Kaelen

„Synku, utíkej!“ zařve na mě táta, když se ohlédnu a vidím vlky, jak míří přímo k nám. Musí jich po nás jít nejmíň dvacet a vím, že táta i já umíme bojovat, ale my dva proti všem těmhle vlkům... Nevidím to pro nás dobře.

Běžíme ze všech sil mezi stromy a ostružiním, přes kameny a větve. Plíce mi hoří, ale nemůžu zpomalit, teď se nemůžeme zastavit. Prolomíme se přes poslední stromy a smykem zastavíme, když se přiblížíme k okraji útesu, do prdele!

„Tamhle, u toho vodopádu, je skrytá jeskyně!“ zahučí táta. Jen tak tak ho přes ten hluk slyším – vodopád burácí a naráží na kameny dole, než splyne s dravou řekou.

Rychle vylezeme po skalách, dostaneme se k vodopádu, ukryjeme se uvnitř jeskyně a já se z celého srdce modlím, aby nás nenašli. Držíme se skrytí blízko u stěny, ale pak vidíme, jak se vynoří ze stromů, zatímco mi srdce buší tak silně, že přísahám, že to musí slyšet.

Rozhlížejí se po vrcholku útesu i dolů do rychle tekoucí řeky. Vidím, jak se Trist podívá směrem k vodopádu, a okamžitě zpanikařím. Kurva, kurva, kurva! Pak ale potichu poděkuju měsíční bohyni, když sleduju, jak vběhnou zpátky do lesa a pryč od nás.

„Do prdele, to bylo těsný,“ vydechne táta a snaží se popadnout dech.

„Tati, měl by ses vrátit; neměl bys takhle žít kvůli mně.“

„Jsi můj syn a v tomhle jsme spolu.“

„A co máma a Lylah?“

„Tvoje máma se rozhodla ve chvíli, kdy dala přednost smečce před vlastním synem, a jakmile se trochu usadíme, vymyslíme způsob, jak získat Lylah.“

„Ale kdo se o ni postará, než se vrátíme? Máma to neudělá!“

„Už jsem mluvil s Bessou. Chtěl jsem se ujistit, že mám záložní plán. Ona na Lylah dohlédne, dokud pro ni nebudeme moct přijít, neboj se, synku, bude v pořádku.“

Jistota v tátově hlase stačí k tomu, abych ho přestal dál zpovídat, a brzy opustíme vodopád a pokračujeme lesem. Běželi jsme celé hodiny a oba jsme úplně odrovnaní, musíme si najít místo, kde se schováme a odpočineme si, a musíme to udělat rychle.

Uplynuly dva týdny, dva týdny běhání a schovávání. Dva týdny hledání bezpečného místa na spaní, jenže nikde nezůstáváme déle než jednu noc, protože by to bylo příliš nebezpečné.

Alfa Rorgar pátrání po nás stále nevzdal, ale já nechápu proč. Proč nás prostě nenechá na pokoji? Proč nás nenechá žít dál naše životy?

Nikomu neubližujeme, nevzali jsme mu ze společného domu smečky jedinou věc, do prdele, odešli jsme jen s oblečením, co jsme měli na sobě, nemáme u sebe ani dolar, tak proč nás pořád musí lovit?

„Synu, jdi se umýt a já budu hlídat, pak vyrazíme, smečka tvého strýce je odsud už jen pár hodin.“ Dnes ráno jsme vyrazili lovit naši snídani a trochu jsme se při tom zakrváceli. „Ale kurva ten jelen byl chutnej!“ štěbetne můj vlk Aelfer v mé hlavě a já slyším, jak se olizuje. Když jsme s tátou odešli ze smečky, odešli jsme doslova s holým zadkem, takže abychom přežili, musíme se měnit do našich vlčích podob, lovit si potravu a pít z řek a rybníků, které najdeme.

Musíme si udržet energii, abychom mohli kdykoliv utíkat nebo bojovat, takže ačkoliv nenávidím zabíjení jiných zvířat, momentálně nemáme na výběr. Na noc se také měníme ve vlky, abychom se vyspali, je to teplejší a bezpečnější, ale do prdele, už toho mám plný zuby.

„Dobře, tati, budu rychlý.“ Přeměním se zpět do lidské podoby a rychle vlezu do jezera, zatímco táta hlídá. On už se umyl a vím, že už by nejraději vyrazil, protože už tu jsme pár hodin.

Voda je tak ledová, až cítím, jak mě kouše do kůže, ale stejně je to příjemný pocit trochu se osvěžit a smýt ze sebe ten pach a krev.

Vzhlédnu k tátovi, který se na břehu obléká a zároveň obhlíží okolí. Jako vždycky pocítím v srdci ten osten viny. Je tu jen kvůli mně, je tu venku jen proto, že mě chytili.

kdybych prostě udělal, co mi řekli, nebyli bychom teď tady. Byl by doma, kam patří, a Lylah by nezůstala u té pomstychtivé mrchy!

„Tohle on pro tebe nechce, Kaelene, byl by radši tady s tebou, než aby tě nechal žít život, který pro tebe chtějí oni; to přece víš!“ ozve se Aelfer a já vím, že má pravdu, ale to situaci nijak neulehčuje.

Můj táta vždycky kladl mě a Lylah na první místo, dokonce i před naši mámu. A i teď, když mi je 18 a měl plné právo s nimi ve smečce souhlasit, nebo mě prostě nechat odejít samotného, tak to neudělal. Ne můj táta. Je tu po mém boku, tam, kde byl vždycky, a kde, jak vím, vždycky bude.

„Tati, jsi si jistý, že to strýci Jovakovi nebude vadit, když se tam ukážeme? Myslíš, že jeho smečka bude v pohodě s... se mnou?“ zavolám na něj, protože mou mysl stále zastírají pochybnosti. Strýc Jovak je tátův nejmladší bratr a je to neskutečný člověk.

Přestěhoval se k jiné smečce, protože jeho partnerka nechtěla opustit svou mámu, a popravdě, je dost vzácné, aby vlk odešel a žil ve smečce vlčice, ale udělal to pro ni a to vypovídá o tom, jaký člověk skutečně je. Má krev bety jako můj táta, ale všeho se vzdal pro svou partnerku Jaxine a teď je vysoko postaveným válečníkem u smečky Sable-Serpent.

„Ano, volal jsem mu ten večer, co jsme odešli, řekl jsem mu všechno a on nám nařídil, ať tam navalíme své zadky co nejdříve. A Kaeli, jeho smečka se o takové věci nestará, starý alfa to neřeší a ten nový taky ne.

Ale měli jsme tam být už před 2 dny. Telefon mám vybitý a vím, že o nás bude mít strach, tak sebou hodíme, ať tam jsme dřív, než skončí noc, jo?“

Rychle souhlasím a pustím se do drhnutí svého těla, jak nejlíp dovedu. Ponořím hlavu pod vodu, abych si umyl vlasy, ale vzápětí mě vyruší myšlenkové spojení od táty, jak na mě chrlí slova.

„Kaeli, zůstaň pod vodou tak dlouho, jak jen dokážeš, nebo se odtamtud nějak dostaň ven, synu, ale nevracej se sem. NECHOĎ KE MNĚ! MILUJU TĚ, SYNKU!“ Poslední část zařve, a pak rychle zablokuje spojení dřív, než mu stihnu cokoli odpovědět. Ale není to potřeba. Nemusím se ptát, co se děje, protože to už vím.

Jsou tady, našli nás a tohle bude konec nás obou. Ale kurva ani náhodou neuteču jako nějaké ubohé štěně. Ani hovno nedovolím, aby to můj táta trpěl sám. Vždycky jsme si kryli záda a teď to nebude jiné. Pokud padneme, pak padneme spolu!