Zastavila jsem se ve dveřích. „Někdy je výhodné být podceňován.“

Corbin na mě zíral, jeho výraz se měnil ze zmatku v podezření.

„To mohl být šťastný odhad,“ řekl a sáhl po další učebnici. „Zkusme něco jiného.“

Listoval několika stránkami, až se zastavil u úlohy označené červenou hvězdičkou. „Tohle je z loňské fyzikální soutěže MIT. Ani náš učitel fyziky to nedokázal vyřešit, aniž by se podíval na postup.“

Podívala jsem se na příklad. Rovnice elektromagnetického pole s více proměnnými a omezeními. Dětská hra.

„Chceš, abych tohle vyřešila?“ zeptala jsem se a ani se nesnažila skrýt nudu.

Corbin přikývl a napjatě mě sledoval.

Ani jsem nesáhla po kalkulačce nebo papíru. „Pokud použiješ Taylorův rozvoj, rovnice elektromagnetického pole se zjednoduší na diferenciální rovnici druhého řádu. Výsledný vektor síly se při okrajových podmínkách rovná 347,82 newtonů na metr čtvereční.“

Corbinovi klesla čelist. Zběsile začal příklad propočítávat na papíře, tužka mu jen létala. Po několika minutách vzhlédl s vytřeštěnýma očima.

„To je... naprosto správně. Jak jsi –“

Pokrčila jsem rameny. „Říkala jsem ti, jsem jenom moc líná na to, abych se zabývala školou.“

„Ale tohle je pokročilá teoretická fyzika! Mohla bys –“

„Budu se snažit, až na tom bude záležet,“ přerušila jsem ho. „Kvůli přihláškám na vejšku.“

Corbin mě chvíli studoval, pak sáhl do zásuvky stolu a vytáhl malou krabičku. „Tady,“ řekl a nabídl mi sušenky s kousky čokolády. „Všiml jsem si, že v poslední době skoro nic nejíš.“

„Díky.“ To gesto mě zaskočilo. V mém předchozím životě byla za dary vždy nějaká očekávání. Než jsem si jednu vzala, zaváhala jsem.

Corbin přikývl a pak se vrátil ke svým úkolům, zjevně stále zpracovával to, co se právě stalo.

---

Zpátky ve svém pokoji jsem zírala do stropu a přemýšlela o své situaci. Byla jsem Echo, nejvražednější zabiják světa s dokonalým záznamem eliminací. Teď jsem byla uvězněna v těle highschoolové holky s nadváhou a špatným prospěchem.

Mé vzpomínky z obou životů existovaly vedle sebe. Původní Rowan byla slabá, nechala se šikanovat všemi od rodiny až po náhodné spolužáky.

To se teď změní. Měla jsem znalosti a dovednosti nejlepšího zabijáka světa. Jen jsem potřebovala tohle tělo dostat znovu do kondice.

---

Dalšího rána jsem se vzbudila před úsvitem. V domě bylo ticho, když jsem vklouzla do plandavých tepláků a nadměrného trička, které tvořily cvičební úbor Rowan. Ubohé, ale prozatím to stačilo.

Venku mě do tváře udeřil chladný ranní vzduch, když jsem začala s pomalým joggingem po sousedství. Svaly mi křičely odporem už po půlce bloku. Tohle tělo bylo v ještě horším stavu, než jsem si myslela.

Prokousala jsem se bolestí a udržovala stálé tempo. Když jsem se o třicet minut později vrátila k domu, byla jsem promočená potem a lapala po dechu. Podle standardů Echo to byl žalostný výkon, ale byl to začátek.

Po rychlé sprše jsem se převlékla do školní uniformy Rowan – beztvaré kombinace, která její postavě nijak nelichotila. Ne že by na tom teď záleželo. Brzy budu mít tohle tělo ve špičkové kondici.

Když jsem vyšla z pokoje, překvapilo mě, že Corbin čeká u vchodových dveří. Podle vzpomínek Rowan se to nikdy předtím nestalo.

„Dobré ráno,“ řekl a přenesl váhu na svou zdravou nohu.

Jen jsem přikývla na pozdrav a vyšli jsme společně ven.

„Voníš mýdlem a potem,“ poznamenal, když jsme šli ulicí. „Ty jsi cvičila?“

„Ranní běh,“ odpověděla jsem. „Pracuju na fyzičce.“

Corbin na mě pohlédl s novým zájmem. „To je dobře. Byla bys vážně hezká, kdyby –“ Zarazil se a vypadal zahanbeně.

„Kdybych nebyla tak tlustá?“ dokončila jsem za něj, pravda mě nijak netrápila.

„Takhle jsem to nemyslel –“

„To je v pohodě,“ řekla jsem. „Vím, jak vypadám. Pracuju na tom, abych to změnila.“

Přikývl, pak sáhl do kapsy a vytáhl pětidolarovku. „Tady. Kup si ve školní jídelně něco zdravýho k snídani.“

Vzala jsem si peníze a zkoumala jeho tvář, jestli v ní nenajdu známky postranních úmyslů, ale nic jsem nenašla. „Díky.“

Sledovala jsem ho, jak odchází. Tenhle brácha byl vlastně docela milý.

---

Ve školní jídelně jsem za Corbinovy peníze koupila snídani bohatou na bílkoviny – celozrnný wrap a misku cereálií s ovocem. Když jsem nesla podnos k prázdnému stolu, slyšela jsem za sebou chichotání.

„Podívejte na to množství jídla,“ zašeptala jedna dívka tak, aby to bylo slyšet. „Není divu, že je tak obrovská.“

„Nechápu, proč se vůbec snaží,“ odpověděl jiný hlas. „I kdyby zhubla, někdo jako Gideon Fletcher by se na ni nikdy ani nepodíval. Je vysoký, pohledný, má samé jedničky a je z bohaté rodiny.“

Cítila jsem jejich pohledy v zádech, jak čekají, až svěsím ramena nebo uteču, jako by to udělala původní Rowan. Místo toho jsem se pomalu otočila a střetla se s nimi tím chladným, neuhýbavým pohledem, před kterým couvali i ostřílení zabijáci.

Dívky zmlkly, jejich úsměvy pohasly, když jsem jim dál hleděla do očí. Neřekla jsem ani slovo – jen jsem se na ně dívala tím klidným, vypočítavým pohledem někoho, kdo bez váhání ukončoval životy.

Po několika nepříjemných vteřinách odvrátily zrak a najednou se začaly velmi zajímat o své vlastní jídlo. Otočila jsem se zpět ke stolu a pocítila uspokojení. Žádné hrozby, žádné násilí – jen ten příslib v mých očích.

Jedla jsem metodicky a užívala si ticho, které se kolem mě rozhostilo. Tohle tělo potřebovalo bílkoviny a živiny, aby se mohlo přebudovat. Nehodlala jsem mu upírat to, co potřebuje, kvůli nějakým pubertálním drbům.

Můj klid netrval dlouho. Když jsem dojedla, někdo do mě zezadu vrazil – podle síly úmyslně. Cítila jsem náraz, který měl poslat mé jídlo k zemi, ale mé reflexy zafungovaly automaticky.

Jednou rukou jsem zachytila svůj wrap dřív, než mohl spadnout, zatímco druhou jsem popadla misku s cereáliemi, která se začala naklánět. Zároveň jsem zaregistrovala dívku za sebou – její podnos se nakláněl a zbytky salátu mi měly každou chvíli přistát na zádech.

V jednom plynulém pohybu jsem vykopla pravou nohou a zasáhla její holeň přesně vypočítanou silou. Nebylo to dost na zlomeninu, ale stačilo to k narušení její rovnováhy.

Klopýtla, její podnos vyletěl vzhůru a vysypal svůj obsah přímo na její hlavu. Salát, dresink a kousky mrkve jí pršely do vlasů a na obličej, zatímco překvapením vyjekla.

Jídelna vybuchla smíchem, jak tam stála, ponížená a celá ulepená. Její oči se střetly s mými, plné hanby a vzteku.