„Co tím myslíš, ‚vzrušivějšího‘?“ zeptal se Corbin, ale než jsem stihla odpovědět, kolem našeho stolu v jídelně se prohnal příval studentů, mnozí z nich tam nechali nedojedené obědy.

„Zavolali si Peyton do ředitelny!“ vypískla jedna dívka, když spěchala kolem. „Právě tam vtrhla její máma a vypadá to, že je připravená někoho zabít!“

Corbinovi vystřelilo obočí nahoru. „Co se děje?“

Upila jsem vody a sledovala, jak se jídelna vyprazdňuje, jak zvědavost táhne studenty k administrativnímu křídlu. „Spravedlnost, hádám.“

Polední přestávka se změnila v improvizované sledování, jak se studenti shromažďovali na chodbě před ředitelnou. Přes skleněnou výplň jsem viděla Peyton a její matku, jak strnule sedí na židlích a obě mají ve tváři stejný výraz stěží potlačovaného vzteku. Ředitel Webber dělal uklidňující gesta rukama, ale paní Kinsleyová jen prudce vrtěla hlavou.

Udržovala jsem si odstup, ležérně se opírala o skříňku, zatímco se kolem mě vířil chaos. Učitelé se marně snažili nahnat studenty zpět do tříd, ale vzrušení bylo příliš nakažlivé.

„Viděli jste to video?“ zeptala se tichá zrzka, která obvykle seděla v dějepisu za mnou. „Někdo natočil Peyton, jak si najímá ty lidi, aby napadli nějakou studentku. Je to všude.“

„Pět set dolarů za to, aby někoho zbili... to je psychouš,“ zamumlal kluk opodál.

Vklouzla jsem do další hodiny právě ve chvíli, kdy zazvonilo. Učitel se statečně snažil upoutat naši pozornost, ale byl to marný boj. Každých pár minut někomu zabzučel telefon a další student nenápadně nahlédl pod lavici.

„Na příští hodinu svolali mimořádnou poradu sboru,“ zašeptala dívka vedle mě. „Moje máma dělá v kanclu sekretářku. Říká, že Peytonin táta vyhrožuje škole žalobou.“

Pozvedla jsem obočí. „Za co? Za to, že jeho dceru chytili na videu, jak si najímá hrdlořezy?“

Uchechtla se a pak si rychle zakryla pusu, když se naším směrem podíval učitel.

Než se učitelé vrátili ze své mimořádné porady, hashtag #PeytonOdhalena se stal trendem na každé sociální platformě Silverton High. Chodbami šuměly spekulace o tom, kdo měl být Peytoniným zamýšleným cílem.

---

Peyton se ten den odpoledne do školy už nevrátila. Podle šeptandy pro ni přijel otec v naleštěném černém mercedesu a prakticky ji vytáhl z ředitelny.

Nepotřebovala jsem zprávy z druhé ruky. Ten večer Chloe vpochodovala do domu a tvář jí zářila vzrušením.

„Nikdy neuvěříte, co jsem viděla!“ hlásila a ani se neobtěžovala se svým obvyklým jízlivým pozdravem. „Byla jsem u Hailey – bydlí kousek od Kinsleyových. Celý jejich dům byl rozsvícený a až na příjezdovou cestu bylo slyšet, jak pan Kinsley řve!“

Brenda vzhlédla od telefonu a najednou projevila zájem. „Richard Kinsley? Ten, co kandiduje do městské rady?“

Chloe dychtivě přikývla. „Hailey říkala, že dal Peyton facku přímo na příjezdové cestě, když přijeli domů. Křičel o tom, jak mu ničí kampaň.“

„Co ta Peyton udělala?“ zeptala se Brenda a naklonila se dopředu.

„Najala si nějaké kluky, aby zbili holku ze školy, a někdo to natočil,“ vysvětlila Chloe, v očích se jí zlomyslně blýskalo. „To video je všude.“

Pokračovala jsem v jídle a schovávala úsměv za sklenici vody. Chloe byla pro jednou příliš pohlcená šířením drbů, než aby mě obtěžovala urážkami.

---

O dva dny později zapraskal v rozhlase během ranní hodiny hlas ředitele Webbera.

„Pozor, studenti a zaměstnanci. Ohledně kolujícího videa o Peyton Kinsleyové – po důkladném prošetření jsme zjistili, že šlo o nedorozumění. Osoby viděné na záběrech byly zadrženy policií a údajné důkazy se ukázaly jako zfalšované. Slečna Kinsleyová je příkladnou studentkou a tyto pomluvy jsou vůči její pověsti krajně nespravedlivé.“

Třídou se rozlehlo mumlání. Vedle mě si jeden kluk odfrkl. „Jasně, určitě. Můj bratranec dělá na policii. Nikoho nezatkli.“

Opřela jsem se v židli. Magie bohatých v akci. Skoro až působivé, jak rychle se pravda ocitne ve výprodeji, když někdo vytáhne platinovou kartu.

---

Peyton se vrátila do školy dva dny po tom oznámení. Snažila se vyzařovat svou obvyklou sebejistotu, ale stíny pod očima vyprávěly jiný příběh.

Když mě zahlédla u mé skříňky, oči se jí zúžily do štěrbin. Otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale pak si to zřejmě rozmyslela, sklopila zrak a spěšně prošla kolem.

Ještě výmluvnější byla Gideonova reakce. Když ho Peyton oslovila před Modelovou OSN, zdvořile, ale pevně se omluvil. Později, když se klub rozdělil do pracovních skupin, si Gideon záměrně vybral tým na opačné straně místnosti než ona.

---

Bylo skoro sedm večer, když Corbin po prodlouženém studiu odcházel ze školní knihovny. Byla jsem na půl cesty ke škole, když jsem uslyšela ten rozruch – chlapecký hlas, napjatý, ale vzdorovitý, a hlubší tóny smějících se mužů.

„Prosím, mám tam materiály na soutěž. Připravoval jsem se na to tři měsíce!“

Zahnula jsem za roh a našla Corbina obklopeného třemi drsně vypadajícími chlapy. Jeden z nich držel jeho batoh a druhý jeho telefon. Corbin měl brýle nakřivo a silně se opíral o svou zdravou nohu.

„Vypadá to na drahou výbavu,“ posmíval se jeden z nich. „Pár stovek by se za to dalo trhnout.“

„Prostě si vezměte moji peněženku,“ prosil Corbin. „Ale prosím, ten telefon potřebuju. Mám v něm všechna data z fyziky.“

Ten nejvyšší strčil do Corbinova ramene, až zavrávoral dozadu. Corbin ztratil rovnováhu, špatná noha se pod ním podlomila a on padl na chodník.

Vystoupila jsem ze stínu. „Položte ty věci. Hned.“

Ti tři muži se otočili a jejich tváře se změnily.

„Nebudu se opakovat,“ řekla jsem hlasem smrtelně klidným.

Nejdřív dopadl na zem batoh, následovaný telefonem, který zacinkal o beton. Beze slova se ti muži rozutekli na různé strany.

Pomohla jsem Corbinovi na nohy. „Jsi v pořádku?“

Přikývl a oprašoval si hlínu z kalhot. „Praskl mi displej. Ale myslím, že pořád funguje.“ Podíval se na mě s viditelným zmatkem. „Proč se tě tak báli?“

Pokrčila jsem rameny. „Už jsme se potkali.“

„Kdy?“

„Před pár dny. Ten zážitek se jim moc nelíbil.“ Pokynula jsem mu, aby mě následoval. „Pojď. Jdeme domů.“

---

„Počkej tady,“ řekla jsem Corbinovi, když jsme došli do naší ulice. „Musím si něco zařídit.“

Zaběhla jsem do večerky s bankomatem. Vylovila jsem z batohu jedinou bankovní kartu, kterou jsem vlastnila – tu, kterou nám škola zřídila pro platby školného. Vložila jsem ji a zkontrolovala zůstatek.

100 000 dolarů.

Chvíli jsem na to číslo zírala a pak si tiše odfrkla. „Vážně? Tolik stojí život pro rodinu Prescottových?“

I tak to bylo dost na to, co jsem potřebovala. O dvacet minut později jsem vyšla z luxusního obchodu s elektronikou se dvěma krabicemi obsahujícími nejnovější modely iPhonů.

Když jsem dorazila domů, Corbin byl ve svém pokoji a zoufale se snažil zachránit data ze svého poškozeného telefonu. Jednou jsem zaklepala a vstoupila bez čekání na odpověď.

„Tady,“ řekla jsem a hodila jednu z krabic na jeho postel. „Ten tvůj byl stejně zastaralý.“

Corbin zíral na krabici, pak na mě, s pusou dokořán.