V sídle Kestnerových bylo sice mnoho pokojů pro hosty, ale většina nebyla připravena. Jediný volný byl až na samém konci prvního patra.

Kdysi to býval pokoj pro služebnou a ještě nebyl uklizený.

Alistair nahlédl dovnitř, ale nevkročil. „Dneska se budeš muset spokojit s tímhle. Máma ti zítra zařídí pořádný pokoj...“

Elara ho neposlouchala. Už si prohlížela prostor.

Pokoj byl malý — tak akorát na postel, noční stolek a skříň.

Ale nesmrdělo to tam, postel nebyla plesnivá a světla fungovala. Dveře byly od postele jen kousek. Ve srovnání s tím, kde byla poslední dva roky, to byl zásadní posun k lepšímu.

Takže když Alistair řekl: „Nemysli si, že je to moc malé, a nedávej to za vinu Sienně...“

„Nedávám,“ skočila mu do řeči Elara. „Líbí se mi tu. Děkuji, pane Alistaire.“

Slova se mu zadrhla v hrdle a pocítil zvláštní úlevu.

Elara i Sienna byly obě jeho sestry. Alistair si vždycky přál, aby spolu prostě vycházely. Kdyby se Elara změnila a přestala Sienně dělat potíže, byl by rád.

„Tak dobrá, jdi se vyspat. Zítra tě vezmu za dědečkem. Hodně mu chybíš. On...“

Jak mluvil, podvědomě natáhl ruku s úmyslem ji pohladit po hlavě, jako to dělával dřív.

Ale dřív, než to stihl, Elara zareagovala bleskově. Odrazila jeho ruku a odskočila dozadu.

Buch!

Jeho ruka narazila do dveří, až sykl bolestí. Vzplanul v něm hněv. „Elaro, co to —“

Pak uviděl její tvář a strnul.

Elara byla přitisknutá ke zdi, oči plné strachu, ostražitosti, dravosti a děsu, jako vystrašené zvíře připravené k boji.

O vteřinu později sklopila zrak a zamumlala: „O-omlouvám se. Nechtěla jsem...“

Hlas se jí třásl. Ruce měla zaťaté tak pevně a celé tělo tak ztuhlé, jako by se ten úskok vůbec nestal.

Alistair na okamžik zamrzl, jako by mu něco zablokovalo hruď. Bolest v ruce už nebyla důležitá. Nenacházel slova.

Nebyla to ta samá osoba, kterou si pamatoval.

Po dlouhé pauze si rozpačitě odkašlal. „Dobrá, dobře se vyspi.“ Pak odešel.

Jakmile se dveře zavřely, Elara vydechla.

Ve chvíli, kdy Alistair zvedl ruku, si myslela, že je zpátky v Aureliánském institutu, obklopená zvednutýma rukama, které drží kameny, hole, biče nebo něco horšího.

Zpanikařila. Pak si náhle na něco vzpomněla a začala prohledávat pokoj.

Pod postelí uviděla propisku. Popadla ji, stáhla z ní víčko a pevně ji sevřela jako zbraň. Rozsvítila všechna světla, vlezla do postele a schoulila se v rohu zády ke zdi.

Teprve tehdy se cítila bezpečně.

Tiskla propisku k hrudi a nespouštěla oči ze dveří pro případ, že by někdo vešel.

Světlo sice pokoj rozzářilo, ale nijak nezmírnilo strach v jejím nitru.

Nastalo ráno.

Jakmile se služebné začaly pohybovat, zvuky Elaru probudily.

Rozhlédla se po světlém, neznámém pokoji a potřebovala chvilku, aby si uvědomila, že už není v té převýchovné škole.

Konečně utekla z toho pekla.

Přestože věděla, že ji nikdo v blízkosti nechce, vstala brzy a vklouzla do kuchyně. Nabídla kuchaři pomoc, zatímco si připravovala něco jednoduchého k jídlu.

Snídaně tu byly honosné a lehké, všechno bylo hlavně na efekt, takže vždycky zůstávalo hodně nedotčeného jídla.

Elara nebyla vybíravá. Jakmile dostala svolení, jedla zbytky, dokonce posbírala i dvě malá rajčata, která se odkutálela stranou.

Měla hlad.

Její poslední skutečné jídlo bylo před dvěma dny, kdy vyměnila výprask za půlku krajíce chleba.

Dva roky neochutnala nic tak teplého, čerstvého a sladkého.

Kuchař ji sledoval, jak do sebe hází jídlo jako robot, a věnoval jí soucitný pohled.

Z jednoho nevzhledného, téměř vyhozeného sázeného vejce jí připravil talíř těstovin. „Slečno Elaro, dejte si raději tohle.“

Rychle spolkla sousto a přijala talíř oběma rukama, oči plné vděčnosti. „Děkuji vám.“

Ve skutečnosti už takový hlad neměla.

To, že dva roky jedla jen jedno jídlo denně a zbytek času hladověla, jí zmenšilo žaludek. Už toho moc nesnědla.

Ale naučila se nikdy nenechávat jídlo ladem. Kdyby ho nesnědla hned, někdo jiný by jí ho vzal. A nikdy nevěděla, kdy přijde další jídlo.

Sníst toho co nejvíc najednou se stalo jejím jediným způsobem, jak přežít den.

Elara dojedla těstoviny do posledního kousku, i s omáčkou.

Tak dlouho se necítila sytá. Skoro to působilo neskutečně.

Ležela s rukou na břiše a měla pocit, že se jí to zdá.

Kdykoli dřív omdlévala hlady, představovala si lahodné jídlo, aby se tím aspoň v duchu nasytila.

„Panebože, co jsi zač? Toulavý pes? Nikdy jsi neviděla jídlo?“

Posměšný hlas ji vytrhl z té chvíle. Její spokojený úsměv okamžitě zmizel.

Barrett stál ve dveřích a vypadal podrážděně. Instinktivně se pokusila schovat to, co držela, pak si uvědomila, že je to jen prázdný talíř. Nikdo by se tu s ní o jídlo nepral. Cítila se trochu ztraceně.

Barrett vypadal ještě znechuceněji. „Vrazil jsem tolik peněz do tvé výchovy a disciplíny, a všechno to bylo k ničemu! Díkybohu, že nejsi moje skutečná dcera. Sienna prošla výcvikem jen čtyři roky a stejně dopadla lépe než ty po osmnácti letech.“

Elara neodpovídala. Jen sklonila hlavu a snášela jeho výčitky a opovržení.

Tehdy, kdykoli Barrett řekl, že Sienna je lepší než ona, bránila se a chtěla mu dokázat, že se mýlí. Ale teď? Teď už to přijala.

Byla jen nepravá dcera, která si osmnáct let žila v přepychu, který jí nepatřil. Nemohla se rovnat té skutečné.

Barrettova tvář zvážněla. „Jestli jsi už zapomněla na všechnu tu disciplínu, kterou tě učili, tak se ani neobtěžuj sedat k stolu. Jen bys všem zkazila náladu.“

Odfrkl si a odešel, aniž by jí věnoval další pohled.

Kuchař věnoval Elaře litostivý pohled, tiše si povzdechl a rychle servíroval připravenou snídani pro Kestnerovy.

Elara klidně hleděla na prázdný talíř. Barrettovo nadávání s ní nepohnulo.

Slyšela už horší věci. Jeho slova se jí ani nedotkla.

Protože ji Barrett nechtěl nablízku, zůstala v kuchyni, uklízela a poslouchala zvuky smíchu a rozhovoru, které se ozývaly z obývacího pokoje.

Nevyšla ven, dokud všichni nedojedli.

Ve chvíli, kdy se Elara objevila, veškerý smích a hovory v obývacím pokoji náhle utichly. Všichni okamžitě ztuhli.

Bylo to, jako by si právě v tu vteřinu vzpomněli, že je dnes v domě s nimi.