„Opatruj se,“ zašeptala Junia a setřela Kaelith z tváře zbloudilou slzu.

„Slibuju. Zavolám ti, jakmile se zabydlím.“

„Video hovor! Chci vidět to nový hnízdečko,“ řekla Junia a zamrkala, aby zahnala slzy.

Kaelith ji ještě jednou pevně objala. Odstoupila a nechala Torina, aby Junii objal kolem ramen.

„Dám na ni pozor, Kae. Neboj se,“ řekl Torin a vtiskl Junii polibek do vlasů.

„Nekoukej do problémů, Torine, a drž se dál od…“

„Debbie, já vím,“ usmál se. Chtěla obejmout i jeho, ale oba se podívali na jejího osudového druha, který se s rukama zkříženýma na prsou opíral o svůj mustang. Oči měl na vlčího muže výhrůžně přimhouřené. „Zmiz už odsud,“ zašeptal. „Než mě zabije.“ Torin si zatahal za límec a polkl, čímž ji rozesmál.

„Kašlat na to,“ zašeptala, odstrčila Junii stranou a objala ho.

Torin se uchechtl a pevně ji objal nazpět. Graeven zavrčel a ona slyšela, jak se blíží. „Nenech se od něj komandovat, Lištičko,“ zašeptal Torin. „Jsi pořádná dračice. Pořádně mu zavař, jasný?“

Kaelith přikývla do jeho ramene, než ji Graeven odtáhl a majetnicky ji objal kolem ramen. Setřela si slzy z tváře a ignorovala svého osudového druha, jehož pěsti se zatínaly touhou zatlouct Torina do země. Stiskla mu ruku na svém rameni a jeho svaly se uvolnily. *No, to je šikovný trik.*

Torin se vrátil ke své pozici s rukama kolem Junie. „Běž už, Prcku, zmiz odsud. Kdykoliv zavolej. A ty,“ řekl a podíval se na Graevena s nepřátelským výrazem, který však brzy vystřídal pohled plný smíření. „Jsi šťastný chlap. Nikdy ji neber jako samozřejmost.“

Graeven přikývl a podíval se dolů na ni. Usmála se a koutek jeho úst se cukl nahoru. „Pojď, zlato.“

Vzal ji za ruku a dovedl k autu. Podržel jí dveře spolujezdce. Nastoupila a otočila se zpět k přátelům. Junia zamávala a Torin ji gestem pobízel kupředu. Klesla do sedadla a nechala Graevena jemně zavřít dveře. Stáhla okénko, zatímco on usedl na místo řidiče a nastartoval. Motor předl a Junia si rukou ovívala obličej a beze slov naznačila: „*Žhavej*.“ Kaelith se usmála a protočila oči. Ucítila, jak jí Graeven vzal ruku do své, a odvrátila zrak od přátel, aby se na něj podívala. Pozvedl její ruku ke svým ústům a jemně ji políbil.

„Jsi připravená?“ zeptal se a dal jí tak možnost se ještě jednou rozloučit.

Do očí jí vhrkly čerstvé slzy, ale přikývla. Přitáhl si její ruku do klína, volnou rukou zařadil rychlost a nechal auto vyjet vpřed. Trhla hlavou dozadu, aby mohla sledovat své přátele. Jejich zářivé úsměvy brzy vybledly, až byli příliš daleko, než aby je mohla rozeznat. Když zahli za roh, dala sbohem svému starému životu a začala vyhlížet ten nový.

„Možná pro tebe budu mít jednu trapnou otázku,“ řekla Kaelith a nespouštěla oči z okna.

„Copak?“

„Hm, lykani žijí hodně dlouho, že?“ zeptala se a podívala se na svého druha, aby odhadla jeho reakci. Jemně se usmál, ale pohled dál upíral na cestu.

„Ano, panuje taková mýlka, že jsme nesmrtelní. To nejsme. Jen žijeme mnohem déle než většina ostatních. Taky stárneme, jen mnohem, mnohem pomaleji,“ vysvětlil se stejným jemným, vědoucím úsměvem.

„Takže, hm, kolik ti je…“

„Je mi dvaatřicet,“ odpověděl a podíval se na ni s pobaveným úšklebkem. Kaelith si hlasitě oddechla úlevou, což Graevena rozesmálo. „Co bys dělala, kdybych řekl třista sedmadvacet, hm? To by byl konec?“

Kaelith si prohlížela jeho ostře řezanou čelist a vrásky od smíchu kolem očí. Prudce se začervenala. *Ne,* pomyslela si, *ne, taková myšlenka by mě ani nenapadla.* „Jak daleko je Blackwood?“ zeptala se, aby změnila téma, než se do těch úvah ponoří příliš hluboko.

Hrál si s jejími prsty ve své dlani. „K mému domu je to asi hodinu a půl.“

„Vážně? Myslela jsem, že je to mnohem blíž, hned za městem.“ Kaelith si vybrala Silverlake, protože mělo být blízko lykanů. Byl jejich dům smečky opravdu tak daleko? Nebyla snad nikde v bezpečí?

„První brána je asi patnáct minut odtud.“

„*První* brána?“ zeptala se a v odpoledním slunci studovala jeho pohlednou tvář. Pohlédl jejím směrem a usmál se, když si všiml jejího pohledu.

„Jsou tři,“ zašeptal, přičemž si znovu přiložil její ruku ke rtům a udržoval oční kontakt. „Teď už mi neutečeš.“

Odfrkla si, než se usmála. Možná měla Junia pravdu. *On* by se určitě nedokázal dostat přes tři přísně střežené ploty a pak se ji pokusit vzít *smečce* lykanů. Volná ruka se jí reflexivně dotkla vnitřní strany stehna a ona se znovu podívala na Graevena, který se usmíval a sledoval silnici. Bude mu to muset brzy říct, jinak na to přijde sám. Zavrtěla hlavou, nechtěla o tom teď přemýšlet. Dívala se dopředu na cestu k první bráně lykanské smečky Blackwood.

O necelé dvě hodiny později Graeven zaparkoval auto u příjezdové cesty k roztomilé jednopatrové kamenné chalupě, po jejímž boku se pne břečťan. Bylo tam několik oken s vitrážemi a lákavě velká veranda s houpačkou a několika dřevěnými židlemi. Kaelith vystoupila z auta a počkala, až z kufru vyndá pár jejích tašek. Pokynul jí rukou, aby šla první.

„Ty nebydlíš v domě smečky?“ zeptala se, když kráčeli po dlážděném chodníku.

„Mám rád své soukromí,“ odvětil.

Vystoupali po nerovných schodech na verandu a on jí položil ruku na kříž. Odemkl dveře. Vstoupil před ní a ona si všimla, jak mu ztuhla ramena. Rozhlédla se kolem, ale nic se nezdálo být v nepořádku.

Interiér byl plný hřejivého dřeva. Od podlah až po vkusný nábytek a kamenný krb v obývacím pokoji měla pocit, že vstoupila do pohádkové chaty uprostřed lesa. Nadechla se a čekala, že ucítí pronikavou vůni svého osudového druha smíchanou s cedrem, ale v polovině nádechu ztuhla. Byl tu jiný pach, takový, ze kterého jí naskočila husí kůže. Hrudí jí projelo hluboké zavrčení, které ji samotnou překvapilo. Vyrazila vpřed.

V pozadí mysli slyšela, jak se ji Graeven snaží zastavit, ale ignorovala ho. Otevřela dveře a uviděla zdroj té nasládlé vůně – ležel přes Graevenovu postel, úplně nahý. Žena se na ni ušklíbla, ale jakmile za ni vešel Graeven, okamžitě změnila výraz. Vypadala šokovaně a ublíženě, zatímco si prostěradlem zakrývala to nejnutnější.

„Grae? Kdo je ta holka?“ zeptala se žena, posadila se a tiskla si ruku k hrudi.

Kaelith se zamračila. Hrudi jí projela vlna bolesti a otočila se k odchodu. Graeven ji chytil za nadloktí a zabránil jí v útěku. Aspoň ji nenutil se na to dívat.

„Aramino, co tu sakra děláš?“ zeptal se hlubokým, nebezpečným hlasem.

„Já… nerozumím tomu. Byl jsi několik dní pryč. Myslela jsem, že budeš rád, až se vrátíš domů ke své přítelkyni…“ zašeptala Aramina a do hlasu vložila hrané pochyby. „Kdo je ta holka, co jsi přivedl domů?“ zeptala se znovu.

Kaelith se snažila vytrhnout paži, nechtěla být součástí téhle výměny. Graevenův stisk jen zesílil. Ponížení v ní přebilo všechny ostatní emoce. Snažila se zabránit slzám, aby jí vyhrkly do očí. Její osudový druh měl přítelkyni? To bylo to, co ho zdrželo na několik dní? Chtěl prožít poslední víkend s ženou, kterou miloval? Bylo…

„Nejsi moje přítelkyně. Nikdy jsi nebyla. Jak ses sakra dostala do mého domu? Byl to Lennox?“ zeptal se Graeven a přerušil její vířící myšlenky. *Teď ještě Lennox?*

„Dal jsi mi klíč, nepamatuješ? Proč se takhle chováš, Grae? Ty mě rád nevidíš?“ zeptala se Aramina a znovu použila to divné jméno.

„Takhle mi neříkej. Vypadni odsud. Vím přesně, o co se snažíš, a nebude to fungovat. Ven!“ rozkázal Graeven.

Nechal svou auru naplno vytrysknout a její účinky Kaelith málem srazily na kolena. Jak mohl být jeho příkaz tak silný, když nezastával vysoké postavení? Byl to rys lykanských samců? Stejně rychle, jako se aura objevila, zase vyprchala a ona mohla znovu volněji dýchat. Kaelith slyšela, jak žena vstala z postele a kráčí bosky ke dveřím, k nim.

„To prostěradlo tu nech,“ vyžádal si Graeven.

Aramina počkala, až bude u nich, půl stopy od Kaelith, a pak nechala prostěradlo sklouznout ze svého dokonale tvarovaného těla. Kaelith si všimla, že je pokrytá tetováním jako mnoho jiných lykanů, ale to její se jí obtáčelo kolem těla v složitém, krásném vzoru, který se vinul kolem obou jejích nohou a pak se na zádech spojoval a táhl se podél páteře. Aramina se na Kaelith ušklíbla a vystrčila svá pevná, kulatá prsa.

„Uvidíme se zítra, Grae.“ Mrkla na Kaelith a pak odešla, zanechávajíc za sebou stopu své odporně sladké vůně.

Kaelith těžce dýchala a bojovala se syrovými emocemi, které v ní vířily. V jejím nitru o nadvládu zápasil vztek, žárlivost, ponížení a zmatek. S každým přerývaným nádechem do sebe nasávala víc té ženské vůně. Bylo jasné, že s jejím osudovým druhem žila intimně. Kdy to bylo naposledy, tím si nemohla být jistá. Mohla se zeptat, Graeven by jí to řekl, ale ona to vlastně vědět nechtěla. Nebo ano?

Zatímco bojovala o čistou mysl, vůně té ženy se jí dál vysmívala. Kůže jí brněla. Emoce byly tím silnější, čím víc cítila pach soupeřící samice. V dálce slyšela hlas, který volal její jméno a říkal jí, aby dýchala. Ale ona dýchat nemohla.

Každý nádech ji přibližoval k okraji propasti. Cítila, jak se jí ježí chloupky na pažích. Vidění se jí zúžilo, pak rozšířilo a znovu zúžilo. Zavřela oči, aby zahnala nevolnost, která se jí drala do krku. Dvojice rukou jí sevřela tváře a její mysl se vytratila.