Evelina

Pronikavé vyzvánění proťalo náš rozhovor jako božský zásah. Skoro jsem zaplakala úlevou.

Alaric zvedl obočí. „To je váš telefon.“

Aha. Správně. Můj telefon. Ten, který mi zrovna vřeštěl v kapse jako fúrie, které se v mixéru skříply hlasivky.

„Moc se omlouvám, pane Sterlingu.“ Šmátrala jsem po telefonu, málem mi vypadl, než jsem ho stihla zvednout. „Prosím?“

„Je to Evelina Thorneová?“ ozval se na druhém konci chladný hlas.

„U telefonu.“

„Tady lékařské centrum St. Jude. Vaše matka, Miriam Thorneová, byla přivezena na naši pohotovost–“

Svět se naklonil na stranu. Sterilní kancelář, Alaricův drahý stůl, panorama Manhattanu – všechno se rozmazalo do nesmyslných tvarů.

„Co se stalo? Je v–“

„Momentálně je stabilizovaná, ale potřebujeme, abyste okamžitě přijela.“

Vyskočila jsem ze židle. „Hned jsem tam.“

„Evelino?“ Alaricův hlas mě vrátil do reality. „Co se děje?“

„Moje máma – je na pohotovosti. Musím jít –“ neurčitě jsem mávla ke dveřím.

„Silas vás tam doveze.“

„Cože? Ne, to nemůžu–“

„Silasi,“ promluvil Alaric do svého telefonu. „Vyzvedněte slečnu Thorneovou dole. Odvezte ji k St. Jude.“

„Pane Sterlingu, vážně, já můžu–“

„Běžte.“ Jeho tón nepřipouštěl žádnou diskusi.

Cesta výtahem mi připadala nekonečná. Silas, Alaricův řidič, čekal u nablýskaného černého auta. Beze slova mi otevřel dveře a jeho obvyklý přísný výraz trochu změkl starostí.

Doprava se vlekla jako med. Podupávala jsem si nohou a každých třicet sekund kontrolovala telefon. Silas zachytil můj pohled ve zpětném zrcátku.

„Budeme tam za pět minut, slečno Thorneová.“

Jako první mě udeřil nemocniční pach – ta typická směs dezinfekce a beznaděje. Přispěchala jsem k recepci. „Miriam Thorneová? Přivezli ji sem–“

„Pokoj 304.“ Sestra ukázala směrem k výtahu. „Doktor Vance s vámi chce mluvit.“

Máma vypadala v nemocniční posteli drobná, z paží jí vedly hadičky. Ale žila. Dýchala. Pravidelné pípání monitoru se stalo mým nejoblíbenějším zvukem na světě.

„Slečno Thorneová?“ Vedle mě se objevil lékař s deskami v ruce. „Vaše matka měla vážné komplikace spojené se svým stavem. Podařilo se nám ji stabilizovat, ale do budoucna bude potřebovat specializovanou léčbu.“

Přikývla jsem a úlevou se mi podlomila kolena. „Cokoli bude potřebovat.“

„Léčebný plán...“ zaváhal. „Je poměrně nákladný. Jen ty léky–“

Když mi řekl tu částku, žaludek mi klesl až k zemi. To číslo mělo víc nul, než můj bankovní účet kdy za celou svou existenci viděl.

„Rozumím.“ Můj hlas zněl pevněji, než jsem se cítila. „Postarám se o to.“

Doktor přikývl a nechal mě s mámou a mými splašenými myšlenkami o samotě. Částka, kterou uvedl, by stačila na luxusní auto nebo designovou kabelku, kdybyste nakupovali tam, kde Alaric.

Účet za nemocnici nade mnou visel jako kreslená kovadlina připravená k pádu. Mé úspory by nepokryly ani polovinu. Kreditky jsem měla vyčerpané už z minulé hospitalizace.

Zhroutila jsem se do plastové židle vedle máminy postele, která byla navržena tak, aby v ní návštěvy pociťovaly co největší nepohodlí. Možná si mysleli, že díky tomu nepohodlí lidé odejdou dřív. Ale to se přepočítali – já se odsud nehnu.

„Samozřejmě můžeme sestavit splátkový kalendář,“ štěbetala specialistka z fakturačního oddělení, na můj vkus až příliš vesele na někoho, kdo právě shazuje finanční atomovky. Na jmenovce měla ‚Brenda‘.

„Skvělé.“ Donutila jsem se k úsměvu. „Určitě to vyřeším.“ Vyřeším to jak? Vyloupím banku? Založím si OnlyFans? Prodám své orgány na černém trhu?

Brenda přisunula papíry po stole, její francouzská manikúra klepala o formuláře. „Stačí podepsat tady, tady a... tady.“ Ukazovala na různé tečkované čáry, jako by mi dávala pokyny k cestě do Disneylandu a ne k finanční ruině.

Naškrábala jsem svůj podpis a snažila se nemyslet na to, že každým tahem pera v podstatě upisuji své prvorozené dítě – a možná i druhé a třetí – jen abych pokryla spoluúčast.

„Perfektní!“ Brenda se zazubila. „Finanční oddělení vás kontaktuje ohledně nastavení splátek.“

„Nemůžu se dočkat,“ zamumlala jsem a sledovala, jak ve svých pohodlných botách odchází. Vsázím se, že má skvělé zdravotní pojištění.

Máma se ze spaní pohnula a já ji vzala za ruku. Monitor pravidelně pípal a každý ten zvuk představoval další dolar, který jsem neměla. Takhle bych potřebovala vyhrát v loterii. Škoda, že už si nemůžu dovolit ani ten los.

Když jsem se konečně dostala domů, můj byt mi připadal prázdný a studený. Zůstala jsem v nemocnici, dokud neskončily návštěvní hodiny, pozorovala jsem mámu, jak spí, a snažila se nepropadnout panice z narůstajících dluhů.

Telefon mi zavibroval. Na displeji se objevila tvář Phoebe, zachycená uprostřed smíchu na nějaké party před několika měsíci.

Odpověděla jsem na hovor a zhroutila se na pohovku. „Ahoj.“

„Kde jsi byla? Celý večer se ti snažím dovolat!“ Phoebein hlas praskal v reproduktoru.

„V nemocnici. Máma měla další záchvat.“

„Panebože, Eve. Je v pořádku?“

„Teď už stabilizovaná. Ale...“ Přitiskla jsem si dlaň k čelu. „Ty účty, Phee. Jsou astronomické. Takové to ‚prodej-obě-ledviny-a-možná-přihoď-i-plíci‘ astronomické.“

„Kolik?“

Řekla jsem jí tu částku.

„To je...“

„Jo.“ Zírala jsem do stropu. „Uvažuju o půjčkách, možná si v práci vezmu přesčasy.“ Hlas se mi vytrácel. Ani s přesčasy mi ty počty nevycházely. Potřebovala bych pracovat přibližně tři sta hodin denně, a co jsem naposledy kontrolovala, den má pořád jen čtyřiadvacet.

Phoebein hlas změkl. „Můžu ti pomoct. Mám nějaké úspory–“

„Ne.“ Posadila jsem se rovně. „To v žádném případě. Šetříš si na vlastní fotografické studio.“

„To počká. Tvoje máma ne.“

„Přísahám, že jestli se mi pokusíš dát peníze, vyměním ti všechny objektivy za plastové hračky.“

„Fajn.“ Odfrkla si. „Tak mi dovol pomoct jinak. Znám pár lidí, co hledají výpomoc na částečný úvazek.“

„Jakou výpomoc?“

„Moje kamarádka Sienna potřebuje virtuální asistentku. Jen pár hodin večer, všechno na dálku. A pak je tu jedna marketingová agentura, co potřebuje někoho na menší projekty. Taky na dálku.“

„Víš, že Sterling Global zakazuje vedlejšáky.“

„Polovina účtárny po večerech doučuje děti. Kromě toho, nebudeš pracovat pro konkurenci. Sienna má svatební salon a ta agentura dělá pro místní restaurace.“

Kousla jsem se do rtu. „O jakých penězích se bavíme?“

„Ta asistentka je za třicet na hodinu a ty projekty v agentuře se liší, ale obvykle platí dobře.“

Má vnitřní kalkulačka se rozjela. To by mohlo ty účty za nemocnici docela slušně snížit.

„Ale,“ Phoebein hlas zvážněl, „jestli tě chytnou...“

„Já vím, já vím. Okamžitý vyhazov, možná černá listina, věčná hanba, kočky a psi žijící v jedné domácnosti, masová hysterie.“

„Jen říkám, buď opatrná.“

„Kdy já nejsem opatrná?“

„Chceš ten seznam abecedně, nebo chronologicky?“

„Nesnáším tě.“

„Taky tě miluju. Pošlu ti kontakt na Siennu.“

Další den jsem žonglovala se svou běžnou prací a přitom kradmo nahlížela do školících materiálů od Sienny. Multitasking dosáhl nových výšin, když jsem koordinovala Alaricovy schůzky a zároveň se učila spravovat tabulky s dodavateli na svatby.

„Slečno Thorneová?“ ozval se Alaricův hlas z interkomu.

Zaklapla jsem notebook, i když nemohl vidět ty svatební průvodce na mé obrazovce. „Ano, pane Sterlingu?“

„Smlouva pro Bennetta?“

Správně. Ta smlouva, kterou jsem měla zkontrolovat už před hodinou, než jsem se propadla do králičí nory logistiky květinových aranžmá.

„Za pět minut ji máte na stole.“

Rychlostí blesku jsem prolétla čtyřicet stran právnického žargonu a můj mozek přepínal mezi korporátní mluvou a svatební terminologií. Pokud omylem do smlouvy o fúzi napíšu „dokud nás smrt nerozdělí“, svedu to na spánkovou deprivaci.

V době oběda mi mozek připadal jako míchaná vajíčka. Do hltala jsem sendvič a přitom sledovala instruktážní videa bez zvuku a modlila se, aby se nikdo neptal, proč se tak zajímám o software pro plánování svateb.

Zpátky u stolu jsem si promnula oči a nutila tabulku, aby dávala smysl. Čísla mi tančila před očima, jako by dělala konkurz na Broadwayi, a dost bídně propadala.

„Slečno Thorneová.“

Málem jsem vyskočila z kůže. Alaricův hlas z interkomu by mě neměl děsit – ne že by si pořídil prostorový zvuk jen proto, aby mi způsobil infarkt – ale nervy jsem měla nadranc z toho, jak jsem táhla dvě práce a přibližně sedmnáct druhů pocitů viny.

„Ano, pane Sterlingu?“ Můj hlas byl vyšší než héliový balonek na dětské oslavě.

„Pojďte ke mně.“