VOKAR

Erebus se probouzí v okamžiku, kdy procházíme kolem dvou stráží před trůnním sálem. Okamžitě skenuje okolí a hledá jakoukoli potenciální hrozbu. Nemůžu si pomoct a dělám totéž.

Trůnní sál je největší v celém paláci. Má vysoké pilíře z červeného mramoru a z vysokého stropu visí majestátní lustry. Trůn stojí na vyvýšeném pódiu a je zdobený zlatem a drahokamy nevyčíslitelné hodnoty. Po obou stranách trůnu jsou místa pro mě a mou sestru. Před trůnem stojí dlouhý mahagonový stůl se čtyřiadvaceti židlemi, kde sedí Beta Malcor a Gamma Sarkon. Moje sestra sedí po levé straně trůnu, přesně tak, jak se na princeznu sluší.

Můj otec sedí výš než ostatní. Je to král a nejsilnější žijící alfa. Z jeho místa na trůnu z něj ta moc přímo vyzařuje. Jeho královská aura se vlnami přelévá místností. Zde se setkává se svou betou, gammou, generály, alfami a dalšími poradci. Toto je místo, odkud vládne království.

Říkám si, proč jsem sem byl dnes povolán. Mohlo by jít o něco ohledně bezpečnosti hranic, ale to se zdá nepravděpodobné. Můj otec neztrácí čas podružnými úkoly. Na to má lidi.

Cítím, jak mě pálí oči všech přítomných, když poklekám před svým otcem.

„Vítej doma, princi Vokare. Posaď se. Máme toho hodně k probrání.“ Jeho hlas je vyrovnaný, s mírným protahováním. Můj otec ukáže ke stolu před sebou namísto sedadla po své pravici. Vím proč – své místo jsem si ještě nezasloužil.

Ale zasloužím.

Erebus na mého otce zavrčí a já ho zkrotím.

*„Jsi korunní princ. To sedadlo je tvé rodové právo,“* oponuje Erebus.

Ignoruji ho a za sledování všech přítomných se posadím naproti gammovi Sarkonovi. Na hrudi cítím těžkou váhu. Erebus je neklidný a přechází sem a tam.

„Doneslo se mi, že se královstvím šíří jisté zvěsti,“ začne můj otec. Jeho oči přejíždějí po místnosti. „Zrádná spiknutí s cílem mě svrhnout...“

Při tom prohlášení vyvalím oči. O takových fámách jsem v království nikdy neslyšel. Můj otec je nejsilnější v království, jak by si mohl někdo myslet, že by s ním mohl bojovat?

„Věří, že pokrevní linie slábne,“ pokračuje můj otec.

„Co navrhujete, abychom udělali, Vaše Výsosti?“ zeptá se Gamma Sarkon.

„No, existuje vlastně jen jedno řešení,“ vloží se do toho Vespera. Její tvář je kamenná a znuděná, pokrčí rameny, jako by odpověď byla pro ni naprosto zřejmá. V jejích očích víří temnota a Erebus na ni začne vrčet. Zatlačím ho do pozadí a snažím se soustředit na daný problém.

„Pokud lidé věří, že naše linie je slabá, musíme ji posílit. Současné následnictví se lidem může zdát nestabilní.“

Můj otec souhlasně zamručí. „Ano, máš pravdu, Vespero.“

Můj pohled se stočí k otci a všimnu si, že všechny oči jsou upřeny na mě.

„Princi Vokare, budeš si muset vybrat družku a zplodit dědice,“ nařídí Král Alfa.

U vlkodlaka je vzácné si družku vybírat. Velmi vzácné. Osudová družka je vaše dokonalá druhá polovina, i když to na první pohled nemusí tak vypadat. Ale to pouto vytváří sama Měsíční bohyně. Vlkodlak dokáže svou pravou družku rozpoznat jediným pohledem do očí. Existují i další znamení osudové družky, ale ten jediný pohled pouto zažehne. Jakmile je družka označkována a dojde k páření, je spojení definitivní. Výběr družky se stal běžnějším ve vnitřním kruhu Sanguinary. Tam, kde status znamená víc než láska.

Vím, že svou pravou družku nikdy nenajdu. Vím, že pro mě v tomto světě už žádné osudové pouto neexistuje. A přesto si všímám, jak Erebus ožije pokaždé, když se nám nějaká samice podívá do očí, a cítím bodnutí smutku, když se spojení nekoná. Cítím, jak mnou rezonuje jeho osamělost.

Vždycky bude svou družku hledat.

Erebus teď vrčí a vyje na protest a naléhá na mě, abych se proměnil. Znovu ho zatlačím do pozadí a snažím se soustředit na to, co se v místnosti říká.

„Ceremoniál se může konat za tři dny,“ řekne Gamma Sarkon.

„Za tři dny?“ vydechnu nevěřícně. Můj hlas se odrazí od stěn tvrději, než jsem zamýšlel, a všechny oči se upřou na mě.

„No ovšem. Personál bude potřebovat čas na přípravu. Královský ceremoniál výběru není jen tak nějaký ples,“ vysvětluje sestra s pokrčením ramen a s odporem ve tváři.

Hlava se mi točí a hluboko v hrudi mi začíná sálat vztek. Co se to sakra děje?

„Je v tom nějaký problém, princi Vokare?“ zeptá se Vespera medově sladkým hlasem.

Problém? Ano, je v tom kurva velký problém. Erebus souhlasně zavrčí. Chci promluvit. Říct jim, ať jdou k čertu, ale všimnu si přimhouřených očí svého otce a prázdného sedadla vedle něj. Chci to sedadlo. Chci, aby si můj otec myslel, že jsem ho hoden. Hoden být dalším v řadě na trůn. Polknu svá slova a zatnu pěsti.

„Ne, není v tom žádný problém,“ řeknu skrze zaťaté zuby.

„Pak je to tedy domluveno, ceremoniál bude za tři dny,“ řekne otec.

Následují další diskuse, ale já už je nevnímám. Protože existuje jen jedna věc, na kterou dokážu myslet.

*Proč by z toho moje sestra měla takovou radost?*

Na sestřině tváři hraje ten nejmenší náznak úšklebku. Je sotva viditelný a někdo, kdo ji tak dobře nezná, by ji označil za chladnou. Ale své oči neschová, ty září triumfem.

Spojím se se sestrou telepaticky. *„Co tentokrát plánuješ?“*

*„Ó, Vokare, proč si o mně vždycky myslíš to nejhorší?“* v hlavě se mi ozve ten samý přeslazený hlas.

*„Protože jsi to nejhorší,“* řeknu a sleduji svou sestru, jak usrkává čaj. Nikdo si naší tiché konverzace není vědom.

*„Co bych z toho vůbec měla? Veškerou chválu sklidíš ty.“*

*„To nevím,“* zamumlám v duchu a snažím se přijít na to, o co jí jde.

*„Tedy pokud ovšem... tvůj dědic nebude ten silný alfa princ, kterého všichni očekávají. O trůnu by pak pochybovali ještě víc.“*

Nad sestřiným uvažováním se zarazím. *„To je nehoráznost.“*

Královská pokrevní linie je ta nejsilnější, jaká existuje. I se slabší linií od jednoho z vůdců smeček bude můj dědic stále silný. Vím, že sestra věří, že si trůn zaslouží víc než já. Na to nemusím být génius, abych si to domyslel, ale vsadit všechno na mizivou šanci, že se to stane za desítky let... Moje sestra má neuvěřitelnou míru sebekontroly a trpělivosti, ale tohle je příliš. I kdybych zplodil dědice s měšťankou z okrajových částí města, nezaručí to slabého dědice.

Jediný způsob, jak by to mohla zajistit, by byl, kdyby má vyvolená družka byla mnohem slabší než já a nebyla schopna donosit mé štěně.

Jako někdo bez vlka.

To uvědomění mě zasáhne plnou silou, jako demoliční koule bourající pečlivě postavenou budovu, a zanechá za sebou jen krutou pravdu.

*„Ta lidská bytost,“* potvrdí Erebus.