VOKAR

Svaly mám napjaté k prasknutí, když vtrhnu na základnu a mířím ke své sestře. Můj vlk mě nutí k proměně. Erebus mou sestru taky nemá v lásce. Vojáci kolem mě uskakují, jak procházím.

Ano, jsem naštvaný. Sakra naštvaný.

Vrazím do své chaty a postavím se sestře. „Co sakra dělá člověk na mé základně?“

Sestra mě ignoruje, posadí se k jídelnímu stolu a s grimasou přejede rukou po hrubém dřevě, než si z dlaně oklepe neexistující prach a podívá se na mě. „Technicky vzato je mimo základnu.“

Narovnám se a shlížím na ni. „Víš, jak to myslím, Vespero.“

Vespera je mou královskou aurou nevyvedená z míry. Nejen proto, že je to moje sestra, ale také proto, že je to nejvyšší generálka v armádě. Ve dvaadvaceti letech je to skutečný fenomén. O všechno, čeho jsem dosáhl, jsem musel bojovat zuby nehty. Stát se nejmladším generálem v armádě ve čtyřiadvaceti, jen aby mě o rok později zastínila moje mladší sestra.

„Co se děje, drahý bratře? Náš drahocenný korunní princ se snad bojí pouhého člověka?“

„Páchne stříbrem, drahá sestro. Co když ublíží někomu z mých mužů?“

„Pak si to tví muži zaslouží,“ odsekne.

Když SUV dorazilo, byl jsem jen otrávený. Nemám rád překvapení, ale když z auta vystoupila ta lidská holka, můj vlk začal třeštit. Bylo jasné, že pod šaty schovává stříbro. Skutečnost, že ji střežily stráže, mě dráždila ještě víc.

„Máš zakázáno vodit lidi do království,“ připomenu jí.

Věnuje mi zlomyslný úsměv a vycení ostré zuby. „Tohle nech laskavě na mně, drahý bratře.“

Už mi dochází trpělivost. Nemám nad ní žádnou pravomoc. Co hůř, má vyšší hodnost než já. Jsem korunní princ, ale ona se ke mně chová jako k řadovému vojákovi.

„Otec z toho nebude mít radost,“ procedím mezi zuby.

„Ó, on už o tom ví.“

Zatnu pěsti a snažím se nedat najevo své překvapení. A podle jejího úšklebku v tom žalostně selhávám. Nevím, co moje sestra plánuje, ale vždycky si najde způsob, jak mě u otce shodit. Už když jsme byli děti, byl jsem trestaný za věci, které provedla ona.

Erebus je neklidný a dál mě tlačí k proměně. Nevím, co udělá, až se to stane, a raději zamířím ke dveřím, než abych to zjistil tím horším způsobem. Královská rodina si zakládá na své sebeovládaní. Rád si myslím, že mám větší kontrolu než průměrný vlkodlak, ale moje sestra vždycky ví, jak mě vytočit. Dělá ze mě naprostou nulu.

Musím odsud vypadnout, než udělám něco, čeho budu litovat.

„Ach Vokare, než zapomenu. Táta si tě zítra žádá v paláci.“

Zatnu zuby, projdu dveřmi a zamířím přímo k okraji lesa. Skoro ze sebe tu uniformu strhám. Uniforma vyšších šarží má tolik knoflíků, až nahlas zavrčím. Když jsem konečně nahý, dýchá se mi poprvé od chvíle, kdy SUV zastavilo a já ucítil toho člověka, o něco lépe.

Zhluboka se nadechnu a nechám Eba převzít vládu. Kosti mi praskají a lámou se. Nohy a ruce nahrazují velké tlapky. Z kůže mi vyrůstá hustá černá srst, dokud nejsem plně proměněn. Jsem největší vlk v království. Moje lidské tělo a královský status ovlivňují velikost mého vlka.

Zabořím tlapky do měkké země a nechám vítr proletět svou srstí. Matka mi dala jméno Vokar kvůli mým havraně černým vlasům. Můj vlk má stejnou černou srst. Na světle se neleskne a lesem se pohybuje jako stín. Když jsem se poprvé proměnil, lidé mu začali říkat Erebus.

Erebus se pouští dál do lesa. Jsme obklopeni prastarými borovicemi. Pod tlapami se nám drtí napadané jehličí. Tohle je místo, kde se cítím nejspokojenější. Tady se cítím silný.

K nosu nám dolehne silný pach stříbra a my se nad tím štiplavým zápachem ušklíbneme. V naší vlčí podobě máme mnohem silnější čich. Erebus namíří nos k pachu, když ho zaujme ještě něco jiného. Pod tím stříbrem je jiná vůně. Něco sladkého, jako vanilka, krém a citronová tráva. Nechám Ereba, aby nás vedl za tou vůní a pryč od hranic.

Krajina obklopující palác je rozlehlá a stále se rozšiřuje. Málokdy se vydávám za hranice, protože k tomu nemám důvod. Mým úkolem je vést pohraniční jednotky a zajišťovat bezpečnost občanů. Bráníme tulákům v útěku a lidem ve vstupu do království. Království je rozděleno do mnoha smeček s Alfou v čele. Ale všechny smečky spadají do hranic království a pod jurisdikci Krále Alfy. Mého otce, krále Koraxe.

Ta lidská holka se potlouká v dálce. Zběsile se rozhlíží kolem sebe i za sebe. Zakopne o spadlou větev. Erebus si odfrkne, pobaven nemotorností té lidské bytosti. Já si jen myslím, že je to hloupé.

Udržujeme si dostatečný odstup, aby nás dívka neviděla. Což není tak těžké. Lidé mají hrozný zrak a jsou tak pomalí.

„Kde je ta sakramentská řeka?“

*„Ona se vážně cenzurovala?“* zeptá se Erebus.

Souhlasně zamručím a pak potřesu hlavou. Řeka je odsud asi deset mil a ona jde opačným směrem. Začínám chápat, proč se Vespera nebojí, že by ta holka někomu ublížila. Pokud tahle holka dokáže zaútočit na jednoho z mých vojáků, pak je to jejich chyba.

*„Má takhle dýchat? Možná je zraněná,“* ptá se Erebus.

*„Proč tě to zajímá?“* odseknu.

Dívka lapá po dechu, jako by měla každou chvíli omdlít.

*„Je to člověk, možná je prostě moc slabá na chůzi,“* dodám.

Přesto jde dál a Erebus ji následuje. Dívka je drobounká a její tempo je úmorně pomalé. Protočím oči, když dívka znovu zakopne. Tentokrát padne na kolena a zůstane tam ležet. Slunce zapadlo a les začíná tmavnout. Ta holka musela jít už několik hodin. V lese je poměrně ticho, až na vzlykání toho člověka.

Erebus se přiblíží, aby se lépe podíval, a mně se tahle jeho nově nalezená zvědavost nelíbí. Pod našimi tlapami zašustí listí a dívka vzhlédne.

„Co to bylo? Kdo je tam?“ Její velké šedé oči září jako stříbro, které nese, a mají v sobě překvapivou hloubku. Její bílé vlasy se v pohasínajícím světle třpytí.

Erebus udělá krok vpřed a já ho zatáhnu zpět.

*„Co to děláš?“* zavrčím.

Zavrčí na mě, že jsem ho zastavil. Ten zvuk zavibruje vzduchem. Dívka zalape po dechu a odplazí se dozadu, když nás spatří ve stínech. Její oči se změní z poražených na vyděšené.

*„Podívej, co jsi udělal,“* zavrčí Erebus.

Zpražím svého vlka pohledem.

Dívka začne dýchat ještě těžčeji než předtím a její pohyby slábnou.

*„Možná umírá,“* řekne Erebus ustaraným hlasem.

Vystoupí na světlo a mými ušními bubínky pronikne pronikavý výkřik.

*„Co to sakra...“*

Erebus zakňučí a zakryje si uši tlapami. Výkřik ustane a když vzhlédneme, dívka leží nehybně v trávě.

*„Je mrtvá?“* ptá se Erebus.

*„Jak to mám vědět?“*

Otočím se od dívky, zatímco přebírám kontrolu nad svým tělem. Odsuvám Ereba do pozadí.

*„Nemůžeme ji tu nechat,“* říká Erebus.

*„Ale můžeme.“*

Erebus kňučí bolestí, když dívku opouštíme. Je mi jedno, jestli tu zemře. Je to přece jenom člověk. Nic pro nás neznamená. Ženu se dál mezi stromy. Jeho smutné kňučení pokračuje a způsobuje mi třeštivou bolest hlavy. Zavrčím, aby přestal. Nezvlídám jeho emoce, protože je přenáší i na mě a já pak cítím smutek bez jakéhokoli zatraceného důvodu.

*„Fajn.“* Otočím se zpět k místu, kde dívka leží, a snadno znovu zachytím její pach. Nakrčím nos nad tím stříbrem. Vážně nechápu jeho zájem o tu lidskou bytost.

Člověk se nepohnul a stále leží bezvládně na trávě.

*„Hmm, možná je mrtvá,“* uvažuji nahlas.

*„Měli bychom ji vzít s sebou.“*

*„Proč se ti vůbec líbí?“* ptám se.

*„Hezky voní.“* Aby své tvrzení dokázal, přitiskne nos k dívčinu břichu. Vůně vanilky, krému a citronové trávy zesílí. A já nemůžu než se svým vlkem souhlasit. Voní jako zatracený dezert. Její vůně vyvolává něco hluboko v mém žaludku. Náš nos se přesune k jejímu krku a oba sykneme, když nám stříbro spálí kůži.

*Její náhrdelník je stříbrný,* říká Erebus.

Zamručím. Modrý skleněný přívěsek vyklouzne z jejího svetru a dopadne jí do jamky na krku, čímž odhalí stříbrný řetízek, na kterém visí.