ELOWEN

Věděla jsem, že zemřu rukou vlkodlaka. Věděla jsem, že jednoho dne jejich drápy proniknou do mého nitra a zastaví tlukot mého srdce.

„Tedy, tohle je zajímavé.“

Otevřu oči a uvidím princeznu, jak na mě shlíží se svraštěným obočím. Drápy má zatažené a očima mě přejíždí, jako by se snažila něco rozluštit.

„Samozřejmě jsem předpokládala, že mě nebo mé vojáky bude obtěžovat někdo z vás, lůzy, ale nečekala jsem, že to budeš ty.“

„Proč ne já?“ zeptám se. Slova znějí jasněji, než jsem čekala.

Princezna se ke mně znovu otočí a odfrkne si. „Protože jsi samozřejmě slabá. Aspoň jsem si myslela, že to o sobě víš, ale možná jsi prostě jen hloupá.“

Začne mě obcházet. Jediným zvukem kolem nás je klapot jejích bot na štěrku. „Slabá, hloupá lidská bytost,“ mumlá si.

Zastaví se, když mi znovu čelí. „Čeho přesně jsi se tady snažila dosáhnout?“

Rozhlédnu se a všimnu si, že voják za mnou drží Karys pevně za paže. Má vytřeštěné oči plné slz. Spolknu knedlík v krku.

„Chápu, chceš ji chránit.“

Otočím se zpět k princezně. Její jantarové oči jsou neochvějné a kruté. „I ten tvůj plán byl chabý. Mohla jsem vás prostě obě zabít a mít to z krku,“ řekne a mávne rukou.

„Tak proč jsi to neudělala?“ Má slova jsou sotva šeptem, ale princezna s jejich slyšením nemá problém.

Na tváři se jí rozlije zlověstný úsměv. „Protože pro tebe mám lepší využití.“ Ukáže na mě dokonale nalakovaným nehtem. „Nabízím ti dohodu. Nechám tvou malou kamarádku žít, když půjdeš se mnou.“

Svraštím obočí. „Proč?“

Princezna protočí oči, jako bych zkoušela její trpělivost. „Můj otec donutí mého bratra, aby si za pár dní vybral družku, a já potřebuju, aby si vybral někoho, jako jsi ty – někoho slabého.“

Princezna se zakloní, aby mě znovu zanalyzovala. „Kromě toho jsi slabá, a to mi dává jistotu, že uděláš, co řeknu. Dám ti hodinu na rozmyšlenou.“

Zvedne ruku a Kaelen s Jovianem jsou propuštěni a padnou k zemi. Hrudníky se jim zalykají, ale Kaelen zatne pěsti do země, vzepře se a vyrazí přímo ke mně. Na vteřinu mě napadne, že by mohl princeznu s tím odhodlaným pohledem v očích napadnout, ale neudělá to. Popadne mě za paži a táhne mě pryč od princezny.

Když se konečně zastavíme, jsme zpátky u jezera a z dohledu vlků. Kaelen si začne zouvat boty. „Ve vodě naši stopu neucítí. Můžeme doplavat na ostrov.“

„Nemůžu odejít. Zabili by Karys.“

Kaelenovi ztuhnou ramena, když se ke mně otočí. „Ne, to nechci slyšet. Vím, proč to děláš. Vím, že si myslíš, že těm dívkám dlužíš svůj život, ale to ti nedovolím.“ Narovná se, zatne pěsti a probodne mě pohledem svých nešťastných tmavě modrých očí. „Nemůžu ztratit i tebe.“

Knedlík v krku se zvětšuje a Kaelen mě táhne k vodě, až dojdeme na samý břeh. Snažím se mu vytrhnout a zakopnu v písku.

V tu chvíli uvidím, že Jovian drží mého bratra pod krkem tak pevně, až mu uzavírá hrdlo. Kaelen se marně snaží z Jovianova sevření vyprostit.

„Joviane, přestaň! Zabiješ ho!“ Vyškrábu se na nohy a snažím se Joviana odtáhnout, ale je to marné. Je pevný jako skála a tělo mého bratra v jeho sevření nakonec ochabne. Začnu ho tlouct do paží. Měl to být přítel.

Jovian si mě nevšímá a položí Kaelena do písku, dál od vody. Padnu na kolena vedle něj.

„Není mrtvý, jen v bezvědomí.“

Otočím hlavu zpět k Jovianovi. „Věřil ti, proč jsi to udělal?“

„Nenechal by tě jít. Nechal by se zabít, než aby tě nechal odejít s princeznou.“

Chvíli Joviana pozoruji a snažím se v něm vyznat, ale v jeho tváři není nic než naprostá vážnost. „Myslíš si, že bych měla jít s princeznou?“

Souhlasně přikývne. „Musíš se dostat k princi a pak ho zabít.“

Oči se mi rozšíří ještě víc a mám pocit, že mi každou chvíli vypadnou z důlků. „Já? A jak to mám asi udělat? Neslyšela jsi princeznu? Jsem slabá. Nemůžu zabít vlkodlaka, a už vůbec ne prince.“

Podle fám je brutální, krutý a chladný. Dospělí muži se před ním třesou strachy. Je to stejná zkaženost jako jeho otec.

Jovian si odfrkne. „Princezna není muž. Každý muž nakonec poleví v ostražitosti, když ho svede krásná dívka.“

„Svést ho?“

Jovian přikývne. „Až se s ním vyspíš, stane se z něj—“

Ztuhnu. „Moment, tohle dělat nebudu.“

Jovian našpulí rty a svraští obočí. „Stane se tvým *druhem*, raději se s tím smiř hned teď.“

„Tady jde o víc než jen o tebe nebo o tohle město. Tohle by mohlo ovlivnit celý svět a ty bys mohla zachránit mnohem víc dívek.“ Jovian zkříží ruce v obranném postoji. „Takže ano. Musíš se s ním vyspat. Pravděpodobně víc než jednou. Muži při sexu ztrácejí ostražitost. Nutí nás to jednat pudově, nikoli logicky. Toho musíš využít.“

To bylo nejvíc, co jsem kdy slyšela Joviana říct, a jen těžko polykám ty informace, které na mě vychrlil. Nadešel čas, kdy už není co dodat. Položím ruku na svůj náhrdelník a na vteřinu zavřu oči.

„Měla bys jít.“

Kývnu a se skloním se k bratrovi, abych mu řekla, jak moc mě mrzí, že odcházím, a že se k němu vrátím. Potlačím slzy, které se mi derou do očí, narovnám ramena a vydám se zpět k městu.

Princezna mě sleduje, jak k ní kráčím.

„Když půjdu s tebou, necháte město na pokoji?“

Princezna se ušklíbne a přikývne. „Nějaké další přání?“

Na vteřinu se nad otázkou zamyslím. „Potřebují také jídlo a léky.“

Princezna čeká, zda budu pokračovat, a když ne, povytáhne obočí.

„To je všechno? Čekala jsem něco zajímavějšího.“ Princezna se otočí a já ji následuji.

Město za mnou mizí a nahrazují ho vysoké duby, kam až oko dohlédne. V autě je pět lidí. Kapitán, dva strážní, princezna a já. Princezna sedí vznešeně a na uniformě nemá ani jediný záhyb. Je ztělesněním dokonalosti.

Otočím pohled zpět k oknu a sleduji, jak se stromy v té rychlosti mění v šmouhy. Jedeme hodiny, dokud duby nevystřídají borovice a slunce nezačne zapadat.

Ozve se zaklepání na přepážku mezi Kapitánem a princeznou.

„Omlouvám se, princezno Vespero.“

Princezna protočí oči a stáhne štít oddělující ji od řidiče vpředu. „Co je?“ řekne úsečně.

Ve zpětném zrcátku vidím krůpěj potu stékající po Kapitánově spánku. „Hydraulický systém se začíná přehřívat a—.“

„Chcete říct, že jste udělal chybu, Kapitáne? Jinak nechápu, proč by to měl být můj problém,“ skočí mu do řeči princezna Vespera.

Kapitán polkne a ohryzek mu poskočí nahoru a dolů. „Omlouvám se, vaše výsosti. Pokud provedeme opravu v nejbližší jednotce, stihneme do paláce dorazit ještě před půlnocí.“

Na bezchybné tváři princezny se prohloubí zamračený výraz a je to děsivý pohled. „Která jednotka je nejblíž?“

„Jižní hranice, princezno.“

Zamračení pomalu mizí a v jejích očích se zaleskne šibalský svit. „Dobrá tedy, když musíme. Zastavíme tam na noc,“ řekne princezna s dramatickým povzdechem.

Na vteřinu čekám, že princezna nařídí jeho popravu přímo na místě, ale její shovívavý tón mě překvapí.

„Přejete si, abychom o vašem příjezdu informovali generála Vokara?“

„Ne, to není nutné. Jsem si jistá, že generál Vokar nás uvidí rád.“ Její hlas je klidný a v koutcích rtů jí hraje drobný zlověstný úsměv, když zavírá přepážku.

————

Říct, že nás generál vidí rád, by byla rozhodně lež. Dorazili jsme do jakési malé vesnice. Kolem větší centrální budovy stojí tucet malých cihlových chatek. Kolem perimetru k nám běží několik vojáků.

Kolem nás se rozlehne hromové zavrčení, ze kterého mi přejede mráz po zádech. „Co má tohle znamenat?“ vyštěkne generál na Kapitána.

Přísahala bych, že Kapitán se třese stejně silně jako já. Generál převyšuje ostatní muže. Ramena má širší než ostatní vlkodlaci. Generál vyčnívá z davu opačným způsobem než já. Vlasy má havraní černi, jako by odpuzovaly světlo, a jeho jantarové oči pálí jako jasné zlaté plameny. Pravděpodobně by mohl z Kapitána vyždímat život jen holýma rukama.

Zachvěju se, když generál stočí oči mým směrem a vycení zuby. Cítím, jak se jeho zavrčení chvěje v mé krvi a žaludek se mi svírá. Na vteřinu si myslím, že budu zvracet, když udělá krok mým směrem.

„Ale, ale, *generále* Vokare, takhle se přece vítají spolubojovníci,“ řekne princezna Vespera, když vystoupí z auta směrem k děsivému generálovi.

Generál obrátí svou pozornost k princezně. „Vypadni z mé základny.“ Chlad v jeho hlase se vyrovná tomu princezninu.

Rozšíří se mi oči nad tónem, který generál používá proti princezně. Princezna mu jen věnuje sladký úsměv, o kterém jsem si nemyslela, že ho je schopná, a pochybuji, že je upřímný. „Víš, že takhle to nefunguje, *generále*,“ řekne a projde kolem něj do základny připomínající vesnici.

Generál ji nechá jít se zaťatými zuby. Myslím, že princezna prostě ráda trýzní ostatní pro vlastní potěšení. Jeho oči se vrátí ke mně a pálí ještě krutěji než předtím; instinktivně udělám krok dozadu, ale zastaví mě stráže.

„Ten člověk zůstane venku.“

Kapitán se ukloní. „Samozřejmě, princi Vokare.“

Vzduch kolem mě řídne a hrudník se mi začíná zvedat.

*Princ? Jakože korunní princ?*

Nemůžu uvěřit, že by si Jovian myslel, že tuhle horu svalů dokážu zabít. Pochybuji, že ho cokoli může zranit. Generál musí mít přes dva metry a je nejméně dvakrát větší než já.

Posadí mě zpět do auta a stěny malého prostoru se na mě začnou sypat. Nepamatuji si, proč tu jsem. Proč jsem obklopená vlkodlaky? Tohle nezvládnu, jsem člověk. Nejsem dost silná na to, abych se bránila.

*Zabijí mě. Musím pryč. Musím jít.*

Prvotní potřeba přežít na mě křičí, abych utekla. Vzpomínám si na řeku, kterou jsme před pár mílemi překročili. Ve vodě mou stopu neucítí. Snažím se nadechnout, abych uklidnila své splašené srdce.

Venku u auta je jen jeden strážný. Když se budu držet při zemi, možná se mi podaří vběhnout do lesa. Sevřu v dlani náhrdelník a modlím se, aby na mě matka dávala pozor. Otevřu dveře tak pomalu, jak jen dokážu. Dávám pozor, abych nevydala ani hláska.

Pak se rozběhnu.