Bolest polevila, i když jen nepatrně.

Byla jsem schopná začít myslet a cítit i něco jiného než tu mučivou trýzeň, která mi pulzovala tělem.

První myšlenka ve mně vyvolala vlny hrůzy. Je miminko v pořádku? Nebylo možné, aby to přežilo. Palčivou bolest nahradila agónie. Nemohla jsem přijít i o ně, bylo to mé poslední pouto ke Kaelenovi, k životu, který jsem stále tak zoufale chtěla.

Otevřela jsem oči a uviděla, že jsem zpátky ve svém pokoji, ve svém dětském pokoji v domě rodičů. Do očí mi vhrkla čerstvá vlna slz; byla jsem zpátky tady a ne v pokoji, který jsem sdílela s Kaelenem v hlavním sídle. Doufala jsem, že to byl jen zlý sen, ale tohle působilo definitivně.

„Zlato?“ Vešla máma s vodou a pomohla mi se posadit.

V krku jsem měla sucho a celou sklenici jsem vypila na ex.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se; mluvení bolelo.

„Skoro dva dny.“

První, co mě napadlo, bylo, že jsem promeškala jeho narozeniny. Nesnášela jsem se za to, že na něj stále myslím dřív než na sebe. Ale dělala jsem to tak vždycky, už od té doby, co si mě vůbec všiml.

„Chce s tebou mluvit, až na to budeš připravená.“ Přikývla jsem; každá část mé bytosti stále prahla po něm a jeho objetí.

Určitě si to rozmyslel – to byla jediná věc, která mě dostala z postele do sprchy. Projela jsem si vlasy hřebenem, ale nic nespravilo ty kruhy pod mýma zarudlýma, oteklýma očima.

Dobře, měl by mě takhle vidět.

Odhodlaně jsem šla do jeho pracovny, nebo spíš do pracovny jeho otce, kterou dnes používal. Zaklepala jsem a vešla, aniž bych čekala na odpověď.

Kaelen seděl za stolem a vypadal překvapeně, že mě vidí. Potěšilo mě, že vypadal zdrchaně, i když ani zdaleka ne tak jako já.

„Elaro,“ vydechl a pokynul mi, abych se posadila. Nemohla jsem z jeho výrazu nic vyčíst. Tvář měl napjatou a oči tvrdé, vůbec ne jako ty jemné tmavě hnědé oči, které jsem vídala, když se na mě díval dřív.

Zůstala jsem stát za prázdnou židlí. Brada mi vyjela dopředu. Nemluvila jsem. Bylo to na něm.

„Mrzí mě, jak se to stalo. Postavila jsi mě do velmi špatné situace, ale takhle se to udělat nemělo. Měl jsem si s tebou promluvit až po té oslavě.“ Projel si rukou po tváři a mně se rozbušilo srdce.

„Zpanikařil jsem, ale teď, když jsme v klidu,“ podíval se na mě, „potřebuju, abys to dokončila.“

Naklonila jsem hlavu. Nerozuměla jsem.

„Elaro, potřebuju, abys přijala mé odmítnutí, abychom se mohli pohnout dál. My oba.“

Vzduch ze mě vyprchal a já bojovala o to, abych zůstala stát. Sevření židle zesílilo.

„Můžeš v téhle smečce zůstat; tvé věci už se balí a budou poslány k tvým rodičům, aby to pro tebe bylo snazší.“

V uších mi zvonilo a neslyšela jsem nic než šum vlastní krve.

„Elaro?“ zněl zdaleka.

„Já, Elaraminta Balfour, přijímám tvé odmítnutí být tvou družkou a tvou budoucí Lunou teritoria Azure-Crest.“ Poslední kousek mého já se roztříštil.

Nějakým způsobem jsem se přinutila odejít od něj, aniž bych prosila, aniž bych pokládala ty otázky, které se mi honily hlavou.

A co miminko? Proč? Proč?

Nevnímala jsem nikoho, kolem koho jsem procházela, když jsem běžela na kliniku. Běh byl pro Lunu neobvyklý, ale já už Lunou nebudu, tak co na tom záleží.

Ignorovala jsem sestru na recepci a vtrhla do ordinace doktorky Liorah.

„Je miminko v pořádku? Musím to vědět,“ vyhrkla jsem.

Když mě viděla v tomhle stavu, oči jí změkly; musela to vědět.

- - - - -

Miminko bylo v pořádku. Já sice ne, ale aspoň něco.

- - - - -

Díkybohu nikdo nebyl doma. Zalezla jsem do postele v domě, kde jsem žila, než si mě Kaelen nárokoval jako svou družku. Teď, několik měsíců předtím, než jsem se měla stát jeho Lunou, jsem byla zpátky, se zlomeným srdcem a zmatená.

Trvalo to možná hodiny nebo dny, než se ke mně máma dostala.

„Zlatíčko, vím, že je to těžké. Tvůj otec i já si tu bolest nedokážeme ani představit, ale musíme si promluvit.“ Posadila jsem se a ona přede mě položila tác s jídlem; polévku a tlusté krajíce domácího chleba.

Jedla jsem a pila jen kvůli dítěti. Sama jsem neměla žádnou chuť a nebýt jich, ochotně bych se nechala vyhladovět k smrti.

„Chceme vědět, co chceš dělat. Podpoříme tě, ať si vybereš cokoli.“ Její hlas byl jemný.

Táta vešel do pokoje a položil ruku na rameno mé matce, která si přisedla ke mně na postel.

„Jak to myslíš?“ Hlas jsem měla suchý a chraplavý, ale nepamatovala jsem si proč.

„Chceš tu zůstat, nebo třeba odjet na chvíli do města, do lidského města? Nebo bychom pro tebe mohli najít smečku, kam by ses dočasně přesunula. Tvoje teta by tvou společnost jen uvítala.“

Položila jsem si ruku na ploché břicho. „Nemůžu –“ hlas se mi zlomil.

I když by se mi moc líbilo utéct k tetě, kam jsem jezdívala v létě, odstěhovat se do města nebo jít na vysokou a předstírat, že se nic z toho nestalo, měla jsem příliš skutečnou připomínku toho, že se to stalo.

Kousla jsem se do rtu.

Část mě tu chtěla zůstat. To byla lež; velká část mě tu chtěla zůstat. Chtěla jsem se jim všem kulatit před očima. Chtěla jsem, aby Kaelen měl čas uvědomit si svou chybu a vzít mě zpátky.

Chtěla jsem zůstat, abych mu ukázala, o co přichází, a aby bylo všem v téhle zatracené smečce jasné, že nosím Alfovo dítě. Nebylo možné, aby mu to prošlo, až uvidí ten důkaz, který ve mně rostl.

„Zůstanu,“ řekla jsem a přikývla s nově nalezeným odhodláním. Budu bojovat za to, aby tohle dítě mělo otce. Budu za ně bojovat, i kdyby to byla věc, která Kaelena vyděsila k smrti.

Rodiče se na sebe podívali a pak zpátky na mě.

„Zlatíčko.“ Máma mi položila ruku na koleno. „Milujeme tě za to, jak jsi silná, ale to možná není ten nejlepší nápad.“ Vypadala nervózně.

„O co jde?“ zeptala jsem se a máma zavřela oči. Táta si mnul knír, což dělal vždycky, když byl nesvůj.

„Elaro,“ sklonila hlavu a mně v nitru začalo nepříjemně brnět. Tohle nemohlo být dobré.

„Prostě mi to řekněte.“ Lžíci jsem svírala smrtícím stiskem.

„Zdá se, no, slyšeli jsme to, ale samozřejmě, drby se šíří rychle –“

„Kaelen si chce vzít jinou Lunu,“ skočil jí do řeči táta.

Svět se se mnou zatočil a já vyběhla z pokoje do koupelny, kde jsem vyzvrátila to málo polévky a chleba, co jsem do sebe dokázala vpravit.

Toužila jsem po té temnotě, do které jsem upadla v noc, kdy mě odmítl. Stále jsem se cítila otupělá, ale ta otupělost začínala mít stále ostřejší hrany a já už nechtěla cítit vůbec nic.

Máma mi otřela obličej studenou žínkou a pomohla mi zpátky do postele. Pohled na ni a na tátu mě lámal víc než cokoli jiného.

- - - - -

Další den se objevila Luna Vespera. Byla jsem překvapená, ale zvědavá, co chce o svém synovi říct. Omluvu za to, že vychovali takového kreténa, bych docela ocenila.

Převlékla jsem se a stáhla si své dlouhé vlasy do rozcuchaného drdolu. Byla jsem příliš vyčerpaná na to, abych se zabývala zacuchanými prameny.

Sešla jsem dolů a posadila se k ní na pohovku, zatímco máma nám nalila čaj a pak odešla z místnosti. Sáhla jsem po šálku, jen abych měla co dělat s rukama.

„Elaro.“ Zamračila se a dívala se na mě s lítostí.

Nesnášela jsem to.

„Tohle jsem nečekala. Nikdo z nás. Přišla jsem ti říct, že mě i Harkona moc mrzí, že se to takhle seběhlo. Těšili jsme se, až se staneš Lunou, a rádi jsme tě tu měli.“ Nesnášela jsem, jak o mně mluví v minulém čase, jako by to už bylo definitivní, jako by se s tím už úplně smířili.

Nevěděla jsem, jestli jí ty řeči věřím, ale bylo hezké slyšet, že mou společnost měli rádi. Přikývla jsem a dívala se na hnědou tekutinu v šálku.

„Jsme ale rádi, že se rozhodl udělat správnou věc.“ Oči mi střelily k těm jejím hnědým, které byly stejné jako u jejího syna.

Jak to myslela?

„Vím, že ty to tak nevidíš, a to se dá čekat.“ Povzdychla si a usrkla čaje. „Ale budoucnost téhle smečky je důležitá, linie Alfy ještě víc. Ta situace není ideální, ale jsme rádi, že si pro své dítě vybral rodinu.“ Podívala se na mě.

Byla jsem úplně ztracená. Řekl jim Kaelen o mém miminku, o našem miminku? Způsob, jakým to formulovala, nedával žádný smysl.

V mém nitru se zažehl malý plamínek naděje. Chtěl snad Kaelen dát dítě na první místo? Vybral si dítě, i když si nevybral mě? To by muselo stačit. Stačilo by to, kdyby to znamenalo, že s ním stále můžu být.

„Takže mě teď čeká příprava oslavy narození dítěte a ceremoniál pro novou Lunu.“ Zavrtěla hlavou, jako by to nebyl její splněný sen.

„Vy o tom víte?“ zeptala jsem se, položila si ruku na břicho a potlačovala úsměv. Ona už pro nás plánuje oslavu.

„Kaelen a Lysandra se s námi právě podělili o tu novinu.“ Znovu na mě hodila ten litostivý pohled.

„Cože?“ Vytřeštila jsem na ni oči.

Prostoupil mnou ledový děs a nadobro udusil ten plamínek naděje.

„Ty jsi to věděla, že? Lysandra je asi ve třetím týdnu těhotenství, skoro už měsíc.“

Myslela jsem, že už mě nic víc nemůže šokovat. Ale bylo to tady.

„Takže i když se nám nelíbí, jak k tomu došlo, vážně ne, jsme na našeho syna hrdí, že dělá správnou věc. Že učinil tohle těžké rozhodnutí, které ho bolelo víc, než tušíš, aby upřednostnil své dítě před kýmkoli jiným, i před sebou samým.“ Sotva jsem ji slyšela.

„Vypadněte.“ Našla jsem svůj hlas, čelist zaťatou.

Šok, který se jí zračil ve tváři, ve mně nevyvolal nic než drobný záchvěv uspokojení.

„Elaro, vím, že jsi rozrušená, ale –“

„Nebudu se opakovat.“ Vstala jsem a odešla z místnosti.

Myslela jsem, že už ve mně nezbyly žádné slzy. Sedla jsem si na schody, schoulila se do klubíčka a přemýšlela, jak mi někdo, kdo tvrdil, že mě miluje, mohl tohle udělat.

To, čím mě nechal projít, bych nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli, kdybych nějakého měla.

No, možná bych to přála Lysandře, ale to by bylo jen přání, aby se jí vrátilo to, co udělala mně. Ale co jsem mohla udělat Kaelenovi já, abych si tohle zasloužila?

Vždycky jsem věděla, že pro něj nejsem dost dobrá, ale on si mě nárokoval a já pak bláhově začala věřit, že jsem toho nároku hodna, že jsem hodna spojení, které určila Měsíční bohyně.

Ať jsem dělala cokoli, jak jsem se oblékala, nebo i kdybych se jim před očima kulatila jako velryba... nic by ho nepřimělo vzít mě zpátky.

Vybral si a rozhodl se pro život s někým jiným.

- - - - -

Řekla jsem rodičům svůj nový plán a oni souhlasili, že půjdou se mnou. Musela jsem tátu držet, aby nešel Kaelena zmlátit, když zjistil, že jsem těhotná, a máminy slzy mě uvrhly do dalšího zhroucení. Nesnášela jsem, že jim tohle dělám. Nesnášela jsem, že on to dělá.

To, co mělo být vzrušujícím obdobím – jejich první vnouče – bylo zničeno jeho odmítnutím. Věděla jsem, že ze smečky odejít nechtějí, ale také jsem věděla, že pro mě by udělali cokoli.

Tak jsme odešli.

Napsala jsem dopis Lyře a nechala jí ho ve schránce, a pak jsme s rodiči sbalili dům a vzali si pár věcí s sebou. Oni se jednou chtěli vrátit, ale já věděla, že já nikdy nemůžu.

-

Odmítl mě veřejně.

Vybral si jinou Lunu.

Podváděl mě víc než jen ten jedenkrát.

Ona s ním otěhotněla.

A já ho pořád milovala.

-

Za to jsem se nenáviděla ještě víc.

-

To nejhorší? Nemohla jsem si to odmítnutí vybrat sama. Nemohla jsem od jeho nevěry jen tak odejít. Byla jsem v podstatě vyhozena a ponížena.

A nebyl to jen on. Byli to i ostatní, kteří k tomu tak mlčky přihlíželi. Jeho budoucí Beta a Gama, které jsem považovala za přátele, ho nezastavili. Jeho rodiče ho nezastavili.

Nikdo.

Nebylo to jen jeho odmítnutí, co bolelo. Byla to skutečnost, že se ho nikdo ani nezeptal, co si to sakra myslí, že dělá.

Smutek vystřídal vztek, když jsem se naposledy podívala na místo, kde jsem vyrostla, na jediný domov, který jsem znala a který jsem měla ještě před týdnem osudem určeno vést.