Kaelith se stále točila hlava, když parkovala svůj pick-up za barem. Všimla si, že u zadních dveří jsou rozestaveni dva muži z ochranky baru. Vystoupila a šla k nim.

„Torine? Co se děje?“ zeptala se toho menšího z nich. Věděla, že z Tituse, jeho staršího a mnohem většího bratra, nemá cenu se snažit vypáčit nějaké informace.

Torin se široce usmál a objal ji. „Ahoj, prcku! Uvnitř probíhá velká porada, takže... Au!“

Titus na bratra zlostně pohlédl. „Které části 'drž hubu a dělej svou práci' jsi nerozuměl? Ta toulavá to vědět nemusí, tak sakra mlč,“ zasyčel Titus.

Torin si třel zátylek, kam ho bratr právě udeřil dlaní. „Sprostý. Jen jsem řekl, že je tam schůzka. A neříkej jí sakra toulavá, ty vymytý mozku.“

Ti dva se na sebe výhružně postavili, ale Kaelith si odkašlala a vykročila vpřed, aby se dotkla Torinova předloktí. „No tak, kluci. Nechci dělat žádné problémy. Jsem tu jen proto, abych připravila jídlo na dnešek. Musím se dostat do kuchyně. Je na druhé straně budovy než ty soukromé místnosti. Paxton říkal, že můžu přijít dřív.“

Titus na ni zlostně pohlédl, pak ustoupil o krok a vytáhl telefon.

Torin obrátil oči v sloup. „Co dneska vaříš? Počítám, že kolem šesté budu mít hlad jako vlk.“

Kaelith se ušklíbla. „Mám hromadu různých ředkviček a k tomu pár vepřových plecí od Mindry. Takže přemýšlím o pomalém pečení...“

„Dobře, můžeš jít dovnitř. Rovnou do kuchyně a nesmíš odtamtud vyjít. Rozumíš?“ přerušil ji Titus, kterému zřejmě Paxton dal zelenou.

Kaelith mu věnovala vděčný pohled a pak se vydala zpět k autu pro své věci. Ti dva se stále hašteřili, když se vrátila ke dveřím s první krabicí.

„...zabere mi to pět minut jí pomoct,“ hádal se Torin.

„Paxton řekl, ani hnout, ty kreténe.“

„Srabu.“

„Blbečku.“

Kaelith obrátil oči v sloup a pokračovala do kuchyně. Netrvalo dlouho a celý její nákup byl rozestavěn po podlaze a ona byla zadýchaná. Aniž by ztratila jedinou sekundu – protože kdyby to udělala, její mysl by se okamžitě vrátila k tomu, co se stalo ráno – stáhla si vlasy do culíku, shodila bundu a kolem pasu si uvázala zástěru. Do uší si strčila sluchátka a pustila si hlasitost na maximum, aby přehlušila hlasy, které ji nutily přemýšlet o tom, jak mohl její souzený druh jen tak beze slova odejít.

Minuty ubíhaly, zatímco maso potírala suchou kořenicí směsí a krájela zeleninu. Kaelith si prozpěvovala spolu s alternativní hudbou, která jí řvala v uších. Pohupovala se v bocích a poskakovala na špičkách, zatímco přidávala koření do dusící se mrkve. Když byla spokojená s tím, jak pokročila, a maso už se peklo v peci na dřevo, protáhla si ruce nad hlavou a protáhla si krk. Zástěrou si otřela čelo a podívala se na hodinky. Přípravou strávila jen hodinu a bude trvat dalších čtyři nebo pět, než bude vepřové hotové. Otevřela troubu a nasála sladké aroma masa, ale pak se zamračila, když ucítila něco, co tam být nemělo: sladkou směs hřebíčku a jablek. Zavřela troubu a ustoupila. Tehdy to pocítila... nebyla sama.

Kaelith se pomalu otočila a uviděla ho: svého souzeného druha, jak se opírá o zárubeň dveří se založenýma rukama a upřeně ji pozoruje. Tohle bylo poprvé, co ho viděla zblízka, a srdce jí bušilo až v krku. Měl čokoládově hnědé vlasy, které mu sahaly těsně pod uši a měly mírnou vlnu, jako by si jimi často projížděl prsty. Měl upravené vousy, které nijak nezakrývaly jeho ostře řezanou čelist. Jeho hnědé oči téměř ladily s vlasy, až na ten načervenalý nádech, když na ně dopadlo světlo. Byl vysoký, dokonce vyšší než Titus, s širokými rameny a štíhlým pasem. I když měl na sobě černý oblek, poznala, že má po celém těle dobře vyvinuté šlachovité svaly. Sledovala ty svaly po jeho trupu a zarazila se u boule v jeho kalhotách.

Její oči vystřelily k jeho a ona bojovala s tím, aby ignorovala horko, které zaplavovalo její tělo. Jeho ret se mírně zkřivil pobavením. Upustila telefon, což jí vyškublo sluchátka z uší. Jeho oči spočinuly na telefonu a pomalu putovaly nahoru po jejím těle, zanechávajíce na její kůži palčivé horko, jako by se jí dotýkal. Polkla.

„Co... co tady děláš?“ zeptala se Kaelith, když konečně našla hlas.

Neodpověděl. Místo toho její oči sledovaly její obličej, podél lícních kostí, přes kaštanové vlasy a dolů po odhaleném hrdle ke klíční kosti. Odtlačil se od zdi a vykročil k ní. Jak se pohyboval, cítila, jak jí tep stoupá výš a výš. S jeho přiblížením jeho vůně sílila a ona ji hltala každým zalykavým nádechem. Než se zastavil před ní, téměř lapala po dechu.

Zírala na jeho hruď, zakrytou sakem. Pomalu vzhlédla, nehty se jí zarývaly do dlaní, jak se snažila zabránit si v tom, aby k němu natáhla ruku. Její oči se zachytily na jeho odhaleném hrdle a tepajícím bodě, který tam viděla, než je zvedla až k jeho očím. Polkla pod tou intenzitou, kterou v nich viděla. Zvedl ruce a sevřel je kolem jejího krku. Zalapala po dechu pod sálavým žárem jeho doteku a on zasténal. Zavřel oči, a když je znovu otevřel, viděla, že jsou úplně černé. Ta černota rychle vybledla, jak nad sebou získal kontrolu. Olízl si rty a ona byla jako uhranutá, když sledovala pomalou stopu jeho jazyka.

„Co to máš v oku?“ zašeptal. Její víčka se zachvěla a zavřela se při zvuku jeho barytonu, který ji lechtal na tvářích.

„Cože?“ Už se neovládla, prsty jí cukly a chytily ho za sako. Jeho oči sjely k jejím rukám a pak zpět. Udělal krok blíž a přitlačil ji zády k lince.

„Tvé oko. Něco v něm je. Vyndej to.“

Kaelith zaváhala, než vklouzla rukama mezi ně. Zaklonila hlavu a prsty si vyjmula hnědou čočku, kterou používala k zakrytí své jediné modré duhovky. Několikrát zamrkala, než se odvážila podívat se zpět na svého souzeného druha. V čelisti mu cuklo a oči mu znovu zčernaly. Sledovala, jak jeho pohled přebíhá z jednoho jejího oka na druhé.

„Jsi toulavá,“ zašeptal.

Trochu se naježila kvůli tomu, co většina lidí považovala za urážku. „Jo, a? Máš s tím problém?“ Zkřížila ruce na prsou a snažila se ignorovat elektřinu, kterou cítila, když se její paže otřely o jeho hruď. Jeho ruce kolem jejího krku se sevřely a palci zatlačil pod její čelist, čímž jí donutil zvednout hlavu.

„Jsi napůl lykantka,“ řekl a konstatoval další fakt.

„To jsem.“

Jeho oči bloudily po jejím obličeji a snažily se tu skládačku složit samy. Povzdechla si a mírně ho odstrčila, potřebovala prostor k přemýšlení. Hluboce zavrčel, ale udělal krok zpět a sundal ruce z její kůže. Strčil si je do kapes a ona přemýšlela, jestli to udělal proto, aby se k ní znovu nenatáhl.

Opřela se zády o linku.

„Hele. Abych ti ušetřila čas i přemýšlení, o své minulosti toho moc nevím. Byla jsem jako miminko odložena v sirotčinci. Nemám ponětí, kdo jsou moji rodiče. To, že jsem zčásti lykantka, jsem se dozvěděla až před pár lety, když...“ odvrátila pohled, odmítajíc tu vzpomínku vytahovat. „Na tom nezáleží. Krátce nato jsem se *rozhodla* stát toulavou. Přišla jsem do Silverlake City, abych byla v bezpečí. To je všechno. Víc toho k vědění není.“

Podíval se na ni pochybovačně. „V jaké smečce jsi vyrostla?“

„Na to neodpovím. Není to důležité.“

„Já si myslím opak.“

„Přerušila jsem spojení se smečkou i s jejich *alfou*. Nebudu o tom mluvit,“ prohlásila pevně.

Její souzený druh se ušklíbl a rozhlédl se, jako by poprvé viděl místnost, ve které se nachází. Pohlédl zpět na ni a jeho oči sjely po její zástěře a skvrnách na ní. Jeho úšklebek se změnil v uspokojený úsměv. „Jak se jmenuješ, šéfkuchařko?“

Mírně se zasmála. Jak vtipné, že člověk potká svou spřízněnou duši a neví o ní absolutně nic jiného, než že mají být svou druhou polovinou. Přitáhla si paže blíž k tělu, čímž si nadzvedla prsa a upoutala jeho pohled.

„Kaelith.“

Mírně zavrněl a horko, které cítila předtím, se vrátilo s plnou silou. Znovu k ní přistoupil a položil paže na linku po obou jejích stranách, čímž ji uvěznil. Sklonil hlavu a přejel nosem od jejího ramene až ke krku. Zhluboka se nadechl, až se jí víčka zachvěla a zavřela.

„Kaelith,“ vydechl jí do ucha zastřeným hlasem. Kousl ji do ušního lalůčku. „Vypadá to, že jsem měl na setkání s tebou trvat důrazněji... *souzená družko*.“