Po rychlé sprše jsem si oblékla stříbrné šaty až na zem, které dokonale obepínaly mé tělo. Byla to Kaelenova oblíbená barva a dlouho jsem váhala, zda si je vzít. Nechala jsem si i pár dalších z věšáku, které mi na tuto událost poslala Luna Vespera, ale dnes večer jsem chtěla být vidět. Ramínka byla tenká a záda hluboce vykrojená. Připadalo mi to skoro až moc a prala jsem se s tím, kým jsem a kým chci být.

Ozvalo se jemné zaklepání na dveře a srdce se mi rozbušilo. Sáhla jsem po černé dárkové krabičce, do které jsem dala výsledky těhotenského testu.

„Můžu dál?“ Z druhé strany se ozval hlas ještě známější než Kaelenův a já otevřela dveře své matce.

„Och, Elaro.“ Prohlédla si mě. „Vypadáš úžasně.“

„Pojď dál.“ Usmála jsem se na ni.

„Říkala jsem si, že bys mohla potřebovat pomoc, když je Lyra pryč,“ nabídla se a pokynula mi, abych se posadila ke kosmetickému stolku.

Lyra je moje nejlepší kamarádka už od základní školy a od té doby jsme nerozlučné. Její rodina jezdila každé léto na výlet, a i když jsem si moc přála, aby tu dnes byla, věděla jsem, jak moc pro ni jejich rodinné dovolené znamenají. Za pár týdnů bude stejně zpátky a já jí všechno povím. Podívala jsem se na své břicho a usmála se.

Ale Kaelen bude ten první, komu to řeknu, dokonce dřív než mámě, i když jsem to s každou uplynulou vteřinou chtěla vykřičet do světa.

„Děkuji.“ Posadila jsem se a máma se pustila do mých vlasů, zatímco já se snažila nehýbat a nanést si oční linky a třpytivé stíny, které ladily k mým šatům. Nikdy mi to nešlo tak dobře jako Lyře, ale dnes večer šlo stejně o Kaelena; pochybovala jsem, že by někdo zkoumal mé stíny.

„Hotovo.“ Máma mi prokartáčovala lokny, které vytvořila. Moje vlasy byly přirozeně mírně vlnité, ale tyhle jemné kadeře mému vzhledu něco dodaly.

„Ještě jedna věc.“ Otevřela sametovou krabičku, kterou držela. „Vím, že jsi říkala, že dnes večer jde o Kaelena, ale jsi tak blízko k tomu, stát se Lunou. Já jen... táta i já jsme na tebe tak hrdí.“

Otevřela krabičku a vyndala hřeben do vlasů z bílého zlata, posázený diamanty a safíry.

„Babiččin.“ Natáhla jsem ruku, abych se ho dotkla, ale pak jsem se zastavila.

„Ano.“ Přikývla. „A teď je tvůj.“

Dívala jsem se do zrcadla, jak mi tou rodinnou památkou připíná pár kadeří za ucho.

„Naprosto nádherné.“ Opřela si hlavu o mé rameno a pak mě políbila na spánek.

„Děkuji.“ Přitiskla jsem se k ní.

„A teď už musíme jít, přijdeme pozdě, a nemůžeme dopustit, aby se družka oslavence objevila až po začátku,“ řekla a zněla přitom víc jako Luna Vespera než jako ona sama.

Stoupla jsem si a ze skříně vzala tenký šál. Zakryl mi holé paže a část odhalených zad, takže jsem se v šatech cítila lépe.

„Uvidíme se tam.“ Odešla do jídelny, zatímco já jsem se měla setkat s Kaelenem a jeho rodiči v pracovně jeho otce.

- - - - -

„Vypadáš krásně.“ Kaelen si mě zavěsil do paže. „Na budoucí Lunu ale ukazuješ trochu moc kůže,“ zamumlal, ale neznělo to jako kompliment. Spíš mě káral za šaty, které jsem si ani sama nekoupila.

„Myslela jsem –“ Ani jsem nevěděla, co říct. Myslela jsem, že hraju roli krásné Luny; myslela jsem, že ocení, jak jsem se pro něj vystrojila, ale očividně jsem vybrala špatně.

„Je hranice mezi laciností a elegancí.“ Otřel se rty o mé ucho a já se pod tím dotekem zachvěla, snažíc se přehlušit bolest a zmatek, které jsem cítila.

Vešli jsme do jídelny následováni jeho rodiči. Všichni vstali a tleskali svému budoucímu Alfovi.

Cítila jsem nával hrdosti, že ho doprovázím, když jsme procházeli kolem řad kulatých stolů až k dlouhému stolu pro vysoce postavené členy a čestné hosty.

Chtěla jsem si sednout po jeho pravici.

„Poposedni si o jedno,“ zašeptal.

„Cože?“ Tohle bylo místo, kde jsem vždycky seděla.

„Přijede princ.“ Odsunul židli a já vstala a posunula se o jedno místo dál.

Sáhla jsem po sklenici šampaňského, ale pak jsem ruku stáhla, připomínajíc si, že je ve mně miminko, naše miminko.

Následovaly projevy a místo mezi námi bylo stále prázdné, ale on mě nepožádal, abych se vrátila k němu. Byla jsem ztracená v myšlenkách, když všichni vstali. Ani jsem si toho nevšimla, dokud na mě Luna Vespera nehodila přísný pohled a nezašeptala mé jméno.

Aha.

Chvíli jsem postála, než si na místo mezi námi sedl nějaký muž. Podíval se na mě a já zdvořile přikývla, dívajíc se přes něj na Kaelena.

K našemu stolu přicházela Lysandra a všechny oči byly upřené na ni.

Včetně těch jeho.

Muž vedle mě možná něco řekl, ale já ho neslyšela. Viděla jsem jen ji, jak si to kráčí v přiléhavých černých šatech, které se při každém kroku vlnily. Byly bez ramínek a rty měla namalované nejtmavším odstínem červené.

Oslovila muže vedle mě a pak se usmála na mě, až se jí blýskly ty její zářivě bílé zuby. Věnovala jsem jí ušklíbek, který vypadal jako úsměv, vědoma si toho, co mám položené na stole před sebou v té malé černé dárkové krabičce, která jí ten úsměv z tváře brzy vymaže.

„Budoucí Luna je pastvou pro oči,“ pokývl muž vedle mě směrem k Lysandře, když procházela kolem.

„Ona není budoucí Luna.“ Sevřela jsem vidličku příliš pevně.

„Och, já –“

„Tou jsem já.“ Probodla jsem ho pohledem. Jeho světle modré oči se na moment rozšířily, než se na mě upřeně zadívaly a zkoumaly mou tvář.

„Nechtěl jsem vás urazit.“

Pak už jsem ho nevnímala; má pozornost se upnula k místu, kde se Lysandra nakláněla nad stůl, aby něco pošeptala mému druhovi. Kaelenovy oči se rozšířily a on se odtáhl, ale na rtech mu pohrával úsměv.

Co to sakra dělá? Věděl, jak se kvůli tomu budu cítit. Chtěla jsem se s ním spojit telepaticky, když vtom ten cizinec vedle mě znovu promluvil.

„Tohle jsem vždycky nesnášel. Působí to tak formálně, nuceně.“

„A co byste preferoval vy?“ zeptala jsem se ho, aniž bych odtrhla oči od Kaelena.

„Něco malého, intimního, s lidmi, se kterými jsem skutečně rád.“

Přikývla jsem. „To zní jako sakra dobrý nápad, jen se nehodí pro vysoce postavené členy a jejich potřebu se předvádět. A co by pak dělaly Luny? Pravděpodobně by umřely nudou,“ přemítala jsem a muž vedle mě se rozesmál. Jeho smích zaduněl místností a upoutal pozornost Kaelena i jeho rodičů.

Usmívala jsem se na ně na všechny.

Lysandra se od stolu konečně vzdálila, jen aby ho obešla a sedla si ke Kaelenovi z druhé strany. Lidé se dokonce rozestoupili, aby jí Kaelen mohl přisunout židli.

Vztek ve mně vzkypěl. Bylo to něco hmatatelného, čeho jsem se mohla chytit.

Jak si to dovoluje? Na co Kaelen myslí? Vím, že chtěl být zdvořilý, ale tohle už překročilo hranici.

- - - - -

Přisunula jsem se k němu, jakmile ten muž odešel s omluvou Kaelenovi a jeho rodičům. Poté, co odešel, se většina ostatních v místnosti také vytratila; zůstali jen vysoce postavení členové a pár opozdilců, včetně mých rodičů.

Lysandra se na Kaelena usmívala tak upřímně, že jsem neměla chuť na nic jiného než jí ten úsměv z tváře smazat. Věděla jsem, že bych se o tuhle novinu s ním měla podělit s radostí, ale tohle byla až příliš dokonalá příležitost, než abych ji promeškala.

Moje zlomyslnost a radost si dnes večer výjimečně notovaly.

„Tvůj dárek.“ S úsměvem jsem mu ho přisunula. „Chtěla jsem ti ho dát dřív, ale...“ pokrčila jsem rameny a kousla se do spodního rtu.

Podíval se na mě, ve tváři jasnou zvědavost, když otevíral krabičku a vytahoval papír. V břiše se mi rozletěli motýli, jak to četl. Nemohla jsem se dočkat jeho reakce.

Tohle bylo něco, co jsme oba chtěli, ale až doteď se to nedařilo. Přišlo to v ten nejdokonalejší čas. Měsíční bohyně nás požehnala dítětem měsíce předtím, než jsme měli převzít smečku, a zajistila tak linii Alfy.

„Elaro?“ Podíval se na mě. V jeho očích se na okamžik mihl záblesk bolesti, než zatnul čelist. „Přál bych si, abychom to udělali v soukromí.“

Žaludek se mi sevřel. Záleželo na tom? Nikdo jiný to nevěděl; on to ani neoznámil.

„Já, Kaelen Kross, budoucí Alfa teritoria Azure-Crest, tě, Elaro, tedy Elaraminto Balfour, odmítám jako svou družku a budoucí Lunu.“

Jeho slovům jsem nerozuměla, ale mé tělo ano.

Bolest mi projela tělem, jak jsem cítila, jak se naše pouto začíná trhat. Nemohla jsem dýchat. Místo krve mi v žilách začal proudit oheň.

Přísahám, že tohle byl konec. Že na to zemřu. Vidění se mi rozmazalo a pak všechno zčernalo.

Rozhořčené výkřiky a teplé, známé ruce mě zvedly. Zamrkala jsem a uviděla, že mě odnášejí od stolu.

Poslední věc, kterou jsem viděla, než jsem znovu upadla do mučivé temnoty, byla Lysandra, jak utěšuje mého druha v jeho bolesti.