Za necelé tři minuty jsem na svém notebooku vytvořila kompletní bezpečnostní systém, doplněný GPS sledovači zabudovanými v mém telefonu i počítači, a navíc vícevrstvý firewall, který by mi mohla závidět většina vládních agentur.

Corbin v ohromeném tichu sledoval, jak systém několika rychlými úhozy do klávesnice dokončuji.

„To je... nemožné,“ vykoktal konečně a upravil si brýle. „Právě jsi během pár minut vybudovala celou bezpečnostní architekturu. Profesionálním týmům by vytvoření něčeho takového trvalo dny.“

Pokrčila jsem rameny a spustila závěrečnou diagnostiku. „Není to tak složité, když člověk pochopí tu architekturu.“

„Není to složité?“ Corbinův hlas přeskočil nevěřícností. „Právě jsi naprogramovala sledování polohy, šifrované autentizační protokoly a něco, co vypadá jako ochrana firewallem na vojenské úrovni, a to rychleji, než většina lidí napíše své jméno!“

Dovolila jsem si mírný úsměv. Ve svém předchozím životě jako Echo a jako hackerka známá pouze pod pseudonymem X jsem vytvářela systémy, které dokázaly odolat i těm nejsofistikovanějším vládním útokům. Tohle byla ve srovnání s tím dětská hra.

„Mohla bych tě to naučit, pokud bys měl zájem,“ nabídla jsem mu, když jsem si všimla jeho intenzivního soustředění.

Prudce zvedl hlavu a oči mu zazářily nadšením. „Vážně? Ty bys mě to naučila?“

„Máš na to buňky,“ řekla jsem a zaklapla notebook. „Ale nejdřív se najíme. Hlady už nevidím.“

---

Hotelová restaurace zářila vyleštěným mramorem a křišťálovými lustry. K našemu stolu přistoupil číšník v dokonale vyžehlené uniformě a s posvátnou úctou nám představil láhev červeného vína.

„Château Margaux, ročník 2009, podle vašeho přání, madam,“ oznámil.

Zběžně jsem upíjela a pak láhev odstavila. V minulém životě jsem si vypěstovala vytříbený cit pro kvalitní vína – byla to nezbytná dovednost pro infiltraci na akce vyšší společnosti. Tomuto tělu však bylo sedmnáct a alkohol by jen zpomalil mé reflexy.

Během celého jídla jsem si všímala, jak mě Corbin pozoruje – nejen to, co jím, ale i jak to jím. Způsob, jakým jsem držela nůž, úhel mého zápěstí, když jsem zvedala sklenici s vodou. Všechny ty kultivované způsoby, které jsem do sebe vstřebala během let provádění vysoce sledovaných atentátů, byly v plné parádě k vidění.

„Tady působíš jinak,“ řekl konečně mezi chody. „Jako bys... do takového podniku patřila.“

Povytáhla jsem obočí. „A to tě překvapuje?“

„No, jo. Vyrostli jsme na jídle z mikrovlnky z papírových talířů.“

Corbin bojoval s množstvím příborů, vzal si špatnou vidličku, a když viděl, že používám jinou, rychle ji zase odložil. Tváře mu zrudly rozpaky.

„Nikdy předtím jsem nejedl nikde, kde by měli víc než jednu vidličku,“ zašeptal.

„Zvykneš si,“ ujistila jsem ho.

Číšník přistoupil s účtem a diskrétně položil kožené desky vedle mého talíře. Bez váhání jsem je otevřela, ale Corbin se naklonil dopředu, protože mu to zvědavost nedovolila. Poklesla mu čelist.

„Osm tisíc dvě stě dolarů?“ zasyčel a hlas mu přeskočil. „To je – to je šílenství!“

Číšník si odkašlal. „Jen to Château Margaux stojí pět tisíc, pane. Je to limitovaná edice.“

Corbin vypadal, že každou chvíli omdlí. „Vždyť jsi ho skoro ani nepila!“

Bez komentáře jsem číšníkovi podala kreditní kartu.

---

V taxíku cestou domů zůstal Corbin zticha a díval se z okna na ubíhající světla města. Prsty se neustále dotýkal límce své nové značkové košile, jako by stále nevěřil, že je jeho.

„Nic takového jsem v životě nezažil,“ řekl nakonec hlasem plným úžasu. „Jak se k nám chovali, jak nám odsouvali židle a skládali ubrousky, když jsme vstali... a to jídlo! Půlku těch ingrediencí jsem ani nepoznal.“

„Byla to jen večeře, Corbine,“ odpověděla jsem lhostejně.

„Jen večeře?“ Tiše se zasmál a zavrtěl hlavou. „Rowan, celý život jíme makarony se sýrem z mikrovlnky. Táta slaví narozeniny v bistru, kde dávají kousky koláče zdarma.“

Oči mu svítily nadšením. „Ty mramorové koupelny se skutečnými látkovými ručníky, ten výhled na celé město od našeho stolu... připadal jsem si jako ve filmu.“

Slabě jsem se usmála. „Zvykej si na to radši hned, Corbine. Tohle je jen začátek.“

Obočí mu vyletělo nahoru a na tváři se mu rozlil úsměv. „Začátek čeho?“

Neodpověděla jsem. Taxík právě zastavil před naším domem a mezi námi tiše visel kontrast mezi luxusem, který jsme právě opustili, a naším rozpadajícím se bytovým komplexem.

---

To odpoledne jsem počkala, až bude dům prázdný. Brenda vzala Chloe na nákupy a Arthur měl dvojitou směnu.

Vytáhla jsem zpod matrace anonymní telefon a vytočila číslo.

„Farmaceutické výzkumné centrum Carver, jak vám mohu pomoci?“

„Doktora Wallace Carvera, prosím,“ řekla jsem. „Jde o specializované biochemické sloučeniny.“

Následovala pauza, pak linka cvakla, jako by mě přepojovali na zabezpečené spojení.

„Tady Carver.“ Hlas byl hluboký a opatrný. „Nemyslím si, že jsme spolu už mluvili. Jak jste přišla k tomuto číslu?“

„Vaše práce na recepturách pro nervosvalové posílení je v určitých kruzích dobře známá,“ odpověděla jsem. „Potřebuji syntetizovat zakázkovou sloučeninu. Konkrétně experimentální variantu MR-27 s modifikovanou proteinovou strukturou.“

Z linky se ozvalo prudké nadechnutí. „To je... přísně tajný výzkum. Kdo jste?“

„Někdo, kdo je ochoten dobře zaplatit za diskrétnost. Potřebuji to mít připravené do dvou týdnů. Přijedu si pro to osobně do New Yorku.“

„Počkejte,“ jeho tón se změnil z podezřívavého na zaujatý. „Zníte neuvěřitelně mladě. Jak by někdo jako vy mohl vůbec vědět o MR-27?“

„No, jeden můj přítel... Znám molekulární strukturu i potřebná stabilizační činidla. Také vím, že jste jediný, kdo to dokáže správně syntetizovat.“

„Sloučenina, kterou popisujete, je vysoce experimentální,“ řekl pomalu. „Potenciální vedlejší účinky jsou—“

„Jsem si vědoma rizik,“ přerušila jsem ho. „Můžete to připravit, nebo ne?“

„Ano. Ale bude to drahé. Velmi drahé.“

„Kolik?“

„Za něco takto specializovaného a bez zbytečných otázek? Dvě stě tisíc. Polovinu předem.“

Krátce jsem zavřela oči. „Můžu vám teď převést sedmdesát tisíc. Zbytek při dodání.“

„Přijatelné,“ souhlasil po chvilce váhání. „Ale pořád nechápu, jak by někdo ve vašem věku mohl vůbec—“

Ukončila jsem hovor a převedla celý zbývající zůstatek na číslo účtu, které mi Carver o chvíli později poslal SMS zprávou.

Zůstatek na účtu: 0,00 $

Znovu začínám od nuly. Ale pokud ta receptura bude fungovat, bude to stát za to.

---

Natáhla jsem se na postel, abych si krátce zdřímla. Místo toho jsem se propadla do důvěrně známé noční můry.

*V karibském zařízení kvílely poplašné sirény. Ozývala se chladná slova Ředitele: „Subjekt určen k terminaci po odběru genetického materiálu.“*

*Po letech v roli jejich dokonalé zbraně tohle byla moje odměna – vyhozena jako rozbité vybavení. Jejich zrada pálila víc než sérum v mých žilách.*

*Výbuchy začaly – řetězové reakce přesně tak, jak jsem je naplánovala.*

*Zařízení se hroutilo, jak se dovnitř valila mořská voda. Poslední výbuch mě vymrštil do temnoty, zatímco se vše hroutilo dovnitř—*

„ROWAN! Vstávej, ty líná mrcho!“