Graeven se oběma rukama opřel o stěnu sprchového koutu a nechal si vodu stékat po skloněné hlavě. Sledoval, jak se voda mění z hnědé na červenou, zatímco se mu z vlasů a kůže smývala krev. Byl rád, že se rozhodl ubytovat v hotelu a dát se do pořádku, než si vyzvedne svou osudovou družku. Při myšlence na ni se pro sebe usmál; v posledních dvou dnech se mu to stávalo docela často.

Vypátrat ty vyděděnce trvalo mnohem déle, než kdokoli čekal. Byli chytřejší, než se předpokládalo – maskovali svůj pach nejrůznějšími druhy bahna a pachy jiných zvířat. Graeven se však nestal hlavním bojovníkem své smečky proto, že by byl špatný stopař. Včera ráno konečně našli ty čtyři vyděděnce ukryté v jeskyni. Poté začalo mučení.

Graeven musel těm malým podvraťákům nechat jedno. Byli věrní až za hrob. Zabil dva z nich, než si uvědomil, kolik času uplynulo. Valen nebyl nadšený, že se mu podařilo zabít dva z rukojmích, což znamenalo, že netrvalo dlouho a přesvědčil svého alfu, aby ho nechal vrátit se k jeho osudové družce. Valen odtáhl zbývající dva vyděděnce na území smečky a nechal Thana, aby si s nimi pohrál… chudáci. Thane by je nezabil.

Když už voda dávno tekla čistá, Graeven vyskočil ven a oblékl se tak rychle, jak jen mohl. Věděl, že se na něj Kaelith bude zlobit. Sakra, i on sám na sebe byl naštvaný. Jen doufal, že pouto pomůže uklidnit její rozjitřené emoce. Bude muset pochopit jeho roli ve smečce a to, že občas bude muset na pár dní zmizet. Jen ho mrzelo, že se to muselo stát tak brzy.

Dojel k baru, kde pracovala, a zaparkoval svůj černý Mustang u chodníku na protější straně ulice. Přejel si rukou po hrudi a snažil se utišit náhlou nervozitu, kterou tam pocítil. Zhluboka se nadechl a přešel ulici. Z baru se vypotácelo několik podnapilých mužů; uhnul jim z cesty právě včas, aby se vyhnul jednomu, který málem pozvracel jeho boty. Zaslechl spěšnou omluvu, než se odpotáceli pryč. Graeven vstoupil do baru a jeho oči okamžitě začaly v místnosti hledat ji. Trvalo jen okamžik, než ji našel. A trvalo ještě méně času, než se mu hruď naplnila vztekem.

„Ty malý hajzle,“ zasyčel si pod vousy.

Graeven sledoval, jak ten hlídač, kterého teprve před dvěma dny varoval, aby se od jeho osudové družky držel dál, ji nese v náručí. Hlavu měla přitisknutou k jeho hrudi a on ji držel pod koleny a pod zády. Hlídač zběsile mluvil s ženou za barem, která ho uváděla do zadní části restaurace. Graeven vyrazil vpřed a následoval je. Ignoroval ostatní ženy za barem, které mu říkaly, že těmi dveřmi nesmí projít. Jakmile jimi prošel, uslyšel hlasy, které se stávaly stále hlasitějšími a znepokojenějšími.

„Kolik jsi jí toho dala, Junio? Ona sakra omdlela!“ křičel ten muž.

„Dala jsem jí jednu skleničku! Upila jen tak dva loky!“ vřískala žena.

„Kae? Lištičko? Probuď se,“ cukroval ten muž, což přimělo Graevena k zavrčení.

Teď už stál ve dveřích kuchyně a sledoval, jak ti dva na zemi nad jeho osudovou družkou ztuhli. Muž i žena se otočili k němu. Mužovi tvář zpopelavěla, když si uvědomil, kdo to právě zavrčel, zatímco žena si ho bezostyšně prohlížela od hlavy k patě. Musel uznat, že byla hezká, měla světle blond vlasy a bledě šedé oči. Měla docela slušnou postavu a na sobě sporé oblečení, které ji dávalo na odiv. Myslel si, že ji poznává ze sobot, kdy sem chodil na večeři. Byla fajn. Ale s ženou, která byla jeho osudovou družkou, se nedala ani srovnat.

„Co se to tu sakra děje?“ zeptal se Graeven a vykročil vpřed.

Muž pomalu couval se zvednutýma rukama. „Hele, chlape. Není to tak, jak si myslíš. Seděli jsme u baru a…“

Graeven ho chytil pod krkem a přitlačil ke zdi. Muži se na okamžik protočily oči, jak se mu přerušil přívod vzduchu. „Co jsem říkal o tom, že se jí nemáš dotýkat? Hm?“

Muž se drápal po Graevenově ruce a snažil se ho přimět, aby ho pustil. Zběsile kroutil hlavou. Graeven matně slyšel, jak na něj ta žena za zády něco křičí, ale soustředil se jen na jedno. Vidění se mu zúžilo a kůže ho svěděla touhou po proměně. Pak ucítil na spánku chladný kov hlavně pistole.

„Pusť ho, nebo ti do palice napumpuju šest stříbrných,“ varoval druhý muž.

Graevenovi se prodloužily špičáky. Kůže mu brněla a svět kolem něj se zpomalil. Než mohl kdokoli z nich mrknout, Graeven udeřil prvního muže hlavou o zeď, otočil se, vytrhl pistoli od své hlavy a druhého muže strčil tak silnou ranou, že odletěl tři metry daleko a narazil do trouby. Graeven vykročil k druhému muži, věda, že ten první bude pár minut v bezvědomí. Ani na vteřinu nespustil oči ze svého cíle, rozebral pistoli a po jednom náboji vyprázdnil zásobník. Ušklíbl se.

„Stříbrné kulky, co?“ zeptal se Graeven a díval se na olověné náboje rozeseté po podlaze kuchyně.

Druhý muž se teď posadil a opřel se o troubu. Usmál se na něj a hřbetem ruky si otřel krev z úst. „Přimělo tě to pustit bráchu, ne?“

Graeven si nemohl pomoct a věnoval mu uznanlivý úšklebek. Byl by z něj dobrý bojovník.

„Hej! Vy hovada!!“ vykřikla žena od místa, kde jeho osudová družka stále ležela v bezvědomí. Žena měla ruce v bok a vypadala jako učitelka, kterou už nebaví rozhánět rvačky na školním dvoře. „Nezapomněli jste na něco?“

Druhý muž vstal a protáhl si záda. „Co se stalo, Junio?“

Graeven přešel ke své osudové družce. Klesl na zem a vzal ji do náruče. Při jeho doteku si povzdechla, ale její tělo zůstalo ochablé a oči zavřené. Odhrnul jí vlasy z obličeje a pohladil ji po tváři.

„Já nevím. Byla naštvaná a jedla u baru. Dala jsem jí pití a přísahám, že vypila jen půlku. Vrátila jsem se do práce a najednou slyším Torina, jak řve, že spadla ze stoličky,“ vysvětlovala Junia, která stála nad Kaelith a Graevenem na podlaze.

„Proč byla naštvaná?“ zeptal se ten druhý muž. „Možná k ní někdo přišel a něco jí hodil do pití a…“

„Ne, v tom to nebylo,“ řekla Junia a v jejím hlase byl znát vztek. Podupávala si nohou a zkřížila ruce na prsou. „Její takzvaný osudový druh se na ni vykašlal.“

Graeven k ženě vzhlédl. „Zdržely mě pracovní záležitosti.“

„Záležitosti?“ uchechtl se ten druhý. „Od někoho, kdo má osudovou družku takhle ráznou, brácho, by to chtělo lepší výmluvu.“

Graeven měl pocit, že pravda by byla ještě horší. Jak mohl své toulavé osudové družce říct, že strávil dva dny pronásledováním jejích vlastních lidí a jejich mučením? Graeven se podíval zpět na Kaelith a nechal své oči, aby si ji celou prohlédly. Byla přesně tak krásná, jak si pamatoval. Tmavě plavé vlasy, téměř hnědé, jí splývaly ve vlnách pod ramena. Mírně opálená kůže s pihami, které jí zdobily obličej, krk i hruď. Přemýšlel, jestli pokračují po celém jejím těle. Pořád měla tu zatracenou kontaktní čočku, která zakrývala její vzácný dar? Opatrně jí nadzvedl levé víčko a zavrčel.

Nebyla to ta hnědá čočka, co ho rozzuřila, ale černé linky, které se jí rozbíhaly od zorniček směrem ven. Nad hlavou slyšel Juniino zalapání po dechu a druhý muž zaklel. Sklonil se ještě níž a přitiskl své rty k jejím. Přejel jazykem po rýze jejích plných rtů a prudce sebou trhl.

„Oměj,“ zavrčel Graeven. „Byla otrávena.“

„Otrávena?!“ vydechl mladší muž, Torin, ze svého místa u zdi. Zřejmě se v posledních minutách probral k vědomí. „Tite, řekl právě oměj?“

„Jo,“ odpovědil ten druhý, Titus, a nespouštěl oči z bezvládného těla v Graevenově náručí.

„Vypil jsem většinu její tequily! Znamená to, že jsem…“

„Klid, ty pako, kdybys byl taky otrávený, vypadal bys jako ona,“ odbyl ho Titus.

„Potřebuju, aby někdo skočil k mému autu. V kufru je černá sportovní taška. Přineste mi ji,“ přikázal Graeven.

„Já pro ni skočím!“ zvolal Torin. Graeven bez velkého přemýšlení hodil mladíkovi klíče.

„Takže… ty jsi ten osudový druh naší Lištičky, co?“ zeptala se žena a vystrčila bok, aby si ho mohla prohlédnout. Její oči sklouzly k tetováním, která se mu táhla po odhaleném předloktí, a on si stáhl rukáv, aby je zakryl.

„Ano, je moje,“ potvrdil Graeven.

„No, já jsem Junia, její nejlepší kamarádka. Máš co vysvětlovat.“

„Tobě ne,“ odpověděl stroze, což ji přimělo k mírnému úsměvu.

„Měl jsi tu být. Potřebuje ochranu,“ dodala a s něhou v očích pohlédla na svou přítelkyni.

„Ochranu před čím? Víte, kdo to udělal? Víte, odkud utekla? Jaká byla její stará smečka?“

Junia zavrtěla hlavou. „Ne, odmítá nám cokoli říct. Nabrala jsem ji na dálnici v Idahu. Když se někdo ptá, říká, že její život začal v den, kdy se přestěhovala do Silverlake. Ale…“ Junia se podívala na Tita.

Titus přikývl. „Často se ohlíží přes rameno. Je lekavá. Nerada se nechává sahat od chlapů. Tipujeme, že neutíká před něčím, ale před někým. A ví, že on má moc ji najít.“

Než se Graeven stihl zeptat na další věci, dveře do chodby bouchly a do místnosti vběhl Torin s Graevenovou taškou. Položil ji vedle něj. Graeven neztrácel čas. Volnou rukou se v ní začal přehrabovat. Ignoroval zvědavé pohledy těch tří, kteří se snažili zahlédnout, co všechno v tašce má. Našel zdravotnickou sadu, rozvázal šňůrku, která ji držela pohromadě, a rozložil ji na tělo své osudové družky. Prsty přejížděl po každé injekční stříkačce, dokud nenašel tu, kterou potřeboval. Zuby strhl uzávěr a vrazil jehlu do svalu jejího stehna.

Kaelith sebou trhla. Oči jí prudce vyletěly vzhůru a prudce se nadechla. Ruce jí sevřely jeho tričko v pěst. Pocítil, jak se mu tlak na hrudi uvolnil, když černé žilky z jejích očí ustoupily. Lidé kolem něj si úlevně vydechli.

„Graevene?“ zašeptala Kaelith a svraštila obočí.

„Jsem tady,“ odpověděl.

„Jsi tady,“ zopakovala. Kaelith zvedla ruku a on si myslel, že ho pohladí po tváři. Místo toho mu vrazila facku… silnou. Šokem mu hlava cukla na stranu a místností se ozvalo několik uchechtnutí. Znovu se podíval dolů a zjistil, že na něj nenávistně hledí. „Hajzle,“ zamumlala, než se jí víčka znovu zavřela a tělo jí ochablo. Zůstal na ni zírat s otevřenou pusou. Bojoval s nutkáním si pálící tvář promnout.

„Jak jsem říkal,“ zasmál se Titus a prolomil ticho. „Rázná holka.“