Splynula jsem s davem a pozorně si prohlížela zrádnou trať s prudkými stoupáními a ostrými zatáčkami. Tahle nově vybudovaná rallye dráha v kopcích se stala hřištěm pro bohaté městské děti, které tu předváděly svou odvahu i svá vozidla.

Masivní černý Jeep Wrangler Rubicon se řítil blátivou tratí, jeho nadrozměrné pneumatiky s naprostou přesností drtily terén, jak se dral do prudkého svahu. Vůz vyjel na vrchol kopce a s kontrolovaným odskokem dopadl, načež zrychlil v ostré vlásence a rozstříkl bláto do všech stran.

„Pan Hutton! Pan Hutton! Pan Hutton!“ dav propukl v nadšení, když Jeep projel cílem s náskokem celých dvaceti sekund před dalším vozem.

Stála jsem na okraji davu s rukama zkříženýma na prsou a s analytickou přesností studovala trať.

„Není to špatné,“ zamumlala jsem si pro sebe a očima sledovala pohyb odpružení vítězného Jeepu. „Slušné úpravy. Závodní tlumiče Fox, zesílené nápravy, upravený výfuk.“ Moje hodnocení bylo automatické, zvyk z minulých životů, kdy technické specifikace vozidla mohly znamenat rozdíl mezi úspěšným útěkem a kulkou do hlavy.

Dveře řidiče u blátem pocákaného Jeepu se rozletěly a ven vyskočil vysoký mladík kolem dvacítky. Měl na sobě drahé off-roadové vybavení, které vypadalo, že špínu vidělo poprvé až dnes, a jeho výraz nesl neomylné sebevědomí někoho, kdo nikdy neslyšel slovo „ne“.

„Cole! Byl jsi úžasný!“ Ženský hlas prořízl jásot. Dav rozrazila oslnivá blondýnka, jejíž značkové oblečení bylo v blátivém terénu absurdně nepraktické. Měla na sobě upnuté džíny a krátký top, který odhaloval její vypracované břicho; bylo jasné, že se oblékla spíše proto, aby poutala pozornost, než na off-roadovou akci.

Z vlastních blátem obalených vozů vylezli další tři mladíci, z nichž každý vypadal, že stojí víc než celý dům Carmichaelových. Přistoupili ke Coleovi, poplácávali ho po zádech a neochotně mu gratulovali.

„Další závod, další vítězství,“ oznámil Cole a prohrábl si své dokonale upravené vlasy. „Říkal jsem vám, že vylepšené odpružení udělá ten rozdíl. Stálo mě to majlant, ale stálo to za každý cent.“ Udělal dramatickou pauzu. „I když si nalijme čistého vína, není to jen autem – je to řidičem.“

Ostatní boháči souhlasně přikyvovali.

„Tak fajn, plaťte,“ řekl Cole a natáhl ruku. „Pět tisíc od každého, jak jsme se dohodli. Můžete mi to hned poslat přes aplikaci.“

Sledovala jsem, jak vytahují telefony a bez váhání převádějí peníze.

„Začíná to být nuda, Cole,“ postěžoval si jeden z nich a schoval telefon do kapsy. „Vyhraješ pokaždé. Tyhle překážkové dráhy jsou pro tebe moc lehké.“

Coleův úsměv se rozšířil. „Víte co – udělám to zajímavější. V příštím závodě dám komukoliv dvacetisekundový náskok. Jestli mě porazí, zaplatím mu sto tisíc. Komukoliv. Hned teď.“

Dav zašuměl vzrušením, ale nikdo nepředstoupil. Slyšela jsem šeptání o tom, jak se o to včera někdo pokusil a málem převrátil svůj náklaďák v hluboké jámě, přičemž jen těsně unikl vážnému zranění.

Mumlání prořízl nový hlas. „No tak! Najde se někdo dost odvážný, aby vyzval velkého Colea Huttona?“

Poznala jsem Spencera Davenporta, syna starosty, který fungoval jako neoficiální naháněč. Pravděpodobně doufal, že na tyhle bohaté děti z New Yorku udělá dojem a rozšíří své sociální kontakty mimo omezenou nabídku Silvertonu.

„Žádní zájemci? Nikdo si nechce rychle vydělat sto táců?“ pokračoval Spencer a přejížděl pohledem dav.

„Já do toho jdu.“

Můj hlas se nesl náhle ztichlým davem. Desítky hlav se otočily mým směrem s výrazy od šoku až po pobavení.

Spencerova tvář se zkřivila zmatkem. „Ty?“ Prohlédl si mě od hlavy k patě. „Hele, zlato, tohle není o tom, jak upoutat pozornost boháčů. Tahle auta jsou nebezpečná—“

„Je v pravidlech nějaké omezení ohledně pohlaví?“ zeptala jsem se chladně. „Nebo se prostě jen bojíš, že prohraje s holkou a bude vypadat trapně?“

Spencer otvíral a zavíral pusu jako ryba na suchu.

Vykročila jsem vpřed. Odpolední slunce mě hřálo na kůži, byl to vítaný kontrast k chladnému vzteku, který jsem zanechala v domě Carmichaelových. Brendiny nekonečné hádky mě vyhnaly ven a peníze na své plány v New Yorku jsem stejně potřebovala. Tohle vypadalo jako ideální příležitost.

Cole Hutton přistoupil blíž a prohlížel si mě s neskrývaným opovržením. „Ty umíš řídit? Dosáhneš vůbec na pedály? Neručím za to, jestli se zabiješ.“

Setkala jsem se s jeho pohledem bez mrknutí oka. „Tuhle větu si schovej pro sebe. Jestli umřeš ty, taky za to neručím.“

Davem projela vlna úžasu.

Coleův úsměv ztuhl. „Kde máš auto?“

Otočila se a šla k parkovišti, kde mě vysadil můj Uber. Řidič se opíral o otlučený Ford Explorer a sledoval závody. Šla jsem přímo k němu.

„Ráda bych si pronajala vaše SUV na ten závod,“ řekla jsem a vytáhla telefon. „Dva tisíce dolarů. Hned vám je převedu.“

Ten muž se na mě podíval, jako bych se zbláznila. „To si děláš srandu, ne?“

Ukázala jsem mu obrazovku telefonu s připravenou částkou k převodu. „Žádná sranda. Dva tisíce za jeden závod.“

Jeho výraz se změnil z nevěřícnosti v opatrný zájem. „Podívej, holka, nevím, co se snažíš dokázat, ale ten Jeep tamhle stojí skoro sto tisíc se všemi těmi úpravami. Můj starej Explorer nemá šanci.“

„Závody v terénu jsou o řidičských dovednostech a odhadu terénu, ne jen o tom, kdo má dražší auto,“ odpověděla jsem s prstem vznášejícím se nad tlačítkem převodu. „Platí?“

Peníze změnily majitele a o pár minut později už jsem řídila omlácený Explorer k startovní čáře. Vůz měl četné promáčkliny, skvrny rzi a odpružení, které zažilo své nejlepší dny před dvěma dekádami.

Když jsem zastavila vedle Coleova nablýskaného Jeepu, v davu propukl smích.

„Co to má být!“ vykřikl Cole a v obličeji mu bleskl opravdový vztek. „Tohle je urážka celé soutěže!“

„Říkal jsi, že tě může vyzvat kdokoli,“ odpověděla jsem klidně. „Nespecifikoval jsi požadavky na vozidlo.“

„Ten křáp nevyjede ani první kopec!“ vyprskl Cole a ukázal na můj pronajatý vůz.

Stáhla jsem okénko a vyklonila se. „Závodíme v autech, nebo testujeme odvahu a schopnosti?“

Cole zrudl. „To je směšné.“

„Co je? Bojíš se, že bys mohl prohrát s holkou v ojetině?“ Povytáhla jsem obočí. „Dám ti stejnou nabídku – když prohraju, zaplatím ti sto tisíc.“