Seděla jsem v hodině pokročilého kalkulu pana Stricklanda a tupě zírala na bílou tabuli. Má mysl se nezabývala derivacemi ani integrály – potřebovala jsem peníze, a to rychle. Bez hotovosti byla polovina věcí, které jsem potřebovala udělat, nemožná. Mé schopnosti coby Echo byly bez řádného financování v podstatě k ničemu.

Mohla bych se nabourat do nějakých účtů – mé schopnosti jako „X“ zůstaly nedotčeny – ale použití těchto dovedností příliš brzy by mohlo přitáhnout pozornost nežádoucích zdrojů. Potřebovala jsem se držet při zemi, dokud se plně nepřizpůsobím tomuto novému životu. Možná nějaký drobný hazard? Nebo snad diskrétní „řešení problémů“ pro bohaté klienty v právních šedých zónách...

„Slečno Carmichaelová!“

Zamrkala jsem a zjistila, že se nad mým stolem tyčí pan Strickland, jehož obličej byl zkřivený podrážděním.

„Vzhledem k tomu, že vám moje lekce připadá tak nudná, že si tu dnem i nocí sníte, možná byste chtěla celou třídu osvítit odpovědí na tento příklad?“ Gesto dramaticky nasměroval ke složité rovnici kalkulu více proměnných na tabuli.

Třída ztichla. Každý věděl, že Rowan Carmichaelová je v matematice za třídního tupce. Byl to Stricklandův způsob, jak mě ponížit, trest za to, že nedávám pozor.

Hlédla jsem na příklad, pak na Stricklandův samolibý obličej. Ta rovnice byla k smíchu pro někoho, kdo vypočítával trajektorie kulek se započtením rychlosti větru, vzdálenosti a zakřivení Země.

„Slečno Carmichaelová, čekáme. Nebo byste raději i nadále zůstala přítěží pro studijní průměr této třídy?“

Pomalu jsem vstala, došla k tabuli a vzala si fix. Rychlými, jistými tahy jsem problém nejen vyřešila, ale i rozvedla a ukázala elegantní metodu řešení, která se v hodině ještě neprobírala.

Otočila jsem se a podala fix zpět panu Stricklandovi, kterému zůstala ústa mírně pootevřená.

„Přístup v naší učebnici je zbytečně komplikovaný,“ řekla jsem klidně. „Tato metoda je efektivnější a poskytuje hlubší vhled do základních matematických principů.“

Třída seděla v ohromeném tichu. Strickland zakoktal a obličej mu zrudl.

„To je... to je správně. Ale tento přístup není v našich osnovách.“

„Pak možná vaše osnovy potřebují aktualizaci,“ odvětila jsem a vracela se na své místo. „A jako pedagog byste mohl zvážit, že ponižování studentů není efektivní vyučovací strategie.“

Několik studentů zalapalo po dechu. Jiní se na mě dívali s nově nabytým respektem. Strickland si odkašlal, viditelně vyveden z míry, a zamumlal něco o „šťastných tipech“, než spěšně pokračoval ve výkladu.

---

Po škole jsem na cestě domů zahlédla před sebou Corbina, jak jde sám a mírně za sebou táhne špatnou nohu. Nečekal na mě. Zrychlila jsem, abych ho dohnala.

„Corbine,“ zavolala jsem.

Otočil se a v obličeji se mu mihl překvapením. „Aha. Ahoj.“

Srovnala jsem s ním krok. „Proč jsi na mě po škole nepočkal?“

Corbin odvrátil pohled. „Nemyslel jsem si, že bys chtěla, aby tě se mnou někdo viděl. Zvlášť po tom...“ Odmlčel se.

„Po čem?“

„Po tom, co jsem se nedokázal ani postavit těm chlapům. Říkali o tobě hnusné věci a já se snažil, ale—“

„Jakým chlapům?“

„Jen pár hráčů amerického fotbalu. To je jedno.“

Chvíli jsme šli mlčky, Corbinovo kulhání bylo po celém dni ve škole výraznější. Všimla jsem si, jak občas cukne, když přenese váhu na levou nohu.

„Vážně to s těmi přihláškami na vysokou myslíš vážně?“ zeptal se po chvíli Corbin a změnil téma. „Nikdy se nezdálo, že by tě to zajímalo.“

„Ano,“ odpověděla jsem prostě.

Corbin studoval můj profil. „Co se změnilo, Rowan? Je to, jako bys byla najednou úplně jiný člověk.“

Téměř jsem se té ironii usmála. „Řekněme, že jsem měla budíček.“

---

Když jsme dorazili domů, Brenda čekala v kuchyni se založenýma rukama.

„Tady jsi,“ vyštěkla na mě. „Dneska mám noční směnu. Než odejdu, udělej pro všechny večeři.“

Prošla jsem kolem ní, aniž bych příkaz vzala na vědomí, a zamířila rovnou do svého pokoje.

„Slyšela jsi mě?“ zavolala za mnou Brenda, hlas jí stoupal rozhořčením. „Řekla jsem, udělej večeři!“

Zastavila jsem se u paty schodiště a mírně se otočila. „Ne.“

To jediné slovo mezi námi viselo ve vzduchu. Brendin obličej se zkřivil nevěřícně, nebyla zvyklá na přímý odpor.

„Co jsi mi to právě řekla?“

„Řekla jsem ne. Udělej si večeři sama.“ Pokračovala jsem po schodech nahoru, aniž bych se ohlédla.

Koutkem oka jsem viděla, jak Corbin rozpačitě stojí v kuchyni, zatímco Brendina tvář rudne vztekem. Beze slova začal vytahovat suroviny z lednice a tiše se připravoval vařit místo mě.

„To se opovaž,“ slyšela jsem na něj syknout Brendu. „Maž nahoru a dodělej ty cvičné testy na SAT. Neplatila jsem za tu příručku jen tak pro nic za nic.“

Slyšela jsem Corbinovo zaváhání, pak jeho nerovnoměrné kroky, jak kulhal nahoru, zatímco Brenda zůstala dole a za mumlání kleteb začala narychlo hloubit nějaké jídlo.

---

Během několika příštích dnů jsem udržovala svůj přísný cvičební režim. Každé ráno jsem své tělo nutila k větším výkonům a ignorovala pálení ve svalech i plicích. Pomalu se má postava začala měnit, tuk ustupoval rodícím se svalům. Má vytrvalost se zlepšila a dokázala jsem běžet déle, aniž bych lapala po dechu.

Brenda mi přestala dělat večeře úplně, byl to dětinský trest, kterého jsem si sotva všimla. Jelikož jsem neměla na kartě do jídelny žádné peníze, prostě jsem přestala večeřet úplně, což jen urychlilo můj úbytek váhy.

Jednou v noci, když jsem končila s kliky na dvorku, jsem zaslechla rozruch v uličce za naším domem. Opatrně jsem se přiblížila k plotu a nahlédla přes něj; uviděla jsem muže, jak se potácí úzkým průchodem a jednu ruku si tiskne k břichu. I v šeru jsem rozeznala tmavou skvrnu šířící se po jeho košili – krev.

Muž se zhroutil ke zdi, těžce oddechoval a zběsile se ohlížel přes rameno.

Bez váhání jsem přeskočila plot a nehlučně dopadla vedle něj. Muž sebou překvapeně trhl a sáhl po něčem, o čem jsem předpokládala, že je skrytá zbraň.

„Potřebujete pomoc?“ zeptala jsem se klidně a už jsem odhadovala jeho zranění. Průstřel v podbřišku, životně důležité orgány minuty. Bolestivé, ale ne okamžitě smrtelné.

Muž na mě hleděl podezřívavýma očima. Okamžitě jsem ho poznala.

„Krvácíte v zapadlé uličce v mizerné čtvrti,“ poznamenala jsem. „Zrovna moc na výběr nemáte.“

V dálce jsem zaslechla několikery kroky a hrubý šepot. Kdokoliv toho muže lovil, blížil se.

Sáhla jsem muži do kapsy u saka a vytáhla draze vypadající pero. S nacvičenou precizností jsem ho odvíčkovala a napsala mu na paži řadu čísel.

„Kulka neminula nic důležitého. Přežijete,“ řekla jsem věcně. „Projděte přes tenhle dvůr, vyjděte zadní brankou a dejte se první doprava. O tři bloky dál je opuštěná čerpací stanice, kde se můžete schovat, dokud nedorazí váš extrakční tým.“

Mužovy oči se rozšířily překvapením nad mým úsudkem a znalostmi.

„Pokud přežijete, převeďte nějaké peníze na číslo účtu, které jsem vám právě napsala. Považujte to za poplatek za profesionální laskavost.“

Kroky se blížily. Muž jednou přikývl, pak se vyškrábal na nohy a odkulhal k naší zadní brance.