Než se odtáhl, Kaelith se třásla kolena. Zvedl ukazováček a přejel jí po čelisti k tváři a pak po jejích plných rtech. Otevřela je s tichým zasténáním. Jako by ho ten zvuk přitahoval, sklonil hlavu a rty se jemně dotkl těch jejích. Při tom doteku zajiskřil elektrický proud jako statický výboj. Odtáhl se, stejně zaskočený jako ona.

„Sakra,“ zasténal.

V příštím okamžiku už ji vysazoval na linku. Jeho velké ruce jí pevně sevřely boky a přitáhly ji těsně k němu. Jeho rty narazily na její a ona vykřikla. Paže mu obmotala kolem krku a zaklesla ho u sebe. Kousl ji do spodního rtu a ona zalapala po dechu, čímž dovolila jeho jazyku vniknout do jejích úst. Jejich jazyky se setkaly a střetly, každý bojoval o nadvládu nad tím druhým.

Nohama ho obemkla v pase a cítila, jak se jeho tvrdá erekce tiskne k jejímu rozkroku. Zaklonila hlavu, když cítila, jak proti ní pulzuje. Jeho rty tvořily cestu polibků s otevřenými ústy dolů po jejím odhaleném hrdle, až našel bod, kde se krk setkává s ramenem. Sál na citlivé kůži a ona cítila jeho zuby.

„Bohyně,“ povzdychla si, když rozkoš, kterou tam vyvolal, vystřelila až do jejího středu.

Bylo to, jako by se jí nikdy předtím nikdo nedotkl. Jako by nervová zakončení na její kůži ležela ladem, dokud je neprobudily jeho prsty a rty. Jeho rty si našly cestu zpět k jejím a on jí oběma rukama sevřel obličej, zatímco ji silou svého polibku tlačil dozadu.

„Graevene?“

Kaelith vypískla a odtáhla se při zvuku cizího hlasu ve dveřích. Její souzený druh jí držel hlavu tak, aby se mohla schovat na jeho hrudi. Těžce oddechoval a ona si všimla, jak mu zbělely klouby, kterými svíral linku při tom vyrušení.

„Co je?“ prakticky zavrčel hlasem příliš chraplavým na to, aby věštil něco dobrého.

*Takže,* pomyslela si, *můj souzený druh se jmenuje Graeven.* Samozřejmě se mu skoro vrhla na tělo, aniž by vůbec znala jeho jméno. *Děvko.*

Ten záhadný muž ve dveřích se uchechtl. „Promiň, že *ruším*. Valen tě hledá. Měli jsme odjet už před patnácti minutami.“

Graeven si povzdechl. „Fajn. Za minutu jsem tam.“

„Počkám,“ řekl ten muž, což Graevena přimělo k zavrčení.

Graeven ustoupil a otočil se, aby na muže zlostně pohlédl, čímž Kaelith poprvé dostala příležitost si ho prohlédnout. Ten chlap byl vyzáblý, měl blond vlasy a jasně modré oči. Na tváři měl škleb kocoura Šklíby, když si ji ty oči prohlížely, jak tam stále sedí na lince. Bojovala s tím, aby nezírala, protože celou pravou stranu jeho obličeje zdobilo propracované kmenové tetování. I bez toho tetování by poznala, že tenhle muž je někdo, od koho je lepší se držet dál.

Graeven si stoupl zpět před ni a chránil ji před mužovým chlípným pohledem. Podal jí ruku a pomohl jí dolů z linky. Jeho hnědé oči se upřely na její a na okamžik na sebe jen zírali, nevědouce, co by měli dělat dál. Chystal se ji požádat, aby šla s ním? Měla se zeptat ona?

„Sakra, tohle je dobrý,“ zasténal ten dotěrný chlap.

Kaelith sebou trhla a uviděla, jak ten muž strká prsty zpět do mísy, kterou si připravila na čokoládový dort. Před očima se jí zatmělo rudo. „Co to sakra děláš?“ vyštěkla a vyrazila k němu. „Tohle není kuchyně tvojí babičky, existují hygienické předpisy, ty kreténe!“ Kaelith do muže strčila a zlostně se podívala na zničenou mísu, která měla vystačit na šest dortů.

„Dávej si pozor na jazyk, ty *toulavá*,“ vyprskl muž a postavil se nad ni tak, že ji převyšoval. Polkla, když mu oči vztekem zčernaly a ruce se mu sevřely v pěsti.

Kaelith ucítila, jak jí ruka sevřela zápěstí a táhne ji zpět. Graeven pak její zápěstí pustil a ležérně se postavil mezi ni a toho muže. Sledovala, jak se mu svaly na zádech napínají pod sakem.

„Ustup, Graevene. Dám té toulavé děvce lekci a půjdeme,“ rozkázal tetovaný obličej.

V mžiku Graeven popadl muže za klopy a zvedl ho ze země. Kuchyní se rozlehlo hrozivé zavrčení, ze kterého se jí zježily chlupy na rukou. Mimovolně ustoupila o krok, když muži vyjely špičáky a on zavrčel zpět na jejího souzeného druha.

„Možná jsi tatínkova malá kurvička,“ zasyčel muž, „ale pořád jsi můj podřízený. Ustup, ty hajzle.“

Graeven zavrčel a strčil do muže tak silně, až odletěl několik metrů ke zdi. Muž narazil do zdi s hlasitou ranou. Graeven natáhl ruku za sebe směrem ke Kaelith, jako by jí dával znamení, aby se ani nehnula... jako by to vůbec dokázala. Stála tam jako přimrazená strachem, zatímco se ten muž postavil do celé své výšky a otřepal se. Oči mu zůstaly černé jako uhel. Kůže se mu zachvěla a ona slyšela praskání a přesouvání kostí.

„Takže takhle je to?“ zasyčel muž, na což Graeven jednou přikývl. „Fajn, ale pamatuj si má slova, tohohle budeš litovat.“

Nakonec se muž vypařil z místnosti, nepochybně aby to šel nabonžovat svému alfovi. Graeven si povzdechl a ramena se mu uvolnila. Otočil se k ní a jeho černé oči se změnily zpět na hnědé.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a palcem jí přejel po tváři, zanechávaje za sebou stopu tepla. Kaelith přikývla.

„Graevene!“ ozval se chodbou rozkazovačný hlas.

Graevenovy pěsti se frustrací sevřely a v čelisti mu cuklo. Povzdechl si. „Musím jít. Vrátím se a... promluvíme si,“ zašeptal.

„Kdy?“ nemohla se nezeptat, když jí palcem stáhl spodní ret dolů.

„Dnes večer,“ slíbil.

Graeven se sklonil a přitiskl své rty na její, čímž ten slib zpečetil. Naklonila se k němu a on zasténal, než ustoupil. Ještě jednou si ji prohlédl, než si povzdechl a rázným krokem odešel z místnosti. Kaelith jako by vyfoukla, opřela se o stůl a začala si rukou ovívat hořící tváře.