Graeven vyšel z baru a zlostně pohlédl na ty dva, kteří se u vchodu dohadovali. Nos toho menšího zachytil pach a on se na Graevena zle podíval. Graeven zavrčel. *Jo, cítil jsem tě z ní taky, ty hajzle.* Přemohl ho vztek, popadl toho skrčka za límec a narazil ho na cihlovou zeď. Sotva vnímal, jak ho ten větší tahá za ruku.

„Dotkni se jí ještě jednou a skončím s tebou,“ varoval Graeven, načež se mladíkův zlostný pohled změnil v zmatek a poté v poznání. Polkl a přikývl. *Chytrý malý lykos.* Graeven ho pustil a otočil se k řadě SUV, která na něj čekala.

„Říkal jsem ti, že ta toulavá není nic než potíže,“ řekl za ním ten větší.

Graeven sebou při té urážce trhl a přemýšlel, jak často lidé ten výraz na jeho malou, nevinnou souzenou družku používají. Trhl za škrtící límec své košile, až odletěly horní dva knoflíky. Malachi mu podržel zadní dveře druhého SUV a on uviděl Silase, jak se rozvaluje na zadním sedadle s úšklebkem na tváři. Graeven vklouzl na sedadlo, otočil se a vrazil pěst do Silasových posměšných úst. Silas přepadl dozadu a hlavou narazil do skla, které prasklo. Silas vykřikl a rukou si zakryl zlomený, krvácející nos.

„Bez publika nejsi takový hrdina, co?“ zasyčel Graeven a napřáhl se k další ráně.

Silas vypískl a schoulil se na sedadle s jednou rukou nataženou, aby ho zastavil. Graeven se bez špetky humoru uchechtl a posadil se zpět na své místo. Shodil sako a hodil ho dozadu. Na předním sedadle Valen vzhlédl od telefonu do zpětného zrcátka.

„Problém?“ zeptal se a znovu sklonil zrak k telefonu.

„Jen někdo potřeboval lekci slušného chování, nic víc,“ zamručel Graeven a díval se z okna, jak se auta rozjíždějí pryč od baru a od jeho souzené družky.

Valen si zabručel. „Kdes byl?“

„Někoho jsem potkal.“

„Koho?“

„Nějakou lacinou toulavou děvku,“ vyhrkl Silas.

Graeven se znovu otočil, ale tentokrát vrazil pěst Silasovi do břicha. Silas se předklonil a začal se dusit, jak mu rána vyrazila dech.

Valen si povzdechl. „Silasi, jestli nedokážeš držet hubu, tak si přesedni do jiného auta,“ řekl Valen a mnul si spánky.

„S radostí,“ zamumlal Silas. Auto zastavilo a on při první příležitosti vyskočil ven. Silas na Graevena zlostně pohlédl, ten mu odpověděl zavrčením.

O chvíli později se auto znovu rozjelo a kabinu vyplnilo ticho.

„Nechceš mi vysvětlit, co to do tebe dneska vjelo?“ zeptal se Valen, stále hledící do telefonu.

Graeven si povzdechl a zatahal za manžety košile. Nesnášel nošení obleků. Podíval se do zpětného zrcátka. „Nic.“

Malachi se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Porušil jsi formaci, zmizel na dvacet minut a nemysli si, že jsme si nevšimli, jak jsi podával to štěně.“

„Máme s Paxtonem dobré vztahy. Bude lepší nehoupat lodí tím, že mu zmlátíme ochranku,“ zamručel Valen.

„Dotkl se něčeho, čeho neměl. Musel jsem ho usadit,“ vysvětlil Graeven.

Malachi se zasmál. „Ty ses pasoval na otcovskou figuru Silverlake?“

„O čem to sakra mluvíš?“ zeptal se Graeven.

„Zřídil jsi vyhazovače a pak jsi praštil mého syna,“ upozornil Valen. „Vyklop to.“

Graeven se zhluboka nadechl. „Potkal jsem svou souzenou družku.“

Malachi i Valen na sebe oba zírali se stejným výrazem šoku, než své obličeje ovládli.

„V Silverlake?“ zeptal se Malachi. „Hm, kdo by si pomyslel, že tvou družkou bude vlčice?“

„Je toulavá?“ zeptal se Valen a navázal na to, co zmínil Silas.

Graeven zíral z okna a vybavoval si, jak šel kolem dveří kuchyně a slyšel ji, jak si pro sebe zpívá. Pohybovala se v kuchyni, jako by byla spotřebičem, který tam patří. Byl tak potěšen zjištěním, že je kuchařka, profesionálka, která obchází farmářské trhy pro to nejlepší. Doufal, že její citrusově smetanová vůně zůstane na jeho saku, a pak se zašklebil, když si vzpomněl, jak nešetrně ho hodil dozadu.

„Ne tak docela,“ odpověděl konečně Graeven.

„Není toulavá?“ zeptal se Valen.

„Není to vlčice. Je to napůl lykantka,“ upřesnil Graeven. Ticho. „Zřejmě ji jako miminko odložili. O své minulosti nic neví. Ale páchne po alfovské krvi.“

„Nevěra v rámci pouta souzených druhů,“ hádal Malachi.

„Pravděpodobně.“

„A co ten její status toulavé?“ zeptal se Valen jako zaseknutá deska, konečně odložil telefon ve prospěch probíhajícího rozhovoru.

„To nechtěla říct.“

Malachi a Valen se zasmáli. „Nedokázal jsi ji rozmluvit?“ vtipkoval Malachi.

Graeven se i přes sebe usmál, vzpomínaje na pocit, když byla přitisknutá k jeho erekci. Poposedl si, jak mu ta vzpomínka znovu nahnala krev do rozkroku. „Byly tam důležitější aspekty pouta, o které bylo potřeba se postarat.“

Muži na předních sedadlech se znovu zasmáli. „Budu se s ní muset setkat, než ji budeme moct přijmout do smečky.“

„Znám zákony,“ řekl Graeven frustrovaně.

„Dobře. Vzhledem k současné situaci doporučuji zjistit, proč se stala toulavou. Neuškodilo by ani vypátrat její původ. Jistota je jistota.“

„Jasně. Budu potřebovat týden volno, abych posbíral informace a usadil ji u sebe,“ řekl Graeven.

Valen na něj pohlédl do zpětného zrcátka, zatímco Malachi se uculoval. Graeven věděl, že je to běh na dlouhou trať. Valen nebyl známý tím, že by svým podřízeným dovoloval brát si volno, zvláště ne těm ve svém blízkém kruhu. Volno měli tehdy, když ho měl on; což znamenalo, že ho neměli nikdy.

„Fajn,“ souhlasil Valen, obrátil pozornost zpět k telefonu a začal do něj ťukat ještě zběsileji než předtím. Malachi vyprskl pití, které právě do sebe obrátil. Graeven se vítězoslavně ušklíbl. „Odkdy se mnou pracuješ, nikdy sis volno nevzal. Předpokládám, že na něj máš nárok. Ale ne celý týden, čtyři dny... počínaje pozítřím. Nejdřív musíme vyřídit ty obchody.“

Graeven frustrovaně zavrčel. Ani ne den jako souzení druzi a už porušoval slib. Zlostně hleděl z okna a říkal si, proč ho sakra nenapadlo vzít si na ni číslo, než odešel.

„Hej, šéfe? Když už mluvíme o volnu...“ zeptal se sladce Malachi.

„Ne.“

„Sakra.“