(Alfa Vandrak)

Bylo na ní něco, co jsem nemohl pustit z hlavy. Nechápal jsem to. Podle toho, jak jsem se cítil, když jsem se na ni podíval, jsem si myslel, že by mohla být mou družkou. Nebylo to sice tak silné, jak jsem očekával, ale přesto mnohem silnější než cokoli, co jsem kdy cítil k někomu jinému.

Samozřejmě jsem si všiml její nevšední krásy, ale bylo v tom víc. Nebylo to jen těmi jejími havraními vlasy. Bylo to tím, jak jí padaly přes rameno; málem jsem se natáhl, abych zjistil, jestli jsou tak hebké, jak vypadají.

Bylo to víc než jen to, jak vypadaly její velké, světle zelené oči, když se na vteřinu střetly s mými. Byl to ten pocit, jako by se při tom střetu pohnul celý můj svět.

Zdálo se, že na ni nepůsobím – ne tak, jak působím na všechny ostatní. I když jsem svou královskou auru držel na uzdě, věděl jsem, že je pro ostatní vlky i lidi stále těžké ji ustát. Ona si mě snad ani nevšimla a dívala se skrze mě, bez ohledu na to, kolikrát jsem se pokusil navázat rozhovor.

Také se na mě nevrhala jako mnoho žen, které jsem potkal, dokonce i ty zadané. Nebyl jsem domýšlivý, ale řekl bych, že mé sebevědomí odpovídalo tomu, jak skvělý jsem byl v... no, ve všem.

Nemohl jsem si pomoct a musel jsem ji studovat. Způsob, jakým si kousala spodní ret, a jak se jí mírně svraštilo obočí, když se zamračila.

Jak je možné, že to necítila?

Když mi řekla, že je příští Lunou, myslel jsem, že žertuje. Ta klasicky krásná blondýna jako by si nárokovala pozornost budoucího Alfy – Korbyna, Kaelena, Koverna? Neměl jsem tušení a upřímně mi to bylo jedno.

I když jsem byl čestným hostem, na těchto akcích jsem jím byl vždycky. Byly to narozeniny toho chlapíka a jeho družka a budoucí Luna by měla vždy sedět vedle něj.

Chtěl jsem zůstat déle a zkusit ji znovu zapojit do rozhovoru, ale byl jsem odvolán na důležitou schůzku s jinou smečkou, která se mi už týdny vyhýbala.

To byla akce, které jsem se v první řadě ani nechtěl zúčastnit, a teď se mi nechtělo odcházet. Kvůli ní.

Ani nevím, proč jsem na tu oslavu vůbec šel. Byly to jen narozeniny budoucího Alfy středně velké smečky. Technicky spadali pod naši jurisdikci, i když královský titul byl spíše formální, ale na něco tak bezvýznamného bych za normálních okolností nikdy nepřijel.

Něco mi ale říkalo, abych jel, a říkal jsem si, jestli to nebylo kvůli ní.

Ale to nebylo možné, protože patřila jinému, a nezáleželo na tom, že na ni nemůžu přestat myslet. Patřila někomu jinému.

Musel jsem to vědět, i když už bylo pozdě. Musel jsem najít způsob, jak ji dostat z hlavy.

Takže jsem přijal pozvání na její ceremoniál uvedení do funkce Luny, kde měli převzít pozice Alfy a Luny současně. U srdce mě bodlo při pomyšlení, že se oficiálně stane jeho, ale ona už jí byla. Nosila jeho značku.

Musel jsem ji prostě vidět ještě jednou, abych svému vlkovi dokázal, že o nic nešlo, že to, co se ve mně probudilo, byl jen omyl, pravděpodobně z těch drinků, co jsem tu noc měl.

Musel jsem to prostě nechat za sebou. A k tomu jsem ji potřeboval vidět.

Myšlenky na ni mi zatemňovaly mysl, zatímco mě vezli zpět do teritoria Azure-Crest. Jak by chutnaly její plné rty, jak by působily její hebké vlasy zamotané v mé dlani, o čem přemýšlela, když svraštila obočí, co znamenal ten úsměv, který věnovala ostatním a který nepůsobil upřímně.

Na co jsem to myslel? Byla zadaná, měla se stát Lunou a já toužil po někom, kdo už patřil jinému a toho druhého přijal.

I když jsem kvůli tomu iracionálně žárlil na jiného muže – a žárlivost nebyl pocit, který bych znal.

- - - - -

„Alfo Harkone, Luno Vespero.“ Vzdal jsem úctu současnému Alfovi a Luně, i když se svého titulu měli za pár okamžiků vzdát.

„Alfo Vandraku.“ Oba mírně sklonili hlavy v náznaku úklony.

„Je to naprostá čest mít vás zde,“ rozplývala se Luna a tiskla se k paži svého druha.

„Omlouvám se, že jsem minule musel odejít tak brzy; něco se naskytlo.“

Alfa přikývl. „Samozřejmě, rozumíme. Vážíme si toho, že jste se kvůli tomu vrátil. Pokud budete mít později čas, jsem si jistý, že můj syn by s vámi rád promluvil o budoucích vztazích.“

„Uvidím, jestli se mi to podaří zařadit do programu.“

„Skvělé.“ Věnoval mi nucený úsměv. Bylo mi jedno, jestli si myslí, že se jich snažím zbavit. Snažil jsem se.

Přikývl jsem a otočil se. Chtěl jsem to mít za sebou. Nejlepším scénářem bylo, že to, co jsem cítil, byla jednorázová záležitost, ale v hloubi duše jsem věděl, že se to nestane. To, co jsem cítil, co jsem věděl, jen tak nezmizí. Pravděpodobně to jen zesílí, ale musel jsem to vědět.

- - - - -

Ceremoniál byl stejně nudný jako ty ostatní, kterým jsem se vždy vyhýbal.

Nový Alfa Kaelen přišel na pódium vedle svého otce. Rostlo ve mně napětí, když vyvolali Lunu.

Oči jsem měl upřené na druhou stranu pódia, odkud jsem předpokládal, že vyjde. Každá část mé bytosti se na to soustředila. Nevěděl jsem, jestli je to očekávání nebo děs; bál jsem se, že ty pocity zažiju znovu.

Musel jsem se toho střást, ale už jsem si představoval její půlnočně černé vlasy, které jako by odrážely samotné světlo při každém jejím pohybu. Toužil jsem po jejích jiskřivých zelených očích upřených na mě, i když to minule bylo jen na krátký okamžik.

Sakra, neměl jsem sem chodit.

Vnímal jsem jen matně, že oznámili Lunu, když k pódiu začala kráčet nějaká postava. Srdce se mi v očekávání, smíšeném s děsem, zastavilo.

Nevěděl jsem, jestli cítím úlevu nebo zmatek, když na pódium vyšla ta vysoká, dlouhonohá blondýna, o které jsem si minule myslel, že je budoucí Lunou. Měla vypouklé břicho a ruku si položila na své bílé šaty až na zem. Ničeho jiného jsem si na ní nevšiml. Vůbec nic pro mě neznamenala.

Lhala mi Elara – její jméno jsem zjistil hned po svém minulém odjezdu?

Na Kaelenových narozeninách sice vedle něj neseděla, ale ten večer z něj nespustila oči ani na vteřinu. Říkala, že je budoucí Lunou, ale nebyla možná do toho nového Alfy prostě jen zamilovaná? Možná to byla jeho bývalka, kterou odsunul stranou, když našel svou pravou družku. To se stávalo až příliš často.

Nedávalo to smysl, ale neznal jsem ji.

„Lysandra provází Kaelena životem déle než kdokoli jiný.“ Luna Vespera se usmála na blondýnu a svého syna. „Nejsou osudoví druhové, ale přesto jsou druhy.“

Cože?

„Jsme poctěni a nadšeni, že Lysandra kráčí v mých stopách jako Luna a že ona a dědic mého syna ponesou dál linii Krossových.“ Oči se jí zamžily; vypadalo to jako upřímné dojetí.

Tyhle věci byly vždycky tak zatraceně citové pro nic za nic.

„Synu.“ Alfa Harkon potřásl synovi rukou.

Zbytek jsem nevnímal. Slyšel jsem to už milionkrát.

Má pozornost se upínala na Kaelena a Lysandru. Nepřestávala se dotýkat svého břicha. Věděli jsme, že je těhotná, a v tuhle chvíli to vypadalo jako divadlo.

Zdálo se, že jsou do sebe zamilovaní, nebo aspoň pobláznění, ale u tak mladého Alfy bylo vzácné, aby si vzal vyvolenou družku. Já jsem převzal úřad Alfy v devatenácti, před pěti lety, a svou jsem nikdy nenašel. Má družka by mě udělala silnějším, udělala by smečku silnější, až ji najdu. Ale nikoho jsem k pomoci nepotřeboval. Měl jsem na to svou Betu a Gamu, dokud nedorazí.

Říkal jsem si, proč cítil potřebu vzít si vyvolenou družku místo toho, aby počkal na tu pravou. Ale hlavní myšlenka byla, jakou roli v tom všem hrála Elara, nebo jak si myslela, že hraje.

Formality se vlekly. Přísahám, že někteří z těch lidí prostě jen rádi poslouchali sami sebe.

Konečně, když už to natahovali dost dlouho, to skončilo a já se mohl vmísit do davu.

„Vmísit se“ bylo v mém případě zajímavé slovo. Většina lidí se mi vyhýbala. Všichni na mě zírali, ale udržovali si uctivý odstup. Věděl jsem, že část z toho měla co dělat s aurou, která ze mě vyzařovala, i když jsem ji držel na uzdě. Druhá část byla prostě ta vzácnost mít mezi sebou prince.

Obvykle mi to nevadilo. Drželo to lidi dál, pokud něco nepotřebovali nebo pokud jsem něco nepotřeboval já od nich.

„Alfo Kaelene, gratuluji.“ Potřásl jsem mu rukou. Měl slabý stisk.

„Princi Alfo Vandraku.“ Přikývl a použil špatný tvar mého titulu. Idiot. Vytáhl jsem ruku z jeho sevření.

„Kde je Elara?“ zeptal jsem se ho. Neměl jsem čas ani chuť chodit kolem horké kaše, zvlášť když šlo o ni.

Prohlédl si mou tvář a o krok ustoupil.

„Aha.“ Ve tváři se mu usadilo pochopení. „Byl jste tu na mé narozeniny.“

Jednou jsem přikývl; zajímavé, že by na tenhle detail zapomněl, pokud to ovšem nepředstíral.

Polkl. Zjistil jsem, že je lepší nechat mluvit ostatní, zvlášť v mé přítomnosti. Obvykle vyklopí všechno, co potřebuju, a ještě víc, jen aby zaplnili to nepříjemné ticho.

„Vy jste to neslyšel.“ Znovu se na mě podíval.

„Očividně ne, jinak bych se neptal.“ Upřel jsem na něj znuděný pohled, který jsem ani nemusel předstírat.

„My, no, rozhodli jsme se jít každý svou cestou.“ Mnul si ruce, což bylo u Alfy špatné znamení, i když jím byl teprve pár minut.

„Co to znamená? Nemám rád hádanky,“ zeptal jsem se. Na zlomek vteřiny mu poklesla ramena a já si to vychutnal, ale nedal jsem to na sobě znát. Zachoval jsem klid jako vždy; byla to má druhá přirozenost.

„Vzájemně jsme se odmítli.“

To mě překvapilo. Cítil jsem, jak můj klid na okamžik praskl. Elara a Kaelen byli osudoví druhové a rozhodli se jeden druhého odmítnout? To bylo vzácné, neslýchané. Za celý svůj život jsem nikoho, kdo by to udělal, nepotkal.

Chápal jsem, proč by ho odmítla ona. Nebyl sice neošklivý, ale působil odtažitě, rozhodně ne jako dominantní Alfa, kterého bych očekával. Ona byla naprostá bohyně, krásná tak, jak málokdo, ale také vnímavá, chytrá a vyrovnaná.

Znovu podotýkám, že jsem vycházel z těch pár krátkých okamžiků, kdy se mnou skutečně mluvila. Ale z těch letmých chvil jsem věděl, že si ji nezasloužil.

„To mě mrzí.“ Kvůli němu ne, kvůli ní. „Kde je teď?“ Hodlal jsem tuhle monotónní oslavu opustit a jít ji najít, abych se jednou provždy přesvědčil, jestli to, co jsem cítil, bylo skutečné.

„Nevím.“ Zavrtěl hlavou a kývl na někoho za mnou.

„Stále mluvím s tebou,“ upoutal jsem jeho pozornost zpět k sobě.

„Ano, pane.“ Znovu sklonil hlavu a já se málem ušklíbl. „Odešla před několika měsíci, ale nevím kam.“

Odešla?

To mi nesedělo. Vím, že musí být těžké čelit někomu, koho jsi odmítl, zvlášť když je to Alfa, ale pokud to bylo skutečně vzájemné, proč by měla pocit, že musí odejít?

„Kdo ví, kam šla?“ Hlas mi ztvrdl.

„Eh, vlastně nikdo. Odešla i s rodiči.“ Polkl a pod mým intenzivním pohledem přešlapoval z nohy na nohu.

Jeho dlouhonohá blonďatá Luna k němu přišla a ovinula kolem něj paže.

„Jejda, nechci tě do tebe dloubat svým bříškem.“ Usmála se na něj. „To by pro miminko nebylo dobré.“ Pohladila si břicho.

„To by byla tragédie,“ odpověděl jsem suše, než jsem je opustil.

Jejich krátká interakce mě vyčerpala a teď jsem měl víc otázek než odpovědí.

Pokud se skutečně vzájemně odmítli už před měsíci, jak to, že už mu bylo tak příjemné vzít si novou Lunu? Slyšel jsem, že bolest z odmítnutí je obrovská, a ona už s ním byla těhotná.

Nějak to nesedělo, ale upřímně mi na nich nezáleželo natolik, abych se vyptával na další podrobnosti.

Jediný člověk, na kterém mi v celé téhle zatracené smečce záleželo, byla Elara Balfour, a ta už tu očividně ani nebyla.