Corbin zíral na elegantní krabičku s iPhonem na své posteli, jako by mohla každou chvíli vybuchnout. Prsty se mu vznášely nad neporušeným obalem, ale neodvažoval se ho dotknout.

„Je to...“ těžce polkl a třesoucíma se rukama si upravil brýle. „To je vážně ten nejnovější model? Skutečný?“

Opřela jsem se o rám dveří se založenýma rukama. „Ne, koupila jsem ti padělek od nějakého chlápka v uličce. Jasně, že je pravý.“

Opatrně krabičku zvedl a prohlížel si ji ze všech stran jako pyrotechnik. „Ale kde jsi to vzala? Tohle stojí tak... tisíc dolarů.“

„Koupila jsem ho.“ Pokrčila jsem rameny, pak jsem sáhla do batohu a vytáhla identickou krabičku. „Vzala jsem jeden i pro sebe.“

Corbinovi klesla čelist. Oči mu těkaly mezi oběma krabičkami, pak ke mně, jak hledal nějaké vysvětlení, které by v jeho světě dávalo smysl – ve světě, kde jeho sestra byla chudá studentka, co nemá ani na snídani.

„Ale... jak?“ vykoktal. „Nemáš práci. Nemáš peníze. Tohle je...“ Bezmocně ukázal na telefon. „Tohle je nemožné.“

„Není to kradené, jestli se bojíš tohohle,“ řekla jsem a sedla si na kraj jeho postele. „A nevykradla jsem banku ani neprodávala drogy. Jsou moje, legálně koupené a teď je jeden tvůj.“

Sevřel krabičku pevněji. „Máš nějaké potíže, Rowan?“

Usmála jsem se nad jeho obavami. „Žádné potíže. Pokud se tenhle rozbije, koupím ti další. Bez zbytečných otázek.“

Corbin na mě dlouho zíral, v jeho výrazu se mísilo podezření s pokušením. Nakonec touha po technologii zvítězila nad obavami. Pomalu krabičku otevřel, prsty se mu mírně třásly, když vytahoval lesklý přístroj.

---

Příští ráno jsem se vrátila z ranního běhu a našla Corbina už oblečeného, jak čeká na chodbě. Pod očima měl tmavé kruhy a s intenzivním soustředěním projížděl svůj nový telefon.

„Vypadáš hrozně,“ poznamenala jsem a otřela si pot z čela. Běžecké oblečení se mi lepilo na tělo, vlhké potem. „Byl jsi vzhůru celou noc?“

Provinile se usmál. „Možná. Je to prostě... úžasné, Rowan. Ta rychlost procesoru, kvalita foťáku – už jsem si stáhl nějaké programy na fyzikální simulace.“

„Dej mi patnáct minut na sprchu a pak jdeme ven.“

„Ven? Kam?“

„Nakupovat,“ zavolala jsem zpátky.

Když jsme scházeli po schodech, objevila se Chloe a podezíravě si nás prohlížela. „Kam vy dva jdete?“ dožadovala se odpovědi hlasem ostrým zvědavostí.

Prošla jsem kolem ní, aniž bych vzala její existenci na vědomí. Corbin zaváhal, pak mě následoval, nový iPhone bezpečně zastrčený v kapse.

---

Obchodní centrum Silverton Mall bylo největším nákupním střediskem v okolí. Corbin vypadal viditelně nesvůj, když jsme procházeli nablýskaným vchodem; ramena měl shrbená, jako by se snažil zabírat co nejméně místa mezi víkendovými nakupujícími, kteří měli očividně víc peněz než naše rodina.

„Co tady děláme?“ zašeptal a s obavami sledoval luxusní obchody.

„Seženeme ti nějaké slušné oblečení,“ odpověděla jsem a vedla ho k pánskému oddělení. Kývla jsem na prodavače, který k nám okamžitě zamířil, profesionální úsměv se mu rozšířil, jakmile vycítil provizi.

„Potřebujeme kompletně obnovit šatník pro mého bratra,“ řekla jsem. „Neformální, ale kvalitní.“

Prodavačův pohled přelétl přes Corbinovy obnošené džíny a vybledlé tričko. „Ovšem. Tudy, prosím.“

O tři outfity později stál Corbin rozpačitě před zrcadlem, oblečený v designovém oblečení, díky kterému vypadal starší a sebevědomější – i přes jeho zjevnou nepohodu z té pozornosti.

„V tomhle se necítím jako já,“ zamumlal a zatahal za rukáv vypasovaného saka.

„O to právě jde,“ odvětila jsem. „Tohle si vezmeme, plus ty další dvě sady,“ řekla jsem prodavači.

Celkem to dělalo 2 400 dolarů. Corbinovi málem vypadly oči z důlků, když jsem bez zaváhání podala kreditní kartu.

„Rowan,“ zasyčel, když jsme odcházeli s taškami. „To je víc, než máma vydělá za dva týdny!“

„Tak to je dobře, že to máma neplatí.“ Vedla jsem ho k obchodu s luxusní obuví. „Pojď. Ty tvoje tenisky vypadají, že se každou chvíli rozpadnou.“

Corbin se snažil nedávat najevo stav své levé nohy, když si sedal, a natáčel ji pryč z dohledu prodavače. Všimla jsem si toho nenápadného pohybu, zakořeněného zvyku skrývat své postižení.

O dvě hodiny a 2 800 dolarů později měl Corbin dvoje značkové sportovní boty a jedny neformální kotníkové boty. Vybrala jsem několik kousků i pro sebe – jednoduché věci, které budou sedět mému měnícímu se tělu, jak budu dál hubnout a nabírat svaly.

Když jsme opouštěli nákupní centrum, utratili jsme téměř 12 000 dolarů. Corbin šel vedle mě v ohromeném tichu a opatrně držel tašky s logy luxusních značek, které doteď vídal jen v reklamách.

„Už jsme skončili?“ zeptal se konečně, když jsme se blížili k východu.

„Skoro. Nejdřív oběd.“

Zavedla jsem ho do hotelu Regal Summit. Corbin při vstupu do mramorové haly mírně zavrávoral, oči se mu rozšířily nad křišťálovými lustry a personálem v uniformách.

„Rowan, tady nemůžeme jíst,“ zašeptal naléhavě. „Tohle je nejdražší restaurace v Silvertonu!“

„Proto tady jíme,“ odpověděla jsem a přistoupila k provoznímu. „Stůl pro dva, prosím. Něco v soukromí.“

Byli jsme uvedeni do soukromého salonku v nejvyšším patře s panoramatickým výhledem na město. Corbin se zabořil do měkkého koženého křesla a vypadal naprosto nepatřičně i ve svém novém oblečení. Když mu podali jídelní lístek ve francouzštině, zbledl.

„Já... nevím, co to všechno znamená,“ zašeptal. „A nejsou tu ani ceny!“

„Když se musíš ptát na cenu, nemůžeš si to dovolit,“ řekla jsem s lehkým úsměvem. „Nedělej si s tím starosti.“

Číšník se vrátil a Corbin mu lístek prakticky vrazil zpět. „Já vlastně nemám hlad,“ zamumlal, i když mu v břiše slyšitelně zakručelo.

Protočila jsem panenky. „Dá si to, co já,“ řekla jsem číšníkovi a pak pokračovala bezchybnou francouzštinou: „*Nous prendrons le foie gras pour commencer, suivi du filet de boeuf avec truffes noires, et le turbot. Une bouteille d'eau pétillante aussi, s'il vous plaît.*“

Číšník uznale přikývl a odešel. Corbin na mě nevěřícně zíral.

„Odkdy mluvíš francouzsky?“

Vytáhla jsem svůj nový notebook a položila ho na mramorový stůl. „Samouk. Jen tak pro zkrácení chvíle.“

„A ty víš, co je to foie gras a lanýže? Už jsi na takových místech někdy byla?“

„Něco takového,“ odpověděla jsem, prsty mi už létaly po klávesnici.

Corbin se opřel v křesle a nasával luxusní okolí – křišťálový lustr, panoramatická okna, hustý koberec pod nohama. „To je šílené,“ zamumlal. „Minulý týden jsme se hádali o to, kdo dostane poslední balíček sušenek.“

Neodpovídala jsem a soustředila se na obrazovku. Koutkem oka jsem viděla, jak mě Corbin studuje – ne jen můj vzhled, ale způsob, jakým jsem se nesla, jistotu, s jakou se mé prsty pohybovaly po klávesnici.

Nakonec v něm zvítězila zvědavost. Přisunul si židli, aby nahlédl na mou obrazovku. Oči se mu rozšířily.

„Co je to?“