Kaelith otevřela oči. Několikrát zamrkala a snažila se zorientovat v okolí. Podívala se doprava a uviděla okno své ložnice. Přemýšlela, proč neotevřela okno, aby dovnitř pustila vzduch, jak to dělala vždycky, než šla spát. Podívala se na podlahu a všimla si naskládaných krabic s nápisy: fotky, koupelna, knihy, zimní bundy. Uslyšela otevření zásuvky a otočila se doleva. Zatajil se jí dech.

Její osudový druh stál před jejím prádelníkem zády k ní. Najednou se jí všechno vrátilo. Opila se, strašně, *strašně* moc se včera v noci opila a omdlela Torinovi v náručí. Když se probudila, byl tam Graeven, držel ji a vypadal, jako by ji právě vytáhl hrobníkovi z lopaty. Jak se sem dostala? Co to dělal? Měl na sobě jiné oblečení, než si pamatovala. Měl mikinu s jedním rukávem vyhrnutým k lokti, modré džíny a ponožky, ale žádné boty. Vypadal tak uvolněně, neformálně. Bohyně, i zezadu byl úžasný. Oči jí utkvěly na jeho zadku v těch džínách.

„Je neslušné zírat,“ řekl Graeven hlubokým hlasem. Konečně si všimla, co dělá. Vytahoval oblečení z jejího prádelníku, znovu ho skládal a ukládal do kartonové krabice.

„Jak jsi věděl, že jsem vzhůru?“

„Poslouchám tvůj dech už pěkně dlouho. Před dvěma minutami se ti zadrhl,“ vysvětlil, aniž by přestal s prací nebo se na ni otočil.

„Co to děláš?“ zeptala se a posadila se, opřená o lokty.

„Balím ti věci.“

„To vidím. Proč?“

„Aby ses mohla rychleji vypravit, až se probudíš. Beru tě k sobě domů do Blackwoodu.“

„To říká kdo?“

Graevenovy ruce na vršku, který právě skládal, ztuhly. Položil ho do krabice a konečně se k ní otočil. Těžce polkla, když si před hrudí zkřížil ruce a věnoval jí vyzývavý pohled. V šeru jejího pokoje vrhaly ostré rysy jeho tváře stíny na jeho výraz, takže v něm bylo těžké číst. Srdce se jí rozbušilo při pohledu na něj a zasáhla ji intimita přítomnosti tohohle obrovského muže v její malé ložnici. Sklopila zrak a v duchu poděkovala, že je stále plně oblečená v tom, co měla včera v práci.

„To říká tvůj osudový druh,“ odpověděl.

Kaelith si odfrkla. „Takže ses rozhodl být mým osudovým druhem zrovna teď? Kde jsi byl ty poslední dva dny, co? Co se stalo s tím, že si se mnou přijdeš promluvit?“

Zamysleně si promnul bradu. „Měl jsem neodkladné záležitosti.“

„Záležitosti?“

Jen přikývl.

„No, nerada ti to kazím, pane, ale já mám práci a byt a přátele, kteří…“

„Už jsem Paxtonovi řekl, že končíš.“

„Cože?“ Kaelith vyskočila z postele. „Co ti dává právo to udělat?“

„Znovu opakuju, jsem tvůj…“

„Osudový druh, jasně.“ Kaelith protočila oči a stiskla si kořen nosu. „Hele, o lykanech toho moc nevím, ale ráda pracuju. Trvalo mi dlouho, než jsem našla někoho, kdo mě zaměstná navzdory mému statusu toulavé vlčice. Jestli si myslíš, že sem můžeš jen tak vpochodovat, odvést mě ke své smečce a používat mě jako nějakou chovnou kobylu, tak to…“

Graeven udělal dva dlouhé kroky k ní a jeho blízkost jí vyrazila dech. Pokusila se o krok ustoupit, ale koleny narazila do boku postele. S vypísknutím přepadla dozadu a při dopadu na měkkou matraci se lehce zhoupla. Graeven se mírně ušklíbl a opřel se jedním kolenem mezi její nohy.

Naklonil se nad ni, rukama se opíral po obou stranách její hlavy. Oči mu sjely k prudce se zvedající a klesající hrudi a ještě níž, k místu, kde se jí setkávaly nohy, což ji přimělo přitisknout stehna k jeho koleni. Jeho oči vystřelily k těm jejím a on se naplno zazubil. Kdyby nebyla tak vzrušená, určitě by se na něj zamračila. Nos mu klesl a přejel jí mezi prsy. Uchechtl se.

„My lykani nejsme tak středověcí, Kaelith,“ zašeptal. Při zvuku jeho chraplavého hlasu polkla. „Vydělávám víc než dost na to, aby nám bylo dobře, ale předpokládal jsem, že budeš chtít pracovat. Ve městě je spousta příležitostí, to tě ujišťuji. I když…“ Jeho prsty sjely po její paži a vyvolaly u ní zachvění. Ústy se jí přiblížil k uchu. „Kdybys raději trávila dny pode mnou v téhle poloze, určitě bychom to mohli zařídit.“ Kousl ji do ušního lalůčku; prudce se nadechla a pak ho strčila do hrudi. Se smíchem se od ní odtáhl.

„To není vtipné.“

Pokrčil rameny. „Mně to tak přišlo.“ Graeven se otočil, aby pokračoval v balení jejích věcí. „Běž se osprchovat. Po tom, co se stalo tuhle noc, neexistuje žádná šance, že bych tě tu nechal zůstat. Balení bych měl mít hotové za pár hodin a pak odjedeme. Mám už jen pár dní volna, abych tě ubytoval u sebe doma.“

Kaelith vstala. „Co se stalo tuhle noc? Mám právo se opít, Graevene.“

Graeven se otočil a naklonil hlavu na stranu. „Ano… ale to, že piješ, mě netrápilo. To, že tě otrávili omějem, ano.“

Kaelith na něj přimhouřila oči. „Omějem? O čem to mluvíš?“

Graeven si rukou přejal obličej. Přistoupil k ní, jako by nesnesl být od ní dál než na stopu déle než několik minut. Palcem jí přejel po tváři. „Byla jsi otrávená, zlato. Nejsme si jistí kým ani za jakým účelem. Přijdeme tomu na kloub, ale teď tě musím vzít k sobě domů, kde tě budu moct hlídat.“

Kaelith byla zaskočená syrovou upřímností v jeho tváři. Napadla ji jedna věc. „A co Torin? Je v pořádku?“

Při zmínce o jejím příteli slabě zavrčel. „Je v pohodě. Tím alkoholem to nebylo.“ Otočil se a začal do krabice házet oblečení s menší péčí než předtím. „Osprchuj se. Musíme dneska odjet. Už tak jsme ztratili dva dny.“

Kaelith protočila oči a popadla oblečení, které jí nechal připravené. „Počkej… dva dny? Já byla mimo dva dny?“

Sledoval ji od prádelníku, když se zastavila na prahu koupelny. „Ano.“

„A ty jsi tu byl celou tu dobu?“

„Ano.“

„S Junií?“

Ušklíbl se nad směrem jejích myšlenek. „Vadí ti to?“

Naježila se, ten neznámý záchvěv žárlivosti ji na moment vylekal. „Samozřejmě že ne. Je to moje nejlepší kamarádka.“

„Mhmm,“ zamumlal a vrátil se k práci.

Kaelith vstoupila do koupelny a dveře nechala pootevřené. Začala se svlékat, když uslyšela, jak se otevřely dveře do ložnice.

„Ahoj, svalovče,“ řekla Junia, na její vkus až příliš vesele. „Uvařila jsem vám snídani. Tentokrát bez hub.“

Kaelith vřela. Vyhlédla z koupelny a uviděla Juniu, jak si bezostyšně prohlíží jejího osudového druha. *Jak si to může dovolit?* Kaelith neštvalo jen to, jak se jí oči pásly na Graevenově pozadí, ale i fakt, že Junia s ním strávila dva celé dny o samotě. Už o něm věděla víc než Kaelith. Co ještě věděla kromě jeho kulinářských preferencí? Ponocovali spolu, drbali a vyměňovali si historky? Prohlížel si ji taky?

„Nechceš se k nám přidat?“ žadonila Junia.

Kaelith si pevněji utáhla ručník kolem hrudi a rozrazila dveře koupelny. Junia stála až příliš blízko, ale jakmile si Kaelith všimla, poodstoupila. Její pohled střelil ke Graevenovi, který se teď líně opíral o prádelník a s vědoucím úsměvem se na ni díval. Oči mu sklouzly k jejímu výstřihu. Ještě víc na něj zamhouřila oči.

„Lištičko! Jsem tak ráda, že jsi vzhůru! Měla jsem o tebe takový strach!“ zvolala Junia a vrhla se ke Kaelith, aby ji objala. Ta přes kamarádčino rameno viděla, jak její osudový druh vycouvává z pokoje.

„Nechám vás, abyste si popovídaly,“ řekl Graeven a mrkl na ni.

Jakmile Graeven opustil místnost, Kaelith odstoupila. „Co to sakra mělo být?“ zeptala se.

„Co jako?“ zeptala se Junia s ďábelským úšklebkem na tváři.

„Je můj,“ zasyčela.

Junia se naplno rozesmála. „Holka, neboj se. Jen jsem obdivovala ten zadek. Viděla jsi ho? Máš takové štěstí.“ Junia se svalila na postel.

„A kromě toho okukování, co se mezi vámi dvěma ještě dělo?“ Kaelith podrážděně podupávala nohou.

Junia se nadzvedla na loktech. „Líbíš se mi, když žárlíš. Stejně tak se to určitě líbí i jemu,“ řekla se smíchem. Kaelith udělala výhrůžný krok vpřed a Junia zvedla dlaně. „Klid, kočko. Ten kluk neopustil tvůj pokoj od té chvíle, co tě sem přinesl. Dokonce ani nejedl, protože ty jsi nemohla. Jediné, co mi řekl, bylo ‚beru ji domů‘ a ‚alergie‘, a to jen proto, že jsem do něj pořád rýpala, proč nechce jíst moji sakra dobrou houbovou polévku. Urazilo mě to, vážně. Moje houbová polévka chutná *všem*.“

Kaelith si povzdechla a konečně se uvolnila. „Promiň.“

„Ále, nic se neděje. Chápu tvoje podráždění… pamatuješ si na mého Půlnočního zatmění?“ zeptala se Junia.

Kaelith přikývla. „Ten sexy lykan, co sem chodí každou sobotu a nad kterým každou neděli slintáš?“ zeptala se, přičemž se jí nelíbilo, kam tohle směřuje.

„Jo…“ řekla Junia a podívala se ke dveřím, kterými odešel Graeven.

Kaelith zalapala po dechu. „Ty potvoro!“

Junia zvedla ruce a rozesmála se. „Jako bych to věděla! Panebože! Je jenom tvůj, holka.“

„To si piš. Ruce pryč!“ varovala ji Kaelith a ukázala prstem na kamarádku, o které věděla, že by jí nikdy neublížila.

„Fááájn,“ řekla Junia s mrknutím. Rozhlédla se po pokoji. „Takže tě opravdu odváží, co?“

„Vypadá to tak,“ řekla Kaelith a posadila se vedle své přítelkyně.

„Myslím, že je to tak nejlepší. On tě dokáže ochránit. Tím jsem si jistá.“ Junia vzala Kaelith za ruku a propletla si s ní prsty.

„Možná bys mohla jet se mnou,“ zašeptala Kaelith.

Junia se uchechtla. „A poslouchat, jak se příští rok v kuse oddáváte sexu? Ne, tady mi bude líp.“

„Slib mi, že mě aspoň přijedeš navštívit.“

„Slibuju. Bude to tu bez tebe divné.“

„Jo, a pro mě bude divné zjišťovat víc o své lykanské stránce.“

„No jo, mimochodem díky, že jsi mi o tom řekla,“ rýpla si Junia. Obě seděly několik minut v tichu. Junia si povzdechla. „Myslím, že bys mu to měla říct.“

Kaelith ztuhla. „On ví, že jsem lykan, Juni.“

„To ne… O tom chlapovi, před kterým utíkáš.“

„Já neutíkám…“

Junia jí stiskla ruku. „Teď mi nezačínej lhát. To je v pořádku. Nečekám, že to řekneš mně. Ale Graeven je tvůj osudový druh. On tě může ochránit.“

„Nemůžu.“

Junia otočila hlavu a podívala se na ni. „Proč ne?“

Kaelith polkla. „Kdyby to věděl, opustil by mě.“