchod.

„KAELENE!“ Dveře mého pokoje se rozletí, dovnitř vpadnou táta a Covan. Rychle je zavřou a zamknou, což způsobí, že mé smysly jsou rázem v nejvyšší pohotovosti. „Jdou si pro tebe ještě dnes v noci, synu, musíme odejít a musíme jít hned teď!“

Je v panice, potí se, jak mě začne tlačit k oknu, a já jsem kurva úplně zničený. Nemohli mě ani nechat v zasraném klidu odejít, že ne?

„Běžte, zdržím je tak dlouho, jak to jen půjde!“ zakřičí Covan a já mu budu navždy vděčný za všechno, včetně téhle chvíle.

„Kaelene, jdeme!“ Můj táta otevře okno, oba rychle slezeme po stěně domu smečky a zamíříme do lesa. Ani jeden z nás neví, kam jdeme, ale utíkáme, jak nejrychleji dokážeme, já doslova utíkám o život. Co si kurva počneme?