Evelina

Probudila jsem se s pocitem, jako by mě přejel náklaďák – velmi sexy náklaďák ve tvaru Alarica Sterlinga. Tělo mě bolelo na místech, o kterých jsem zapomněla, že existují, a na vnitřní straně stehen jsem měla modřiny, které byly jasným důkazem včerejších aktivit.

„Dej se dohromady, Evelino,“ zamumlala jsem na svůj odraz v zrcadle, zatímco jsem si pod oči nanášela korektor. Navzdory veškeré snaze s líčením vypadala žena v zrcadle dost zhýrale.

Cesta metrem do práce byla utrpením. Každé drcnutí a zakymácení mi připomnělo, jak se ve mně Alaric pohyboval. Jak mě rukama svíral za boky. Jak mě oslovil Elowen.

Elowen. To jméno mi v hlavě odskakovalo jako naštvaný pingpongový míček.

Strávila jsem půl noci googlováním „Elowen Alaric Sterling“ s nulovým výsledkem. Ne že bych žárlila nebo tak něco. Chci říct, proč bych měla žárlit na někoho, jehož jméno můj šéf sténal, když byl sjetý bůhvíčím?

Cesta výtahem nahoru do kanceláře mi připadala delší než obvykle. Během třiceti sekund jsem sedmnáctkrát zkontrolovala telefon a modlila se, aby tam nebyla zpráva od Alarica. Nic. Díkybohu.

Nakoukla jsem do Alaricovy kanceláře. Prázdno. Ta úleva, která mě zaplavila, byla až trapná.

Zhroutila jsem se do židle a obličej schovala v dlaních. „To je v pohodě. Všechno je v pohodě. Pravděpodobně si nic nepamatuje. A pokud ano, tak... se prostě přestěhuju na Antarktidu. Slyšela jsem, že tam potřebují sekretářky.“

Telefon mi zavibroval. Nadskočila jsem tak prudce, že jsem kolenem vrazila do zásuvky stolu.

Třela jsem si tepající koleno a kontrolovala zprávu. Jen spam o zvětšování částí těla, které jsem nevlastnila.

Dopoledne se vleklo v oparu paranoie. Každý krok na chodbě mě napínal jako provinilého teenagera. V deset hodin jsem měla krční svaly ztuhlé jako ocelová lanka od toho, jak jsem neustále otáčela hlavu ke dveřím.

Můj hrnek na kávu byl prázdný a vysmíval se mi. Potřebovala jsem kofein.

Popadla jsem hrnek a rychlou chůzí zamířila do kuchyňky. Namířila jsem si to rovnou ke kávovaru, v duchu už jsem cítila tu sladkou spásu.

„Evelino! Právě tebe jsem hledala!“

Skoro mi vypadl hrnek z ruky. Vedle mě se zjevila Macy z účtárny a křenila se, jako by zrovna v účetních knihách objevila daňový únik.

„Ahoj, Macy.“ Soustředila jsem se na nalévání kávy a nutila ruce, aby se netřásly.

„Tak co,“ opřela se o linku a oči jí jiskřily. „Žhavé rande včera v noci?“

Káva mi přetekla přes okraj. „Cože? Ne. Proč bys–“

„Máš tam docela slušný cucflek.“ Ukázala na můj krk a ušklíbla se. „Ledaže by ses ve volném čase začala věnovat zápasení?“

Volnou rukou jsem vystřelila ke krku. S hrůzou jsem nahmatala citlivé místo těsně pod uchem. Místo, kde mě Alaric označkoval jako nějaký přemotivovaný upír.

Mozek mi pracoval rychleji než ranní metro. „Aha, tohle? Kulma. Dneska ráno jsem byla totálně nešikovná.“ Vynutila jsem ze sebe smích, který zněl jako škrcená kočka.

„To musí být drsná kulma. Vypadá to spíš, jako by se tě někdo snažil–“

„Podívej se, kolik je hodin!“ Koukla jsem na své holé zápěstí, kde rozhodně žádné hodinky nebyly. „Ty výkazy výdajů se samy nezaevidují!“

„Ale nedopila jsi kávu–“

Nechala jsem napůl plný hrnek na lince a vyrazila k východu s grácií čerstvě narozené žirafy. Mé podpatky klapaly o dlažbu v rytmu, který zněl jako morseovka pro „Pomoc!“

Zhroutila jsem se do své kancelářské židle, srdce mi bušilo, jako bych právě uběhla maraton v podpatcích. Ruce se mi třásly, když jsem se snažila dát dohromady. Na co jsem myslela? Kulma? Vážně? Mohla jsem prostě říct, že to byla známost na jednu noc. To by bylo o něco uvěřitelnější. Bože, známost na jednu noc by byla ještě horší.

Fámy o mně a Alaricovi kolovaly už od té doby, co jsem se stala jeho asistentkou. Už tak bylo dost zlé, že jsem tuto pozici získala po tak krátké době ve firmě.

Všichni si mysleli, že jsem se nahoru dostala přes postel, že jsem mu roztáhla nohy, abych se kariérně posunula. Přes veškerou mou tvrdou práci ty šeptandy nikdy neustaly.

Kolegové, kteří bývali přáteli, se mi teď sotva podívají do očí. Jejich tlumené hovory utichnou, kdykoli vstoupím do místnosti, a vystřídají je nucené úsměvy a trapné ticho.

I když jsem tuhle práci původně nechtěla, vzala jsem ji kvůli vysokému platu, který byl nezbytný k pokrytí maminčiných léčebných výloh.

Ale teď? Celá situace byla naprostá katastrofa. Kdyby se někdo dozvěděl, co se včera v noci stalo, mysleli by si, že ty fámy jsou pravdivé. Věřili by, že jsem využila své tělo k tomu, abych vyšplhala po společenském žebříčku, což bych nikdy neudělala.

Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem se s Alaricem vyspala. Ta samotná myšlenka mi svírala žaludek. Modlila jsem se, aby Alaric na všechno zapomněl a vymazal tu vzpomínku, jako by se nikdy nestala.

Samozřejmě jsem věděla, že se před ním nemůžu schovávat věčně. Dřív nebo později se mu budu muset hlásit kvůli práci. Ale byla jsem přesvědčená, že mu doktor řekne, že se nic nestalo. A i kdyby si něco pamatoval, půjde za Elowen.

Každá žena, se kterou se Alaric vyspal, se chtěla stát jeho manželkou. Takže kdyby se Elowen zeptal, jestli s ním tu noc byla, určitě by řekla, že ano, aby se mu dostala blíž.

Konferenční místnost mi připadala menší než obvykle, když jsem chystala materiály na schůzku, a byla jsem si až příliš vědoma Alaricovy přítomnosti v čele stolu. Ruce se mi třásly, když jsem rozdávala finanční zprávy, a pečlivě jsem očima visela na papírech.

„Jsou tu všichni?“ Alaricův hlas mi nahnal mráz po zádech. Ten samý hlas, který mi před dvěma dny šeptal věci do ucha.

Riskla jsem jeden pohled vzhůru. Fatální chyba.

Jeho oči zachytily ty mé a já byla rázem zpátky v jeho penthausu, cítila jeho ruce na své kůži a jeho horký dech na krku. Obličej mi hořel víc než čerstvě uvařená káva.

„Slečno Thorneová?“

Nadskočila jsem a málem upustila zbytek zpráv. „Ano, pane Sterlingu?“

„Ty čtvrtletní prognózy?“

Správně. Práce. Profesionální přístup. To zvládnu. Listovala jsem papíry a nutila své splašené srdce, aby se uklidnilo.

„Tady jsou.“ Můj hlas zněl pištivěji než myš v továrně na sýr.

Alaric svraštil obočí. „Cítíte se v pořádku? Vypadáte nějak zrudle.“

Samozřejmě, že jsem vypadala zrudle.

„Jen je tu trochu horko.“ Zatáhla jsem si za límec a nechtěně odhalila blednoucí stopu na krku.

Jeho oči kmitly k tomu místu, a pak se bez jakéhokoli náznaku poznání vrátily ke zprávám. Nic. Ani záblesk vzpomínky na naši společnou vášnivou noc.

Schůzka se vlekla dál. Mechanicky jsem si dělala poznámky a mezi jednotlivými body jsem kradmo pozorovala Alarica. Byl naprosto v klidu a rozebíral ziskové marže, jako by mi před dvěma dny neobrátil svět vzhůru nohama.

Schůzka konečně skončila, ale moje úleva netrvala dlouho. Alaric na mě pokynul prstem, abych šla k němu do kanceláře. Když jsem ho následovala dovnitř, nohy jsem měla jako z rosolu.

Usadil se do svého koženého křesla jako král na trůn, zatímco já jsem postávala u dveří jako provinilý teenager. Ranní slunce, které sem pronikalo vysokými okny, ho zalévalo andělskou září. To nebylo fér. Ten chlap vypadal, jako by právě vypadl z focení pro módní časopis, zatímco já jsem bojovala s nutkáním vzít nohy na ramena.

„Zavřete dveře, slečno Thorneová.“

Udělala jsem to, ruka se mi na klice mírně chvěla. Tak je to tady. Pamatuje si všechno a hodlá mě vyhodit. Nebo hůř, něco mi navrhne. Nebyla jsem si jistá, který scénář mě děsí víc.

„Posaďte se.“ Ukázal na židli naproti svému stolu.

Sedla jsem si na krajíček, připravená v mžiku vystřelit. Kůže pode mnou vrzla a prozradila mou nervozitu.

Alaric listoval nějakými papíry na stole a jeho výraz byl nečitelný. Mé srdce v hrudi předvádělo gymnastickou sestavu hodnou olympiády.

„Všiml jsem si něčeho znepokojivého.“ Vzhlédl a ty jeho modré oči mě propalovaly skrz naskrz.

Pamatuje si všechno. Vyhodí mě, poníží mě a já pravděpodobně skončím v nějaké reality show s názvem ‚Spala jsem se svým šéfem‘.

„Včera, když jsem tu nebyl, jste se neohlásila.“

Počkat, cože? Ze všech věcí, které mohl vytáhnout, si vybral tohle?

„Jako od své asistentky očekávám, že budete udržovat kontakt, obzvláště během nečekaných absencí.“ Jeho tón měl v sobě tu typickou autoritu Alarica Sterlinga, ze které se členům správní rady dělalo nevolno a konkurence se potila.

Otevírala jsem a zavírala pusu jako ryba na suchu. Jak jsem měla proboha odpovědět? ‚Promiňte, že jsem se neohlásila, měla jsem moc práce s existenční krizí po našem drogovém dýchánku, při kterém jste mě oslovil jménem jiné ženy‘?

„Omlouvám se, pane Sterlingu. Myslela jsem...“ Myslela jsem, že dospáváte to, co se mezi námi stalo. Myslela jsem, že potřebujete klid. Myslela jsem na spoustu věcí, z nichž žádnou jsem nemohla říct nahlas.

„Myslela jste?“ Alaricův pronikavý pohled způsobil, že mé mozkové buňky páchaly hromadnou sebevraždu.

„Myslela jsem... no...“ V puse jsem měla sušeji než na Sahaře. Co jsem mohla říct?

Napětí prořízl pronikavý zvuk telefonu. Vyzvánění se rozlehlo kanceláří jako andělský chór. Děkuji ti, milosrdný vesmíre!