Pohled Vespery

Během následujících několika dnů se bolesti v mém břiše stupňovaly téměř každým dnem. Pouto ve mně hnisalo a já cítila ke svému druhovi čím dál menší přitažlivost. Mělo to výrazný dopad na mé zdraví. Moje osobní služebná Anise mi nosila džusy a exotická jídla a nutila mě je jíst.

V hlavě jsem měla zmatek. Kdybych od Garricka odešla dobrovolně, byla jsem si jistá, že by mě dopadl a uvrhl do vězení, nebo hůř, mohl by mě ze své smečky vyhnat a já bych pak byla označena za toulavého vlka.

Zatímco jsem zvažovala své možnosti, veškerou pozornost jsem soustředila na zdokonalování svých bojových dovedností. Cvičení mi vždy přinášelo pocit uspokojení a nával adrenalinu. Jako dcera alfy jsem byla vynikající bojovnicí, ale dlouho jsem netrénovala. Když jsem tedy přišla do domu smečky a vstoupila na výcvikové hřiště bojovníků, vlci byli překvapeni.

Byl tam i gamma Zorien. Poklonil se mi a řekl: „Budu vaším partnerem, luno Vespero.“ Gamma Zorien pocházel z mé smečky, a kdyby se naše smečky nesloučily, byl by mým betou.

Navzdory všem ranám, které jsem utržila, jsem obratně uhýbala každému Zorienovu útoku. Byl to rychlý vlk. Vrhl se na mě a zasypal můj obličej ranami, ale já jeho údery zastavila předloktím a kopla ho do břicha, až odletěl na zem. Slyšela jsem, jak lidé tleskají a jásají. „Do toho, luno Vespero, do toho!“

Zorien vstal a vrhl se na mě, přičemž se proměnil ve svého vlka. Zúžila jsem oči a čekala. Právě když byl pár stop ode mě, předala jsem vládu Koře. S hlasitým zavrčením se srazila se Zorienem ve vzduchu a přibila ho k zemi, tesáky u jeho hrdla. Zorien se jí podrobil a ona se odtáhla.

Proměnila jsem se zpět do lidské podoby a viděla, jak lidé jásají. Gamma Zorien se usmíval. „To bylo působivé, luno Vespero.“

Uchechtla jsem se a po dlouhé době se cítila šťastná. „Od nynějška obnovím svůj trénink,“ oznámila jsem mu.

„Luno Vespero,“ ozval se za mnou jemný a bázlivý hlas.

Zatnula jsem zuby.

„Vím, že tvůj vlk je alfa, ale bylo by skvělé, kdybys mi s tréninkem pomohla i ty,“ řekla Zanya s rukama sepjatýma před sebou.

„Ne, díky,“ řekla jsem a vzala si hábit od omegy, která obsluhovala všechny bojovníky na cvičišti.

Zanya popotáhla. „Luno Vespero, nezlob se na mě. Chci jen udělat to, co mě alfa Garrick požádal. Řekl, že ty budeš ta nejlepší osoba pro trénink, a tak jsem tady.“

Nadzdvihla jsem obočí, vědoma si napjatého ticha kolem nás. „Garrick tě o to požádal?“

„Ano,“ přikývla a vykulila oči.

„Ale jsi dcera bety. Musíš být velmi dobře vycvičená.“

Svěsila koutky úst. „Ztratila jsem cvik… Alfa Lucian mě hodně bil a nikdy mi nedovolil chodit na tréninky.“

Musela jsem žasnout nad jejím divadlem. Obtěžoval se Garrick vůbec vyslechnout alfu Luciana ohledně jeho údajného zneužívání? Nikdy jsem na ní neviděla žádné rány.

„Prosím, luno Vespero. Prosím tě,“ řekla a sepjala ruce před sebou. „Vím, že nejsem nikdo, ale nemůžu jít proti alfovu příkazu.“

Zatnula jsem zuby a přikývla. Pokud ji Garrick požádal, aby trénovala se mnou, mohla jsem jít proti jeho příkazu?

Postavily jsme se proti sobě na tréninkovou podložku. Ona zaujala svou pozici, já svou. Zatímco jsme kolem sebe kroužily, její intenzivní soustředění mě nutilo pochybovat o tom, že by nějaký trénink potřebovala. Najednou se na mě vrhla a silně mě kopla do břicha. Překvapeně jsem zavrávorala. Nedala mi šanci se vzpamatovat a švihla nohou po mém boku. Zastavila jsem její nohu předloktím a pak jsem v rychlém pohybu uhnula a udeřila ji do kolena. Vykřikla, jak padala k zemi. S divokým zavrčením se vymrštila do vzduchu a mířila pěstí přímo na můj obličej.

Tohle vypadalo jako útok, ne jako pouhý trénink. Bylo to, jako by mě chtěla… zabít. Uhnula jsem, ale rána dopadla na mé rameno a já sykla bolestí. Ušklíbla se a pak vší silou švihla nohou, míříc na mou hlavu. Uhnula jsem jí a ona zavrávorala dopředu. Rychle jsem se otočila a chtěla ji udeřit loktem do obličeje, ale ona hlavu odvrátila a můj loket dopadl přímo na její nos. Vykřikla bolestí, jak jí z nosu vytryskla krev.

Dveře se otevřely a dovnitř vtrhl Garrick. „Zanyo, Zanyo!“

Vykutálely se jí slzy. „Garricku, ona… ona mě nutila s ní bojovat, jen aby… aby udělala tohle. Naše miminko…“ vzlykala.

Zírala jsem na ni v ohromeném tichu. Jaké miminko? Ona byla těhotná? A právě teď zalhala. Bozi na nebi. Jak jsem tomuhle mohla konkurovat?

„Jak jsi mohla?“ zavrčel Garrick a chytil mě pod krkem.

Popadla jsem ho za zápěstí, zatímco se moje mysl snažila celou situaci pochopit. Jeho stisk na mém hrdle zesílil a já začala kašlat. „Garricku!“ zasípala jsem.

Srazil mě na zem. „Drž se od ní dál, Vespero. Tohle je mé poslední varování. Čeká moje štěně!“ Otočil se k ní, vzal ji do náruče a rázným krokem odešel z domu smečky.

Sledovala jsem je s otupělou myslí a rukou na krku. To byla taková facka do obličeje.

Dva roky jsem chtěla otěhotnět se svým druhem, ale nešlo to. A tahle holka otěhotněla během pár dní? Garrickovo nestoudné podvádění nabralo toho dne nový směr.

Když jsem se vlekla z cvičiště, věděla jsem, že se na mě všichni dívají. Ten incident se stane největším drbem smečky. Zanya nosila alfova dědice, a to mělo její postavení ve smečce pozvednout.

Všechny mé naděje se roztříštily o útesy času. V mém životě nezbylo nic. Všechno, co mi bylo drahé – můj alfa, má smečka, můj život, mé podnikání i má pověst – mi bylo vyrváno tak náhle, že jsem měla pocit, jako by mi někdo pod nohama vytrhl zem.

Nevím, kdy jsem došla do pokoje a kdy jsem padla na postel, ale mou pozornost upoutalo neustálé bzučení telefonu.

„Vespero!“ Byla to Katarina.

„Katarino?“ To, že jsem ji slyšela, mi vneslo do hrudi trochu tepla.

„Holka, moc se omlouvám, že volám tak pozdě. Byla jsem na túře v Andách a právě jsme se vrátili. Jak se máš a kde jsi?“ zněla tak nadšeně, že jsem se uchechtla a utřela si slzy. Bohyně, tak moc mi chyběla.

Šla jsem přímo k věci. „Katarino, potřebuji laskavost.“ Chtěla jsem jí říct všechno, ale to by ji přimělo přijet za mnou a udělat scénu.

Po chvíli ticha řekla: „Poslouchám.“

„Potřebuji se naléhavě setkat s alfou Varkasem. Je to možné?“

„S Varkasem?“ zněla překvapeně.

„Ano. Můžeš s ním domluvit schůzku?“ Čekala jsem se zatajeným dechem. Nebylo to tak, že by se se mnou alfa Varkas setkal zítra jen proto, že ho Katarina požádala. Věděla jsem, že je to velmi zaneprázdněný vlkodlak a mohlo by trvat měsíce, než bych dostala termín.

„Dobře, zeptám se ho. Chceš si promluvit ještě o něčem jiném?“ I po dvou letech, co jsme spolu nemluvily, byla její starost o mě ohromující.

„Ne,“ odpověděla jsem chraptivým hlasem.

„Opatruj se, Vespero,“ řekla a ukončila hovor.

Přitiskla jsem si telefon k hrudi a zaklonila hlavu, modlíc se k bohyni, abych dostala brzký termín.

Cítila jsem se lépe a v noci jsem vyrazila do lesa, abych vypustila Koru, protože jsem chtěla ustoupit do pozadí a léčit se. „Koro, převezmi to,“ vyvolala jsem ji, ale ona neodpovídala. „Koro!“ zavolala jsem ji znovu. Zase žádná odpověď. Zpanikařila jsem a volala ji, jak jsem běžela, nutila jsem se k výkonu, ale Kora se neukázala. „Ne. Ne. Ne. Ne!“ plakala jsem. „Koro, ty nemůžeš spát. Kde jsi?“ Zkusila jsem to však znovu. V koutku duše jsem věděla, že už nedokáže snášet další trauma z nevěry svého druha. Zpráva o Zanyině těhotenství byla poslední kapkou. Kora mě opustila. Samotnou. Zničenou. Osamělou. Prázdnou schránku.

Když jsem se vracela domů, říkala jsem si, kolik toho ještě snesu. Měla jsem pocit, že si sáhnu na život.

Ležela jsem na zemi schoulená do klubíčka, neschopná plakat, s pocitem prázdnoty. Zazvonil mi telefon a já ho zvedla jako robot. „Haló?“

„Vespero!“ štěbetala Katarina. „Alfa Varkas se s tebou může sejít pozítří. Přijede do Selenis Reach na setkání s alfou Garrickem.“