Klidně jsem pokračovala v dojídání snídaně, jako by se nic nestalo.

Sotva jsem však udělala tři kroky z jídelny, uviděla jsem je, jak tam na mě čekají. Ta dívka, jejíž hlavu před chvílí zdobil salát, tam stála s kamarádkou, obě svíraly otevřené krabice s mlékem a tváře měly zkřivené samolibým očekáváním.

Myslely si, že mě zahnaly do kouta. Jak rozkošné.

„Myslíš si, jak nejsi chytrá, co?“ zasyčela Salátová holka a řasenku měla ještě rozmazanou od předchozího ponížení. „Nikdo si z nás nebude dělat srandu a jen tak mu to neprojde.“

Její kamarádka, blondýna s příliš silnou vrstvou lesku na rty, se uchechtla. „Postaráme se o to, aby si každý pamatoval, co se stane tlustým nulkám, který neznají svý místo.“

Situaci jsem vyhodnotila v milisekundách. Dvě amatérské útočnice, špatný postoj, jasně signalizují své úmysly. Plánovaly mě polít mlékem, pravděpodobně si to nahrávaly na telefon schovaný poblíž. Klasická středoškolská válka.

„Uvidíme, jak ti bude do smíchu celý od mlíka, ty prase,“ zavrčela Salátová holka a obě dívky vykročily vpřed.

Předstírala jsem vylekaný úkrok zpět a schválně přenesla váhu, jako bych ztrácela rovnováhu. Jejich oči se rozzářily tím, co považovaly za zranitelnost. Jakmile se vrhly vpřed se svými krabicemi mléka, otočila jsem se na levé noze a pravou dlaní jsem bleskově a přesně udeřila.

Moje ruka zasáhla dno obou krabic současně a vyvinula právě tolik síly, aby přesměrovala jejich hybnost nahoru a dozadu. Fyzika se postarala o zbytek.

Dva proudy mléka opsaly oblouk vzduchem a vystříkly přímo na jejich pečlivě upravené vlasy a značkové oblečení. Tekutina jim prosákla skrze trička a stékala po jejich šokovaných obličejích.

„Ty—!“ zaječela Salátová holka a zavrávorala dozadu. Podpatek se jí zachytil o nerovný chodník a ona s sebou plácla přímo na svou kamarádku. Obě se složily v neforemnou hromadu mokrého oblečení a rozmazaného líčení.

Koutkem oka jsem zahlédla Chloe, jak se schovává za rohem. Sledovala to, pravděpodobně doufala, že mě uvidí poníženou. Teď se plížila pryč, vyděšená z toho, že by se mnou mohla být spojována.

Překročila jsem ty dívky bez jediného ohlédnutí, oči upřené na nový cíl. Peyton Kinsleyová stála jako přimrazená u skříněk. Takzvaná královna Silvertonské střední, zodpovědná za organizování většiny trápení původní Rowan.

Když jsem šla přímo k ní, z obličeje jí vyprchala barva.

„Co chceš?“ vyhrkla a hlas se jí mírně zachvěl.

Nezastavila jsem se, dokud jsem nebyla centimetry od jejího obličeje a nepřitiskla ji ke skříňkám.

„Nemůžeš se mě ani dotknout,“ zašeptala a její třesoucí se rty prozrazovaly strach.

Skoro jsem se zasmála. V minulém životě jsem čelila kartelovým bossům a vládním zabijákům. Tahle holka si myslela, že ji postavení jejího tatínka zachrání.

Zvedla jsem pěst a sledovala, jak cukla a zavřela oči. Místo abych ji udeřila, vrazila jsem klouby do skříňky vedle její hlavy a kov se pod nárazem prohnul.

Peyton vytřeštila oči a zírala na dokonalý otisk mé pěsti v oceli.

„Třetí šance už nebude.“ Odstoupila jsem a dala jí prostor se znovu nadechnout.

Peytonin šok se změnil v zuřivost, jakmile znovu nabyla rovnováhu. „Rowan Carmichaelová,“ vyštěkla, „seš mrtvá. Slyšíš mě? Mrtvá!“

Už jsem odcházela, její hrozby byly stejně bezvýznamné jako záchvat vzteku u dítěte.

„Rowan!“

Otočila jsem se a uviděla Corbina, jak spěšně kulhá chodbou, v obličeji vepsanou starost.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, mírně zadýchaný z té snahy mě dostihnout. „Slyšel jsem, že tě nějaký holky chtěly po snídani přepadnout.“

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho. „Nebylo to nic, co bych nezvládla.“

Corbin se rozhlédl po té spoušti. „Jo, to vidím.“ Na tváři se mu objevil malý, nejistý úsměv. „Ty jsi se... v poslední době změnila.“

Pokrčila jsem rameny. „Jen jsem si přestala nechat srát na hlavu.“

„Ale nikdy předtím ses nebránila. Vždycky jsi říkala, že to nestojí za ty potíže.“

„Některý věci za ty potíže stojí,“ odpověděla jsem a najednou si uvědomila, jak cize tato slova musela z úst původní Rowan znít. „Kromě toho, předtím jsem byla jenom líná.“

Corbin si mě prohlížel se směsicí zmatku a obdivu. „No, ať se změnilo cokoli, myslím, že se mi to líbí.“

Náš moment přerušil smích z konce chodby. Blížil se Gideon s jedním ze svých kamarádů a ten kamarád ukazoval naším směrem.

„Podívejte, kdo to je,“ řekl ten kluk dost hlasitě, abychom to slyšeli. „Tlusťoška a mrzák. Elita Silvertonu.“

Poprvé od svého znovuzrození jsem si Gideona pořádně prohlédla. Podle vzpomínek původní Rowan jím byla roky posedlá. Když jsem se na něj dívala teď, nechápala jsem proč. Byl v nejlepším případě průměrně hezký – souměrné rysy, atletická postava, značkové oblečení. Nic zvláštního. Rozhodně nestál za to ubohé toužení, kterému se původní Rowan oddávala.

„Sklapni,“ zamumlal Corbin a jeho předchozí sebevědomí se vypařilo.

„Co jsi říkal, chromajzle?“ ušklíbl se ten kluk a udělal krok blíž. „Neslyšel jsem tě přes ten zvuk, jak za sebou táhneš nohu.“

V hrudi se mi něco pohnulo. Dřív než jsem to stačila zanalyzovat, vyrazila jsem.

V jednom plynulém pohybu jsem toho kluka popadla za límec, otočila ho a přitiskla k zábradlí na chodbě. Záda se mu prohnula přes kovové madlo a oči se mu rozšířily šokem, jak jsem ho držela ve vzduchu, zatímco se nohama sotva dotýkal země.

„Pusť ho!“ vykřikl Gideon a vykročil vpřed.

Ani jsem se na něj nepodívala. „Zavři hubu. Tebe se to netýká.“

Šok v Gideonově tváři byl skoro komický.

„Omluv se mýmu bratrovi,“ řekla jsem tomu klukovi hlasem vražedně klidným.

„Polib mi,“ vydechl a stále se snažil hrát drsňáka navzdory strachu v očima.

Naklonila jsem se blíž. „Dovol mi, abych ti něco vyjasnila. Jestli z tvý huby ještě jednou uslyším slovo 'mrzák' nebo 'chromajzl' nebo jakoukoli jinou ubohou urážku, budeš to ty, kdo bude kulhat. Jenže to tvoje nebude dočasný. Rozumíš?“

Kolem se už shromáždil malý dav, studenti si šeptali a ukazovali si.

„Řekla jsem, omluv se mýmu bratrovi.“

Kluk v obličeji úplně zbledl. „Já... omlouvám se, Corbine.“

„Jako bys to myslel vážně,“ naléhala jsem a přitlačila jen o zlomek víc.

„Omlouvám se, Corbine!“ vypískl Gavin. „Už to neudělám. Přísahám!“

Pustila jsem ho a on odklopýtal pryč, masírujíce si hrdlo.

Zazvonilo na další hodinu a dav přihlížejících se rozptýlil. Corbin na mě zíral, jako by viděl cizince.

„Nemusela jsi to dělat,“ řekl potichu, když jsme šli ke třídám.

„Musela.“

„A co Gideon?“ zeptal se po chvíli Corbin. „Myslel jsem, že ho miluješ.“

Odfrkla jsem si. „K tomuhle klukovi jsem nikdy nic necítila.“

Corbin se zastavil. „Cože? Jsi jím posedlá od prváku. Máš celej deník počmáranej nápisama 'Paní Rowan Fletcherová'.“

V duchu jsem proklela původní Rowan za její trapnou fixaci. „Lidi se mění. Právě jsem si uvědomila, že mi nestojí za čas.“