Kaelen

„Jsi připravený, Aelfere?“

„Sakra že jo, zlato, pojďme těm kreténům natrhnout prdel!“ Pomalu zvednu hlavu, abych nakoukl, a pak je uvidím. Asi patnáct vlků obkličuje mého otce a hned na první pohled rozeznám tři nejlepší válečníky, budoucího alfu a gammu.

A já vím, že i když v nás koluje krev bet a jsme dobří bojovníci, není sebemenší šance, že se odsud dostaneme živí.

Zatřepu hlavou, abych se zbavil všech rušivých myšlenek, a pomalu postupuju vodou, až se dostanu k okraji břehu. Táta si mě okamžitě všimne a vrhne na mě prosebný pohled. Vím, že je ochotný obětovat svůj život za můj, ale já mu to nedovolím. Buď odsud vyvázneme oba živí, nebo půjdeme k zemi oba bojující.

„No, no, copak to tu máme, podívejme, samotná včelí královna,“ odplivne si Talon, budoucí gamma, zatímco se jeho patolízalští poskoci smějí jeho poznámce.

„Páni, to je originální.“ Protočím oči nad jeho trapnou narážkou a vyrazím dál na břeh k tátovi.

„Proč nás nemůžete nechat na pokoji? Myslím to vážně, proč chcete trávit čas tím, že nás naháníte? Všichni víme, že máte lepší věci na práci než tohle, tak mě prosím osviťte?“

Zachytím Tristův pohled, jak na mě zírá po dobu, která mi připadá jako hodiny. Neřekne ani slovo, ale vidím mu to na očích. Pořád v něm vidím svého nejlepšího kamaráda, i když se poslední dobou chová stejně jako ten čurák, jeho otec.

Jako by si bohyně ještě dostatečně neužila mučení mě a mého táty, tak se ze křoví zničehonic vynoří i sám alfa. Stojí mě to veškeré síly, abych nenechal Aelfera udělat si po svém a neroztrhal ho hned na místě.

„Je to proto, že znám alfovo tajemství, že je to tak, Rorgare?“ promluví můj táta a jeho betí hlas zní teď pevně a klidně. Stane se to tak rychle, že pochybuju, že si toho vůbec někdo z vlků všiml, ale já ano. Zahlédl jsem, jak se přes alfovu tvář mihl záblesk strachu a bolesti, a okamžitě to vzbudí mou zvědavost.

„A jaké tajemství?“ vykřikne Trist. Snaží se udržet si pevný tón, ale žalostně selhává.

„VŠICHNI DRŽTE HUBU!“ zařve alfa Rorgar. Podívám se na tátu; tenhle pohled jsem u něj viděl už tisíckrát. Alfovi se nepodvolí, tentokrát ne.

Můj táta se začne smát. „Dokonce i teď, když jsi alfa. Dokonce i teď, když ti leží u nohou celá smečka, nedokážeš být k sobě ani k nikomu jinému upřímný, viď, Rorgare?“

Podívá se na Trista a v tátových očích vidím lítost. Ačkoliv se ke mně Trist obrátil zády, pořád k němu cítím záchvěv smutku. „Triste, co tvůj táta říkal, proč nás jdete pronásledovat?“

„Přestaň mluvit, beto!“ zaryčí alfa. Popravdě, svým chováním ze sebe jen dělá vinného. Můj táta zavrtí hlavou a to je pro alfu zřejmě poslední kapka. Vrhne se kupředu k mému otci, a ve stejnou chvíli mého tátu zezadu popadnou čtyři válečníci a drží ho na místě.

Vidím, co se chystají udělat. A vidí to i Trist. Najednou se zdá, že změnil názor, a zařve na svého otce, ať přestane.

Než stihne dokřičet, jsem téměř na dosah k alfovi a vrhnu se na něj právě ve chvíli, kdy spouští ránu za ranou do tátovy tváře.

Podaří se mi ho od táty odstrčit, ale v ten moment alfa zařve rozkaz a muži, kteří ještě před chvílí tátu drželi, ho teď začnou bít. Čtyři vlci proti jednomu.

„TATI, TO STAČÍ!“ zařve Trist, ale opět to dopadne na hluché uši. Jen pár vteřin předtím, než moje pěst dopadne na alfovu tvář, mě od něj odtrhnou další jeho pošahaní válečníci. A než stačím vůbec mrknout, popadne mě pod krkem do smrtícího sevření. Bude mu stačit jediné škubnutí zápěstím a stane se ze mě mrtvý vlk.

„Pusť mýho tátu, to mě chceš, ne jeho!“ Nevím, proč se s ním snažím vůbec domluvit, když už vím, že je to zbytečné, a zlý smích, který proklouzne přes jeho rty, mi dává jen za pravdu. Podívám se dolů na tátu, ale už vůbec nedokážu rozeznat jeho obličej.

Na místě tátovy láskyplné a usměvavé tváře je teď pohmožděný, zkrvavený a rozbitý obraz, na který, jak vím, už nikdy v životě nezapomenu. Je tady jenom kvůli mně. Celé je to moje vina.

„TATI!“ zařvu. Začnu sebou házet ve snaze vymanit se z jeho stisku, ale čím víc se snažím osvobodit, tím víc jeho sevření sílí. Ale bez boje nepůjdu k zemi. A už vůbec tu nebudu kurva jen tak stát a dívat se, jak mi zabíjejí tátu, zatímco já neudělám vůbec nic.

Zaslechnu šustění přicházející ze stromů a ven se vyřítí další jeho válečníci, včetně pár tváří, které jsem nikdy předtím neviděl. Vážně, jsme na to dva, kolik posraných vlků si myslí, že je potřeba na to nás vyřídit?

Nějak se mi podaří pořádně kopnout alfu do jeho rodinných klenotů. Jeho sevření trochu povolí, zrovna dost na to, abych se vysmekl z jeho ruky a zasadil mu do obličeje tu nejtvrdší ránu svýho života. Padne dozadu, díky čemuž se můžu otočit a vrhnout se přímo na muže, kteří stále útočí na mého tátu.

„Kaelene... Nebojuj s nimi... Udělej, co musíš... Abys přežil... Abys utekl... Miluju tě... Synu.“ Spojení od mého táty mnou projede a nechá mě nehybně stát. Vím, že bez ohledu na to, co teď udělám, nebo jak moc bych si přál něco jiného, tak vím, že tohle jsou ta poslední slova, která od svého táty kdy uslyším. Pokusím se s ním spojit zpátky, ale spojení je přerušené a já vím, že je pryč.

„TATI!“ zařvu, zatímco se ze mě vyderou vzlyky. Není tu ale žádná odpověď, ani on se nehýbe. Přísahal jsem, že odsud vyvázneme spolu, nebo půjdeme k zemi oba, a já mám v úmyslu se toho plánu držet.

„VY ZKURVENÝ PARCHANTI!“ zaryčím. Krev bety mnou proudí tak silně jako nikdy předtím. Vrhu se na alfu, ale jeho přisluhovači mě zadrží a on mě znovu chytí pod krkem. Právě teď, v tuhle chvíli, je mi úplně u prdele, jestli mě vyřídí.

„Udělej to, alfo!“ Vyplyvnu ta slova a jako odměnu dostanu ďábelský úsměv, který jsem na jeho tváři nikdy předtím neviděl. Cítím, jak se jeho stisk zpevňuje. Ani se neobtěžuju s ním bojovat, jsem rád, že můžu jít.

Raději odejdu se svým tátou, než abych tady zůstal s těmito parchanty. Jen si přeju vědět, že Lylah bude v pořádku. On dál svírá hrdlo, a já začínám mít pocit, že mi otékají oči. Cítím, jak mi buší tep někde za očima. Začínám se potit a srdce se mi začíná zpomalovat.

To všechno proto, že jsem gay. To všechno proto, že jsem se nechtěl podřídit vůli alfy. To všechno proto, že jsme se s tátou chtěli od nich osvobodit. Můj svět začíná pomalu blednout, ale alfův smích mi dál bubnuje do ušních bubínků.

„Tati, přestaň!“ zařve Trist, ale je to už příliš málo a příliš pozdě. „Kaelene, je mi to tak líto!“ Podívá se na mě a konečně... konečně ho poprvé po věčnosti vidím. Vidím svého nejlepšího kamaráda Trista a vidím ten zoufalý, zlomený výraz rozlévající se po jeho tváři.

„To je v pořádku, zlato,“ zasměju se na něj. Na malou chviličku se na mě usměje, než ho ode mě dva válečníci odtrhnou. Naposledy pohlédnu na tátovo bezvládné tělo ležící na zemi, než zavřu oči a připravím se uvítat smrt... Konečně budu svobodný...

„SUNDEJ TY SVOJE ZASRANÝ PRACKY Z MÝHO PARTNERA, NEBO TI KURVA VYRVU HRDLO!“