Kaelith na noc zavřela kuchyni. Přestože trouba i sporák už dávno vychladly, ona sama vřela vzteky. Dva dny. Byly to *dva dny* od chvíle, kdy její osudový druh řekl, že si promluví. Poslední dvě noci prakticky prožila v baru a odmítala jít domů dřív než nad ránem, když si uvědomila, že mu neřekla, kde bydlí, ani mu nedala své telefonní číslo. První noc se cítila odmítnutá. Druhou noc ublížená. Dnes večer… Dnes večer byla nepříčetná. *Jak si to mohl dovolit? Co si o sobě sakra myslí?*

S mumláním popadla večeři, kterou si připravila – loco moco s hlívou ústřičnou – a prošla dveřmi vedoucími ze zadní chodby za bar. Junia na ni koutkem oka pohlédla a spiklenecky na ni mrkla, než se vrátila k míchání koktejlu, který zrovna tvořila. Kaelith si pro sebe zavrčela, pak se usadila na poslední stoličku u baru a podepřela si hlavu rukou. Probodla volské oko a hladově se do něj pustila. Mračila se na svůj talíř; bylo to jedno z jejích nejoblíbenějších jídel, které si ale kvůli svému bezohlednému lykanskému *osudovému druhovi* nedokázala pořádně vychutnat.

„Musíš mi konečně říct, co tě trápí,“ prohlásila Junia a upřeně na ni hleděla z druhé strany baru. „Dneska mám moc práce na to, abych se zabývala tvou náladovostí.“

„A co když ti to neřeknu, hm?“ odsekla Kaelith a nechala svůj hněv probublat do slov.

Junia při jejím tónu mírně vyvalila oči, ale přesto se usmála. „Pokud mi to neřekneš, tak tě dneska neobsloužím,“ řekla a pozvedla sklenici tequily, kterou už pro Kaelith stihla nalít.

Kaelith zavrčela a probodla svou kamarádku pohledem. „Fajn. Potkala jsem svého osudového druha,“ řekla a natáhla se po sklenici.

Junia zalapala po dechu a cukla sklenicí z jejího dosahu, přičemž trochu alkoholu vyšplouchla na podlahu. „COŽE?!“ vypískla. Kaelith zasténala a opřela se lokty o bar, aby si mohla schovat hlavu do dlaní. „Jenzio, vezmi to za mě!“ houkla Junia na kolegyni a pak popadla Kaelith za ruce. „Proč jsi mi to neřekla?“

Kaelith si povzdechla, narovnala se a smutně se usmála na tequilu, kterou jí Junia konečně přenechala. Pořádně si lokla. „Měl za mnou přijít a promluvit si se mnou.“

„Dneska dřív?“

„Před dvěma noci.“

„Au.“

„Jo.“

„Kdy jsi ho potkala? Kde? Jak? Už jste… no, víš co?“

Kaelith se navzdory všemu uchechtla. Junií to neřekla, protože v den, kdy se měli setkat, měla volno, a potom… no, styděla se. „Poprvé jsem ho viděla na farmářských trzích. Byl tam s partou chlapů v oblecích, co byli samé tetování.“

Junia se při těch slovech prudce narovnala. „Tetování? Byli to…“ ztišila hlas. „Byli to lykani?“

Kaelith přikývla, přičemž se jí ani trochu nelíbil výraz v kamarádčině tváři. „Byli tam čtyři. Jeden byl obrovský, tetování měl až na krku a na rukou a tak. Dalšímu vyukovalo tetování zpod límce košile a pak tam byl ten hajzl s tetováním přímo na obličeji…“

„Silas,“ přikývla Junia. Tvář jí zpopelavěla. „Kaelith, ten s tím tetováním na obličeji nebyl tvůj…“

„Ne, ne, díky Bohyni.“

Junia si úlevně vydechla. „To je dobře. Je to syn Alfy. Skutečný kretén. Občas sem zajde. Slyšela jsem, že odmítl svou pravou osudovou družku a teď doráží na každou holku, co má tep, a příšerně se opíjí. Většinou ho odsud musíme vyhodit.“ Otřásla se. „Měl tvůj osudový druh hodně tetování?“ zeptala se nervózně.

Kaelith se zamyslela. „Žádná, která by byla vidět.“

Junia se usmála. „Dobře, to je dobře.“

„Proč?“

Pokrčila rameny. „Zní to, jako by to byli lykani z Blackwoodu. V celé zemi už jsou teď jen čtyři lykanské smečky, víš? Ti výše postavení v blackwoodské smečce – alfa, beta, bojovníci a tak – jsou samé tetování za každého člověka, kterého zabili. Čím víc tetování, tím větší vrah. Víš, že můj Půlnoční zatmění je lykan, ale nemá žádná tetování. Vypadá to, že jsi měla kliku. Možná je tvůj chlap jen řidič nebo tak něco.“

Kaelith si vzpomněla na to, jak Graeven zvedl toho Silase a odmítl se nechat zastrašit. Silas zmínil, že Graeven je podřízený, přesto měla dojem, že šlo spíše o politiku než o skutečnost. Její osudový druh vypadal, že by toho fracka dokázal přelomit jako suchou větvičku. A přesto neměl žádná tetování… alespoň ne tam, kde by viděla.

O smečce Blackwood věděla, nebo alespoň o její existenci. Proto se usadila právě v Silverlake. Bylo to jediné místo, kde by ji *on* nehledal. Kaelith se ze zvyku ohlédla přes rameno. Před obličejem jí luskly prsty a ona sebou trhla.

„Haló?“ zasmála se Junia. „Vítej zpět na planetě Zemi.“

„Promiň.“

„Takže,“ řekla Junia a vzala sklenici, aby ji vyleštila. „Měli jste se sejít před dvěma noci a on se neukázal?“ Kaelith si povzdechla a zavrtěla hlavou. „To je pech. Tady máš,“ podala jí Junia kousek limetky do tequily. „Musím se vrátit do práce.“

„Já jí můžu dělat společnost!“ zvolal Torin a sklouzl po baru směrem k ní.

„Jak je libo, břídile,“ zavtipkovala Junia, než odešla.

Torin se posadil na stoličku vedle ní. „Miluje mě. Jen se bojí toho, jak moc.“

Kaelith se uchechtla. „Všichni tě milujeme, Torine.“

Torin na ni mrkl a Kaelith si dovolila si ho prohlédnout. Byl nižší než její osudový druh, mohl mít tak metr osmdesát, ale byl zatraceně pohledný – tmavá pleť a vlnité hnědé vlasy mu sahaly až pod uši. Měl medově zlaté oči, které v jeho tváři zářily a které byly věčně přivřené pobavením. Vyspal se snad s každou zaměstnankyní v tomhle podniku, pravděpodobně v celém městě. Kousla se do rtu, když na ni tázavě pohlédl.

„Jsi v pohodě, Kalie? Kde máš toho svého obrovského lykana?“ zeptal se a usrkával pivo.

Kaelith zavrčela. „Proč se sakra každý nestará o svoje?“

„Páni, tak promiň!“

„Počkej.“ Kaelith ho chytla za předloktí. Ztuhl s pivem na půl cesty k ústům. „Jak ty o něm víš?“

„Aha.“ Jeho tvář nabrala roztomilý odstín červené. „Víceméně mi řekl, abych se tě už nikdy nedotýkal, jinak mě zabije.“ Torin pokrčil rameny a jí údivem poklesla čelist.

„To je ale parchant!“

„To není úplně slovo, které bych použil já, ale jo.“ Torin se zasmál.

„Asi poznal, že si myslím, že jsi sexy,“ zašeptala. Torin vedle ní vyprskl pivo. Kaelith upřeně hleděla na svou tequilu. Vypila jen půlku sklenice, ale účinky se jí už teď rozlévaly v nervových zakončeních paží a nohou. Mozek měla jako v mlze a měla pocit, že by mohla spadnout ze stoličky, kdyby si nedala pozor.

„Kolik jsi toho vypila?“ zeptal se a vzal jí sklenici dřív, než stačila odpovědět. Exnul ji, práskl s ní o bar a zašklebil se. „Hnus.“

Kaelith se na něj pokusila zamračit, ale musela se chytit baru, aby se s ní svět nehoupal. Položila si ruku na hlavu. Někde v pozadí své mysli matně slyšela Torina, jak se ptá, jestli je v pořádku. Pokusila se promluvit, aby ho uklidnila, ale hlas jí uvízl v hrdle. Torin zavolal na Junitu. Pak její vidění zčernalo.