Vůbec jsem netušila, co dělat. Chtěla jsem utéct a křičet, ale nemohla jsem se pohnout. Bylo by lepší nebo horší přistihnout je přímo při činu?

Chtěla jsem slyšet jeho vysvětlení, jak mi to mohl udělat.

Chtěla jsem, aby cítil vinu, aby mi pomohla utlumit můj hněv. Chtěla jsem, aby cítil lítost, aby to zklidnilo mou zradu. Chtěla jsem vysvětlení, které by smylo ten šok a bolest.

Než jsem se stihla rozhodnout, otočil se, aby si vytáhl kalhoty, a uviděl mě.

Uviděli mě oba.

Ztuhl a vyslovil mé jméno; ona se na mě jen líně uculila.

A já utekla.

- - - - -

„Elaro, sakra, Elaro.“

Běžel za mnou, zatímco jsem za sebou práskla dveřmi naší ložnice a zalezla pod peřinu.

„Elaro.“ Rozrazil dveře, zatímco se mi po tvářích kutálely slzy.

Nemohla jsem myslet, nemohla jsem nic zpracovat. Jen jsem cítila. A všechno, co jsem cítila, bylo špatně.

Postel se prohnula, jak si vedle mě sedl a položil mi ruku na záda.

„Já – já,“ začal, „nevím, co říct.“

Čekala jsem, až bude pokračovat. I když jsem chtěla křičet a nadávat, chtěla jsem, aby on byl ten, kdo bude prosit o odpuštění. Potřebovala jsem jeho vysvětlení, aby bylo všechno zase v pořádku.

Těžké teplo jeho ruky mě po několika tichých okamžicích úplně opustilo.

„Promluvíme si, až se uklidníš.“ Povzdechl si a já znovu cítila pohyb postele.

On mě snad nehodlal nechat o samotě? Nebo ano?

Odpovědí mi byl zvuk otevíraných a zavíraných dveří.

Díra v mé hrudi se ještě víc rozšklebila a já nemohla dýchat.

Ale on se nevrátil.

_ _ _ _ _

Nevím, kdy jsem usnula, ale když jsem se probudila, ležel v posteli vedle mě. Pocítila jsem nával úlevy, i když jsem si nebyla jistá proč. Prostě jsem se přitiskla k jeho širokým zádům a nechala jeho silné teplo, aby mě konečně zase ukolébalo do hlubokého spánku.

_ _ _ _ _

Byl vzhůru dřív než já. Tupé bušení v mé hrudi hrozilo, že se znovu roztrhne. Ale on se vrátil. Kvůli mně.

Hupsla jsem do sprchy a projela si vlasy kartáčem; mé světle zelené oči vypadaly ještě jasnější v kontrastu s tím, jak byly zarudlé. Zamračila jsem se na svůj odraz v zrcadle – nešlo skrýt, co jsem dělala celé včerejšek a celou noc.

Šla jsem za zvuky tlumeného hovoru do snídaňové místnosti. U dveří jsem zaváhala a sevřel se mi žaludek. Rychle jsem prošla kolem otevřených dveří v naději, že si mě nikdo nevšimne.

„Elaro, zlato?“ Zastavila jsem se uprostřed kroku a pokusila se uvolnit zaťaté pěsti.

Zůstala jsem stát ve dveřích; v žádném případě jsem si nehodlala sednout k té mrše.

Luna Vespera a Lysandra vypadaly jako ztělesnění klidu. Seděly tam u snídaně jen samy dvě.

„Omlouvám se, nemůžu se k vám přidat.“ Vynutila jsem si úsměv a doufala, že působí upřímně. „Mám –“

„Ach, tvůj termín, ano.“ Luna Vespera se na mě usmála.

Ach, úplně jsem zapomněla, že jsem objednaná k lékaři.

Přikývla jsem a otočila se, aniž bych na Lysandru byť jen pohlédla. Věděla jsem, že by to byla moje zkáza. Prostupoval mnou vztek, ta její drzost sedět si tady v mém domě po tom, co dělala s mým druhem.

Cestou na kliniku smečky jsem se nemohla soustředit na nic jiného než na svůj hněv.

Obemknuly mě dvě velké ruce, což mě na moment omráčilo, než mě zahalila jeho známá vůně.

„Pojď sem.“ Vtáhl mě do prázdné místnosti a zamkl za námi dveře.

Nemohla jsem se přestat třást. Do očí mi vhrkly horké slzy.

„Proč?“ vyhrkla jsem na něj dřív, než stačil promluvit.

Zavrtěla jsem hlavou a slzy mi stékaly po tváři. Neotírala jsem si je; chtěla jsem, aby viděl, co způsobil.

„Já, no.“ Promnul si zátylek; málokdy se mu nedostávalo slov. „Takhle se to nemělo stát. Nemělo. Moc mě to mrzí. Tohle si nezasloužíš.“ Přibil mě k místu svýma čokoládově hnědýma očima.

Žaludek se mi navzdory mně samé zachvěl. „Chci, aby odešla,“ vyžádala jsem si.

„Elaro,“ vydechl, „to nemůžu.“

„Můžeš. Může přijít na tvou oslavu, ale nesmí tady bydlet.“ Nasadila jsem hlas Luny, který jsem si procvičovala. Předpokládala jsem, že proto tu byla dnes ráno; bydlela v pokoji pro hosty v domě smečky.

„Dobře.“ Sklonil hlavu a pak se svými ústy přiblížil k mým.

Zastavil se, když se jeho rty téměř dotkly mých. Zatajil se mi dech a prostoupila mnou touha. Jeho polibek byl zdrženlivý, a přesto hladový, a on si mě přitáhl k sobě. Zahalily mě jiskry a teplo svazku druhů. V jeho náruči jsem úplně roztála. Nepamatovala jsem si, kdy mě naposledy takhle políbil mimo naše intimní chvíle, pokud vůbec někdy.

Odtáhl se a já si přiložila ruku k nateklým rtům. Účinek, který na mě stále měl, mi motal hlavu.

„A co teď?“ vydechla jsem.

Projel si rukou své tmavé vlasy. „Omlouvám se, já ani nevím. To všechno, co se děje... prostě se necítím ve své kůži.“

Nebylo to zrovna vysvětlení, ale chtěla jsem mu věřit.

*Elaro, jdeš ještě na tu prohlídku?* – ozval se mi v mysli hlas lékařky skrze telepatické pouto.

„Musím jít.“ Odmlčela jsem se a zkoumavě si ho prohlédla. „Na prohlídku. Promluvíme si později.“

Přikývl a zastrčil mi pramen vlasů za ucho; při jeho doteku jsem úplně tála.

„Promiň, nebylo to k tobě fér,“ zašeptal a já přikývla, bojujíc s dalšími slzami.

„Odpouštím ti.“

Ta slova mi zněla v ústech cize. Nevěděla jsem, jestli mě o odpuštění vůbec žádal. Chtěla jsem víc dolézání, ale ještě víc jsem ho nechtěla ztratit.

Mou celoživotní lásku, která mi byla osudem určena.

Tohle byla jen chyba, přes kterou se přeneseme. Posílí nás to a naše láska bude intenzivnější.

S tou bolestí se vyrovnám. Jiná možnost nebyla.

- - - - -

„Takže, Luno.“ Lékařka ve středních letech, která vždy působila vesele a plná energie, seděla naproti u svého stolu. „Tedy, Elaro, promiň.“ Usmála se na mě.

Ten titul jsem milovala; naplňoval mě pýchou. Pomáhat chránit smečku, kterou jsem milovala, ve které jsem vyrostla po boku muže, o kterém jsem vždycky snila, ale nemyslela si, že ho někdy získám.

Ten titul mi dával pocit jistoty způsobem, který jsem si až do včerejška neuvědomovala...

„To je v pořádku, doktorko Liorah.“ Usmála jsem se na ni. „Brzy si na to budu muset zvyknout.“

„Velmi brzy.“ Přikývla, oči jí zajiskřily, a pak se zahleděla do mých záznamů.

Oči se jí mírně rozšířily, než se jí na tvář vrátil úsměv. „Velmi brzy tě budou oslovovat ještě jinak.“

Svraštila jsem obočí. „Jak?“

„Gratuluji, Luno. Budeš matkou.“

Zůstala jsem úplně opařená, jak mi to začalo docházet.

Podívala jsem se na své břicho a vybuchla smíchy. Chtěla jsem to, oba jsme to chtěli, a konečně se to děje.

Miminko, budeme mít miminko.

Pohladila jsem si břicho. Je tam miminko.

Teď mě v očích štípaly slzy z úplně jiného důvodu.

„Vážně?“ zeptala jsem se.

„Ano.“ Její úsměv se ještě rozšířil. „Jsi jen v několika týdnech. Řekla bych tak v pátém nebo šestém; proto se to minule ještě neukázalo, muselo k tomu dojít jen pár dní předtím,“ přemítala. „Chci, abys přišla příští týden, a uděláme pořádný ultrazvuk, třeba i s Kaelenem. Platí?“

Přikývla jsem; nemohla jsem zastavit svůj úsměv, i když mě z něj už začínaly bolet tváře. „Děkuji.“ Prostupovala mnou čistá radost.

Všechno bylo zase v pořádku, víc než v pořádku.

Bylo to dokonalé.

- - - - -

Cestou z kliniky jsem si k srdci tiskla papíry potvrzující mé těhotenství. Nechtěla jsem nic jiného než mu to říct; byl by to ten nejdokonalejší dárek k narozeninám. I když je má až zítra, oslava je už dnes večer, a usoudila jsem, že je to dostatečně blízko.

Když jsem vešla do hlavního domu, atmosféra byla úplně jiná, než když jsem odcházela. Vzduch byl jako elektrizovaný a všude pobíhali lidé. Omegy s vázami a drobným občerstvením spěchaly sem a tam, aniž by cokoli upustily.

Nechápala jsem to – všechno už bylo připravené a o všem se rozhodlo před týdny.

Luna Vespera do mě málem vrazila, nebo možná já do ní.

„Och,“ oči se jí rozšířily, když mě uviděla. Zastrčila jsem papíry do kapsy. „Máme změnu; jsem ráda, že jsi tady.“

To mě překvapilo. Zdálo se, že věci plánuje nejraději sama s tím, že jí to trvá mnohem méně času, než když jsem do toho zapojená já.

„Co můžu udělat?“ Můj úsměv byl upřímný. Byla jsem ráda, že mě potřebuje.

„Řekla jsem omegám, aby v jídelně znovu prostřely stoly. Teď ji znovu uklízejí, ale potřebuju, abys na ně dohlédla a zajistila, že to udělají správně. Dokonale.“ Podala mi desky s připnutými vzorky barev.

„Měníme všechno?“ zeptala jsem se a podívala se na vzorky, které byly úplně jiné než ty, které jsme schválily před týdny.

„Ano, přijede princ.“ Mávla rukou, čímž mě propustila.

Musela jsem potlačit smích. Princ?

„Jak to myslíte?“

„Nedávala jsi při učení pozor, Elaraminto?“ Její hnědé oči se zabodly do mých. V duchu jsem sebou trhla, když použila mé celé jméno.

„Dávala, a královská rodina přišla o moc už před stoletím,“ namítla jsem.

Povzdychla si a stiskla si kořen nosu, jako bych jí způsobovala bolest hlavy.

„O skutečnou moc sice nepřišli, to máš pravdu. Ale stále je to vůdce našeho teritoria; mluví za nás. Jsou stále mocní, přirozeně mocní, a my je i pokrevní linii, ze které pocházejí, respektujeme,“ vydechla. „Alfa Vandrak, princ, nás informoval, že se dnes večer zúčastní. Viděla jsem ho jen jednou. Samozřejmě je zván na všechny naše akce, ale buď odmítne, nebo za sebe někoho pošle.“

Přikývla jsem, i když jsem to pořád nechápala. Pokud nad námi nemá skutečnou moc, proč se obtěžovat se všemi těmi změnami a – proboha – s tím luxusním porcelánem, ze kterého jsem minule určitě pár kousků rozbila.

„Kdybys měla nějaké otázky, spoj se se mnou telepaticky; musí to být dokonalé.“ Otočila se a odešla, podpatky jí klapaly o podlahu.

Povzdychla jsem si a prohlédla si všechny změny; aspoň nebudu muset rovnat příbory a můžu to jen dirigovat. To mi aspoň pomůže nemyslet na vzpomínku na Lysandřiny vypracované nohy obemknuté kolem mého druha.

Znovu se ve mně ozval vztek. To už je minulost. Sice nedávná, ale budu se soustředit na budoucnost. Pohladila jsem kapsu s potvrzením od lékařky a usmála se na své ploché břicho. Budoucnost, tohle miminko, bylo teď to jediné, na čem záleželo.

- - - - -

Odpoledne se vleklo a zároveň uteklo, ani jsem nevěděla jak.

Za vysokými okny jídelny se začalo stmívat a já zívla a proklínala se, že jsem se nezeptala, jestli můžu pít kávu. Ve filmech jsem to viděla často, ale nebyla jsem si jistá, jak to ovlivňuje nás vlky.

„Elaro, co tu ještě děláš?“ vklouzla dovnitř Luna Vespera, vlasy i make-up měla už dokonalé na dnešní večer, i když se ještě nepřevlékla.

„Právě končím. Zbývá už jen pár květinových dekorací na menší stoly.“

„To udělám já; běž se připravit. Brzy to začne.“ Vzala mi z ruky desky a já ji nechala. Kdybych odešla dřív, než to bylo hotové, měla bych z toho problém. Ať jsem udělala cokoli, bylo to špatně, a já se s tím smířila.

Za pár měsíců budu Lunou a doufala jsem, že mě její sevření konečně pustí.

Výrazně.

Doufala jsem.